ECLI:CZ:US:2011:4.US.3243.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3243/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Karlem Ležatkou, advokátem, AK se sídlem v Ostravě - Moravská Ostrava, Sokolská třída 966/22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 3 Tdo 792/2010, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2009 čj. 3 To 819/2008-631, rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2008 čj. 5 T 22/2006-489 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2007 čj. 3 To 788/2007-410 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 12. 11. 2010 a doplněným dne 16. 11. 2010 a 10. 12. 2010 se M. K. (dále jen "obviněný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 5 T 22/2006.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu 5 T 22/2006 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 16. 11. 2007 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") usnesením čj. 3 To 788/2007-410 v neveřejném zasedání z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu ze dne 16. 5. 2007 sp. zn. 5 T 22/2006 a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí.
Dne 5. 9. 2008 nalézací soud rozsudkem čj. 5 T 22/2006-489 obviněného uznal vinným trestným činem poškozování cizích práv dle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona a odsoudil k peněžitému trestu ve výměře 100.000 Kč a pro případ, že by ve stanovené době peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil náhradní trest v trvání pěti měsíců. Podstatou projednávané trestní věci bylo to, že obviněný předložil jinému subjektu vědomě nepravdivé negativní lustrační osvědčení (při vědomí, že mu bylo vydáno opakovaně lustrační osvědčení pozitivní).
Dne 18. 8. 2009 odvolací soud k odvolání obviněného rozhodnutí nalézacího soudu rozsudkem čj. 3 To 819/2008-631 zrušil v celém jeho rozsahu a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově uznal vinným trestným činem poškozování cizích práv dle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona a odsoudil k peněžitému trestu ve výměře 100.000 Kč a pro případ, že by ve stanovené době peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil náhradní trest v trvání pěti měsíců.
Dne 14. 7. 2010 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného podané z důvodu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu usnesením sp. zn. 3 Tdo 792/2010 odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
V části II. ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že všemi čtyřmi napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo dle čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle něhož "jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem", neboť skutek, který mu byl přičítán k tíži, i kdyby ho skutečně vykonal, což popíral, "vůbec není a nebyl trestným činem, tj. nenaplňuje znaky trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zákona." Obecné soudy se v jeho případě "postavily nad zákon a samy svými rozhodnutími určovaly, které jednání je trestným činem." Dále stěžovatel polemizoval s právním posouzením jeho skutku obecnými soudy jako trestného činu; rozhodnutí soudů označil za nezákonná a neústavní.
V části IV. ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že uložený trest již vykonal a došlo k zahlazení odsouzení. Hlavním motivem ústavní stížnosti je satisfakce za poškození osobní cti, lidské důstojnosti a dobré pověsti chráněné čl. 10 Listiny v důsledku nezákonného a protiústavního odsouzení; vyjádřil přesvědčení, že řízení proti němu vedené bylo politicky ovlivněno, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v tvrzení stěžovatele, že trestní řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení bylo nespravedlivé v důsledku nesprávného právního posouzení jeho jednání jako trestného činu obecnými soudy, což vedlo k porušení základního práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny a principu zákonnosti trestných činů a trestů dle čl. 39 Listiny.
K právu na spravedlivý proces
Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí, včetně neprovedení navrhovaných důkazů, dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
Pravomoc Ústavního soudu ověřovat správnost interpretace a aplikace trestního zákona, resp. trestního řádu, obecnými soudy je omezená; není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je zejména posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná. Úkolem Ústavního soudu také není posuzovat výhrady adresované nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mohou být napraveny v průběhu odvolacího řízení. Ústavnímu soudu náleží "pouze" zkoumat, zda řízení, posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, a to též pokud jde o hodnocení provedených důkazů a důvodů, proč odmítly provést navržené důkazy. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že obecné soudy všech stupňů postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění jemu zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i z obsahu vyžádaného spisu nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
K principu zákonnosti trestných činů a trestů
K tvrzení stěžovatele o porušení čl. 39 Listiny, dle něhož: "Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit." Ústavní soud uvádí, že citovaný článek, stejně jako čl. 7 Úmluvy, zakotvují princip zákonnosti trestných činů a trestů (nullum crimen, nulla poena sine lege). Ten především zakazuje považovat za trestné činy skutky, které dříve trestnými nebyly; dále zakazuje aplikovat skutkové podstaty trestných činů extenzivně v neprospěch obžalovaného, například analogií. Z toho plyne i požadavek, aby zákon jasně definoval trestné činy a tresty za ně ukládané. Tato podmínka je splněna, jestliže jednotlivec může vědět - ze znění příslušného ustanovení a v případě potřeby z výkladu soudů (judikatura ovšem nesmí podstatně změnit, přinejmenším v neprospěch obviněného, konstitutivní znaky trestného činu, např. formu zavinění nutnou k tomu, aby byla naplněna skutková podstata trestného činu) - jaké skutky nebo opomenutí jej činí trestně odpovědným. Článek 39 Listiny, resp. čl. 7 Úmluvy, jejichž záruk se může dovolávat jen osoba odsouzená, tak mají za účel zabezpečit princip právní jistoty, upínající se k obecnému principu právního státu.
Úkolem Ústavního soudu je kontrolovat, zda výklad a aplikace zákona obecnými soudy odpovídaly požadavkům shora uvedených článků Listiny, resp. Úmluvy, tj. zda soudy nepřekročily hranice rozumné interpretace zákona (toho, co lze v podmínkách daného případu rozumně předpokládat). V projednávaném případě však žádné náznaky takového překročení nezjistil.
Nad již uvedené konstatuje Ústavní soud, že důvody, na jejichž základě došlo ke stěžovatelovu odsouzení, byly přesvědčivě a podrobně vyloženy nejen v rozsudcích nalézacího a odvolacího soudu, ale i v usnesení soudu dovolacího. Ústavní soud může proto na odůvodnění těchto rozhodnutí odkázat.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 28. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu