ECLI:CZ:US:2011:4.US.3144.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3144/10
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 22. března 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Tělocvičné jednoty Sokol Brno - Husovice, se sídlem v Brně, Dukelská 9, zastoupené JUDr. Ludmilou Gregorovou, advokátkou, AK se sídlem v Brně, Bohuslava Martinů 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010 čj. 30 Cdo 4952/2009-208 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. 38 Co 332/2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným osobně dne 4. 11. 2010 se Tělocvičná jednota Sokol Brno - Husovice (dále jen "žalovaná", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení vlastnického práva.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývají následující skutečnosti.
Dne 22. 1. 2007 Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") rozsudkem čj. 32 C 5/2002-173 určil, že žalobce, tj. Česká katolická charita se sídlem v Praze, je vlastníkem specifikované nemovitosti v k. ú. Husovice (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Dne 16. 4. 2009 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozhodnutí nalézacího soudu rozsudkem čj. 38 Co 332/2007-190 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dne 31. 8. 2010 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu usnesením čj. 30 Cdo 4952/2009-208 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že v rozhodnutích odvolacího a dovolacího soudu spatřuje porušení svých práv garantovaných čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odvolacímu soudu vytkla, že potvrdil rozsudek nalézacího soudu, ačkoliv ten postupoval nesprávně, prováděl dokazování pouze ve pospěch žalobkyně, přihlédl k rozporuplným písemným důkazům a bez dostatečného odůvodnění nepřipustil jí navrhované důkazy; nepřihlédl ani k námitce nedostatku aktivní legitimace žalobkyně; nalézací a odvolací soud neakceptovaly námitku vydržení vlastnického práva ke sporným nemovitostem. Takto jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka dále tvrdila, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci tvrdili, a že porušily "zásadu bezprostřednosti" tím, že akceptovaly k důkazu předložené opisy a nikoliv originály listin.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti bylo přesvědčení stěžovatelky, že její věc byla obecnými soudy nesprávně právně posouzena, čímž došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, resp. pokojného užívání majetku.
Ústavní soud k nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy připomíná, že základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nepředstavuje záruku jakéhokoliv materiálního subjektivního práva (což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků).
Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatelky rozhodovaly obecné soudy všech stupňů, které svá rozhodnutí náležitě odůvodnily.
Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, proces vedený před těmito soudy (zejména ovšem před soudem nalézacím a soudem odvolacím) měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě oběma stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobkyní uplatněné majetkové nároky jsou důvodné, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.
Pokud jde o tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na ochranu vlastnictví, resp. pokojného užívání majetku, Ústavní soud se k lidskoprávním aspektům restitucí vyslovil v řadě svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 5. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 799/06 (http://nalus.usoud.cz), ve kterém mj. uvedl, že: Navracení majetku původním vlastníkům, příp. jejich právním nástupcům, vedené snahou demokratického právního státu odčinit, resp. zmírnit, křivdy způsobené totalitním režimem, představuje legitimní cíl ochrany zákonnosti právních vztahů a socio-ekonomického vývoje společnosti. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 141/05, III. ÚS 575/05, III. ÚS 619/05) se podává, že jestliže takovým aktem současně dochází k zániku vlastnického práva povinných osob, nejde o vyvlastnění, na které by se vztahovala ochrana podle čl. 11 Listiny, nýbrž o zvláštní soukromoprávní sankci za nabytí věci v rozporu s právními předpisy nebo za protiprávní zvýhodnění v podmínkách totalitního režimu popírajícího základní lidská práva a svobody, v této souvislosti zejména právo vlastnické. Jinými slovy, pokud obecné soudy správně aplikovaly ustanovení restitučního předpisu a k těmto závěrům dospěly zákonem stanoveným procesním postupem, nemůže jejich výrokem dojít k neústavnímu zásahu do vlastnického práva povinných osob.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. března 2011
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu