ECLI:CZ:US:2011:4.US.3049.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3049/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou se sídlem Sladkovského 484, Pardubice, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 574/2010-128 ze dne 19. 5. 2010, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 13 To 469/2009-98 ze dne 1. 12. 2009 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 3 T 164/2009-61 ze dne 17. 9. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 10. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") č. j. 3 T 164/2009-61 ze dne 17. 9. 2009 shledán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky dle §201 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu dvou let. Trestná činnost, jíž se měl stěžovatel dopustit, spočívala v tom, že dne 11. 7. 2009 v době od 23:20 hodin do 23:30 hodin z Lanškrouna do Horní Černé - Nepomuky, okres Ústí nad Orlicí, po požití většího množství alkoholických nápojů, kdy dechovou zkouškou bylo zjištěno nejprve 1,59 g/kg alkoholu a posléze 1,65 g/kg alkoholu, řídil osobní motorové vozidlo, přičemž byl zastavován hlídkou Policie České republiky v Lanškrouně na ulici Kralická, kdy však výzvy k zastavení neuposlechl a pokračoval dále v jízdě až do obce Horní Čermná - Nepomuky, kde byl hlídkou Policie České republiky dostižen.
Odvolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku okresního soudu bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), č. j. 13 To 469/2009-98 ze dne 1. 12. 2009 zamítnuto, a dovolání proti rozhodnutí krajského soudu usnesením Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 574/2010-128 ze dne 19. 5. 2010 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Nejvyšší soud posoudil jeho dovolání ryze formalisticky, v rozporu s čl. 4 Ústavy České republiky, když nesprávně vyhodnotil v něm obsaženou argumentaci jako pouhý nesouhlas se skutkovými zjištěními a dále se jí podrobněji nezabýval. Jádrem dovolacích námitek přitom ve skutečnosti bylo zásadní porušení garantovaných práv účastníka řízení ze strany obecných soudů. Dle názoru stěžovatele nevěnoval Nejvyšší soud dostatečnou pozornost správnosti skutečností rozhodných pro popis skutku a bez dalšího akceptoval tvrzení, že stěžovatel měl řídit automobil z obce Lanškroun do obce Horní Čermná, ačkoliv důkazy provedené v řízení před obecnými soudy vedly k závěru zcela odlišnému. Krom toho nevzal Nejvyšší soud v potaz svou vlastní judikaturu (usnesení sp. zn. 8 Tdo 665/2009 a sp. zn. 6 Tdo 351/2010), ani připomínky obsažené v doplnění podaného dovolání, v němž stěžovatel upozorňoval na procesní nepoužitelnost výsledku měření hladiny alkoholu v krvi dechovou zkouškou, neboť se jednalo o důkaz získaný v rozporu se zákonem a metodickými pokyny Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové. Stěžovatel měl dále za to, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že bez náležitého zdůvodnění neakceptovaly jím vznesený návrh na provedení vyšetřovacího pokusu. Stěžovatel v této souvislosti citoval judikaturu Ústavního soudu, týkající se tzv. opomenutých důkazů (nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03) a zdůraznil, že zejména v situaci "tvrzení proti tvrzení" je třeba na odůvodnění rozhodnutí soudu klást zvýšené požadavky. Obecné soudy dle stěžovatele postupovaly rovněž v rozporu se zásadou presumpce neviny, zakotvenou v čl. 40 odst. 2 Listiny, a zásadou "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného", neboť stěžovatel byl odsouzen za spáchání trestného činu, přestože v rámci dokazování nebylo s nejvyšším stupněm jistoty prokázáno, že by se jednání, jež mu bylo kladeno za vinu, skutečně dopustil. Pochybnosti, které z důvodů protichůdných skutkových tvrzení v řízení existovaly, měly být obecnými soudy odstraněny provedením dalšího dokazování, nebo tyto měly být dle výše uvedených zásad vyloženy ve prospěch stěžovatele, což se však nestalo. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 574/2010-128 ze dne 19. 5. 2010, usnesení krajského soudu č. j. 13 To 469/2009-98 ze dne 1. 12. 2009 a rozsudek okresního soudu č. j. 3 T 164/2009-61 ze dne 17. 9. 2009 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 3 T 164/2009. Poté, co se Ústavní soud s obsahem spisového materiálu seznámil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Argumentace stěžovatele, obsažená v ústavní stížnosti, směřovala jednak vůči formalistickému přístupu Nejvyššího soudu k podanému dovolání a dále k nesprávně vedenému dokazování v řízení před obecnými soudy. Žádné z těchto námitek nemohl Ústavní soud přisvědčit.
Pokud jde o prvou z uvedených námitek, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele plně v souladu s uplatněným dovolacím důvodem, v jehož rámci se zcela správně vypořádal rovněž s otázkou, zda skutková zjištění obecných soudů nebyla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu bylo zřejmé, že tento se zabýval i skutečnostmi uvedenými v doplnění dovolání, byť tyto neshledal relevantní ani z hlediska uplatněného dovolacího důvodu ani v rovině věcné (str. 5 usnesení Nejvyššího soudu). Postupu Nejvyššího soudu v dovolacím řízení tak Ústavní soud neměl z ústavněprávního hlediska co vytknout.
Co se týče námitek stěžovatele stran procesu dokazování a z něj odvozených skutkových zjištění, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.).
Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Z rozhodnutí obecných soudů bylo dostatečně zřejmé, z jakých skutkových zjištění vycházely a jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily; odůvodnění těchto rozhodnutí byla logická a konzistentní, přičemž obecné soudy se v jejich rámci důsledně a přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami obhajoby, včetně návrhu stěžovatele na provedení vyšetřovacího pokusu. Okresní soud ve svém rozsudku vyložil důvody, pro něž považoval provedení tohoto důkazu za nadbytečné (str. 5 rozsudku okresního soudu), nejednalo se tedy o opomenutý důkaz ve smyslu stěžovatelem uváděné judikatury Ústavního soudu. Extrémní rozpor mezi důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními Ústavním soudem shledán nebyl a stejně tak nebyla zjištěna ani existenci rozporu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko opakoval svou obhajobu z řízení před obecnými soudy a stavěl tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu