ECLI:CZ:US:2011:4.US.2428.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2428/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky Bohemia Faktoring, s. r. o., se sídlem Letenská 121/8, Praha 1, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem Kotlářská 51a, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Berouně č. j. 5 EC 610/2010-55 ze dne 3. 6. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 8. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") č. j. 5 EC 610/2010-55 ze dne 3. 6. 2011, jímž byla zamítnuta její žaloba proti K. P. (dále jen "vedlejší účastník") o zaplacení částky 9.845,- Kč s příslušenstvím.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě zdůraznila, že její pohledávku nelze považovat za zcela bagatelní, neboť tato je pouze o 156,- Kč nižší než hranice stanovená ustanovením §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Kromě toho měla pochybení okresního soudu dle názoru stěžovatelky natolik zásadní charakter, že se zásah Ústavního soudu jeví jako nezbytný, obdobně jako v nálezech sp. zn. I. ÚS 3143/08 a III. ÚS 3379/10. Stěžovatelka okresnímu soudu vytýkala, že postupoval nepředvídatelně, když nejprve vydal elektronický platební rozkaz, kterým jejímu návrhu v plném rozsahu vyhověl, a posléze, po zrušení platebního rozkazu z důvodu nemožnosti doručení, žalobu pro nedostatek aktivní legitimace zamítl. Vedlejší účastník byl přitom po celou dobu řízení zcela pasivní. Okresní soud měl rovněž významně pochybit tím, že provedl pouze část listinných důkazů, v důsledku čehož pak dospěl k nesprávnému závěru o nedůvodnosti žaloby, resp. o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že výše popsaný postup okresního soudu konstituoval porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, jakož i principu právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 96 Ústavy ČR, proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti mnohokrát judikoval, že způsobilost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat rovněž materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z toho je pak dále odvozen závěr, že v případech týkajících se tzv. bagatelních věcí, tj. věcí, u nichž peněžité plnění nepřevyšuje určitou částku (§202 odst. 2 občanského soudního řádu), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních vybočení, znamenajících podstatný zásah do základního práva stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 2444/09, II. ÚS 597/10 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Hranice, od níž se odvozuje bagatelnost částky, je ovšem toliko orientační a je nutno vždy zohlednit i konkrétní okolnosti toho kterého případu.
V nyní projednávané věci však Ústavní soud žádné důvody, pro něž by stěžovatelce v důsledku vydání napadeného rozhodnutí měla vzniknout zvláště závažná újma na jejích právech, neshledal. Z hlediska stěžovatelky se jednalo o běžný spor vzniklý v souvislosti s její podnikatelskou činností, přičemž jediným důsledkem napadeného rozhodnutí bylo umenšení, resp. nenavýšení jejího majetku, a to o částku, kterou Ústavní soud ustáleně označuje, z hlediska možného dotčení ústavně zaručených práv, za nevýznamnou. Nadto Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovatelce v tom, že by se ze strany okresního soudu jednalo o zjevnou svévoli či rozhodovací exces. Soud při vydání platebního rozkazu vychází z tvrzení uvedených v žalobě a neprovádí dokazování, nelze tedy vyloučit, že po provedení označených důkazů dospěje k jinému závěru, než který vyplýval ze žaloby samotné. Svou neúčastí na jednání se pak stěžovatelka připravila o možnost na právní názor soudu, který by jí byl zprostředkován prostřednictvím poučení dle §118a občanského soudního řádu, reagovat.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu