ECLI:CZ:US:2011:4.US.2161.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2161/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. srpna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem, AK se sídlem v Berouně, Seydlovo nám. 30, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 8 To 216/2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 22. 7. 2011 se J. S. (dále jen "obviněný", "odsouzený", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud", případně "stížnostní soud") v záhlaví uvedeným rozhodnutím ze dne 26. 5. 2011 vydaným v řízení o návrhu na povolení obnovy v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 4 T 98/2008 porušil základní právo na spravedlivý proces a toto rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí stížnostního soudu a jemu předcházejícího rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 12. 4. 2011 vyplývají následující skutečnosti.
Rozsudkem nalézacího soudu ze dne 27. 3. 2007 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 25. 7. 2007 byl obviněný odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s dozorem.
Dne 12. 4. 2011 nalézací soud ve veřejném zasedání návrh odsouzeného na povolení obnovy řízení zamítl.
Dne 26. 5. 2011 stížnostní soud v neveřejném zasedání stížnost odsouzeného proti usnesení nalézacího soudu ze dne 12. 4. 2011 jako nedůvodnou zamítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že stížnostní soud porušil základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zejména tím, že odůvodnění jeho rozhodnutí neobsahuje náležitosti dle ustanovení §134 odst. 2 tr. řádu, je nepřesvědčivé, nekonkrétní, nepřezkoumatelné a může u stěžovatele i každé nezaujaté osoby vyvolávat pocit libovůle. Obecné soudy dle jeho přesvědčení "setrvávají na principech formálního právního státu a odmítají napravit zcela zřejmé a pro rozhodnutí o vině zásadní pochybení, ke kterému ve výroku pod bodem I. rozsudku soudu prvého stupně ze dne 27. 3. 2007 zcela evidentně došlo."
Stěžovatel dále uvedl, že "Veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem spočívající v právní jistotě a nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí." Poukázal na čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a uvedl, že za podstatnou vadu v předešlém řízení je třeba považovat i vadu hmotněprávní ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003 sp. zn. 4 Tn 99/2003 (správně 4 Tz 99/2003).
Závěrem stěžovatel uvedl, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno i tím, že nebyla ústavní stížností napadeným rozhodnutím "připuštěna možnost změnit odsuzující rozsudek, který je ve své výrokové části postaven na evidentně vadných a pro vinu stěžovatele zásadních hmotněprávních závěrech, které rozhodujícím způsobem ovlivnily rozhodnutí o vině stěžovatele."
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Obecné principy spravedlivého procesu ve vztahu k řízení o návrhu na povolení obnovy řízení
Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v hlavě páté Listiny, resp. právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem zaručené v čl. 6 Úmluvy, musí být vykládáno ve světle Preambulí k Ústavě České republiky, resp. Úmluvě, deklarujících princip právního státu. Jedním ze základních prvků tohoto principu je princip právní jistoty; ten mj. vyžaduje, aby konečná rozhodnutí obecných soudů nebyla zpochybňována a aby žádná ze stran skončeného řízení nebyla oprávněna žádat jeho znovuotevření toliko za účelem opětovného projednání a nového rozhodnutí ve věci.
Výjimka z uvedeného principu právní jistoty je ospravedlněna pouze tehdy, jeví-li se jako nezbytná v důsledku podstatných a přesvědčivých okolností. Samotná možnost odlišného posouzení věci však není dostatečným důvodem pro její opětovné projednání. Pravomoc soudů vyšších stupňů zrušit nebo změnit závazná a vykonatelná soudní rozhodnutí by měla být vykonávána jen pro nápravu zásadních pochybení ("podstatných vad") za účelem dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a potřebou zajistit efektivitu soudního systému (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1. 2009 ve věci Lenskaya proti Rusku, stížnost č. 28730/03, odst. 30 a násl., http://www.echr.coe.int).
Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny též v ustanovení §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.
V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci nutno vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.
I když se v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (o takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy), nutno na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny. Jedná se zejména o právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. I v řízení o návrhu na povolení obnovy obecné soudy disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět řízení; svůj postup však musí ve svém rozhodnutí přiměřeně odůvodnit.
Aplikace obecných principů na projednávaný případ
Ústavní stížností napadené usnesení nalézacího soudu ze dne 12. 4. 2011 obsahuje dostatečně odůvodněný závěr, že návrhy odsouzeného na doplnění dokazování nebyly novými návrhy ve smyslu ustanovení §278 tr. řádu, ale jednalo se o návrhy, které již v předchozím řízení odsouzený uplatnil, a to jak v odvolacím řízení, tak i v řízení o dovolání, a nyní opětovně žádal, aby je soud přehodnotil; odvolací soud i Nejvyšší soud se však již těmito návrhy ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly. Nalézací soud konstatoval, že žádné nové skutečnosti odůvodňující povolení obnovy zjištěny nebyly.
Obdobně i z napadeného usnesení ze dne 23. 11. 2010 je zřejmé, že stížnostní soud se relevantně vypořádal se všemi stížnostními námitkami a uvedl dostatečné důvody pro svůj závěr, že předcházející řízení bylo provedeno v souladu se zákonem a rozhodnutí přijaté nalézacím soudem bylo správné a zákonné.
Za uvedených okolností je Ústavní soud toho názoru, že stěžovatel se ústavní stížností fakticky domáhal opětovného posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení, tj. otázky, zda v řízení provedené důkazy byly novými skutečnostmi nebo důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, či nikoliv. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů učiněných v řízení o návrhu na povolení obnovy a právními závěry z takového hodnocení obecnými soudy vyvozenými. V této souvislosti nezbývá než poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [srov. např. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (46)].
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu