ECLI:CZ:US:2011:4.US.2473.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2473/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdravotnické záchranné služby Olomouckého kraje, příspěvková organizace, se sídlem Olomouc, Aksamitova 8, IČ: 00849103, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. června 2011 č. j. 14 C 42/2009-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. srpna 2011, se stěžovatelka domáhala podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva dle čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 14 C 42/2009 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se návrhem na vydání platebního rozkazu, podaným dne 22. září 2009, domáhala po žalovaném V. J. (dále jen "žalovaný") zaplacení 10 000,- Kč s přísl. Důvodem podání žaloby byla skutečnost, že žalovaný jako zaměstnanec stěžovatelky při plnění pracovních povinností měl dne 19. srpna 2008 v areálu Fakultní nemocnice v Olomouci dopravní nehodu, při níž došlo k poškození vozidla Volkswagen Transporter. Stěžovatelka za opravu vozidla zaplatila 19 268,- Kč, Českou pojišťovnou, a. s., jí bylo z pojistné smlouvy vyplaceno plnění ve výši 9 268,- Kč, a to z důvodu spoluúčasti ve výši 10 000,- Kč. Žalovaný proti vydanému platebnímu rozkazu, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit žalovanou částku, podal odpor. Po provedeném řízení okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce částku 1 000,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu co do částky 9 000,- Kč s přísl. zamítl (výrok II.), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 16 899,84 Kč (výrok III.), dále stěžovatelce uložil povinnost zaplatit České republice - okresnímu soudu na nákladech státu částku ve výši 2 128,- Kč (výrok IV.) a žalovanému uložil povinnosti zaplatit České republice - okresnímu soudu na nákladech státu částku ve výši 236,- Kč (výrok V.). Okresní soud na základě provedených důkazů dovodil, že stěžovatelce byla způsobena škoda ve výši 1 000,- Kč a tuto částku uložil žalovanému zaplatit.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a postupem okresního soudu v řízení došlo ke zřeknutí se základní role soudu poskytovat ochranu právu jednotlivce. Stěžovatelka postrádá v rozsudku řádné odůvodnění s tím, že odkaz na soudem aplikovaná ustanovení zákonů považuje za nepřípustný a přiznání nákladů žalovanému se podle jejího názoru příčí dobrým mravům. Na podporu svých tvrzení odkázala stěžovatelka na rozhodnutí vydaná Ústavním soudem po sp. zn. III. ÚS 84/94 a sp. zn. I. ÚS 113/02.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Především nelze pominout, že v projednávané věci byla předmětem řízení částka 10 000,- Kč, což znamenalo, že proti rozhodnutí nalézacího soudu není přípustné odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není, v obecné rovině, v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z něčeho jiného než z tvrzení, že výkladem podústavního práva bylo porušeno ústavně garantované právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že v takových případech je, s výjimkou zcela extrémních pochybení nalézacího soudu, úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1066/08, II. ÚS 2123/08, III. ÚS 663/09, III. ÚS 1321/10, III. ÚS 1883/10 a další in http://nalus.usoud.cz).
V nyní posuzované věci Ústavní soud kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelkou namítaných práv, neshledal. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že okresní soud se celou věcí podrobně zabýval, konalo se celkem šest nařízených ústních jednání, byla vyslechnuta řada svědků i provedeny listinné důkazy, přičemž na jednání konaném dne 20. června 2011 důkazní návrh stěžovatelky provedením znaleckého posudku okresní soud usnesením zamítl. V řízení bylo postupováno v souladu s ustanovením §118b odst. 1 a §119a odst. 1 o. s. ř. Napadené rozhodnutí je pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněno ve smyslu ustanovení §157 odst. 4 o. s. ř., dle jehož dikce v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.
V této souvislosti lze rovněž odkázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), konkrétně na rozhodnutí o přípustnosti ve věci Ionescu proti Rumunsku ze dne 1. června 2010, stížnost č. 36659/04 a ve věci Korolev proti Rusku ze dne 1. července 2010, stížnost č. 25551/05 (in www.echr.coe.int. v databázi HUDOC), ve kterých Evropský soud posuzoval přijatelnost stížností podle čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy, ve znění protokolu č. 14, jež vstoupil v platnost dne 1. června 2010. Evropský soud v souvislosti s posuzováním přijatelnosti uvedených stížností aplikoval nová kritéria přijatelnosti. Podstatou je splnění tří podmínek nového kritéria, za kterých soud prohlásí stížnost za nepřijatelnou, a to pokud: stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu (1), ledaže dodržování lidských práv zaručených v Úmluvě a v jejích Protokolech vyžaduje přezkoumání stížnosti (2), přičemž z tohoto důvodu nemůže být odmítnut žádný případ, který nebyl řádně posouzen vnitrostátním soudem (3).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecného soudu způsobem, který by měl
nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Okresní soud rovněž řádně odůvodnil své výroky o náhradě nákladů řízení dle ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícím soudem, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tato na posuzovanou věc nedopadají.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci okresním soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. října 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu