ECLI:CZ:US:2011:4.US.3244.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3244/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti Lighthouse Services, s. r. o., se sídlem Praha 7 - Holešovice, Jankovcova 1595/14, zastoupené Mgr. Ivanem Sagálem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2010 č. j. 3 Ads 58/2010-115 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2009 č. j. 12 Ca 41/2005-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 11. 2010, domáhá s odkazem na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ústavně zaručené ochrany důvěry v právo podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 3 Ústavy, ve spojení s čl. 4 odst. 1 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, platebním výměrem Pražské správy sociálního zabezpečení jí byla uložena povinnost uhradit nedoplatek pojistného na sociální zabezpečení ve výši 690.812,- Kč a penále ve výši 316.161,- Kč, tedy dluh v úhrnné výši 1.006.973,- Kč, z důvodu, že stěžovatelka nezahrnula do vyměřovacího základu pro odvod pojistného příjem zúčtovaný v souvislosti s výkonem zaměstnání zakládajícího účast na nemocenském pojištění zaměstnance stěžovatelky pana G. S. R., občana státu Izrael bez trvalého pobytu v České republice, za období od 1. 4. 2003 do 31. 12. 2003. Stěžovatelkou podané odvolání Česká správa sociálního zabezpečení (vedlejší účastnice) rozhodnutím ze dne 8. 2. 2005 č. j. 323-6003-261-27.1.2005/Ad zamítla a napadený platební výměr potvrdila. Ke stěžovatelkou podané správní žalobě Městský soud v Praze rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení zrušil rozsudkem ze dne 18. 10. 2005 č. j. 12 Ca 41/2005-35 a věc vrátil vedlejší účastnici k dalšímu řízení. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala vedlejší účastnice kasační stížnost, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 2. 9. 2009 č. j. 4 Ads 15/2006-70, jímž rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze, jsa zavázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku, žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení rozsudkem ze dne 22. 10. 2009 č. j. 12 Ca 41/2005-82 zamítl. Stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost, Nejvyšší správní soud však usnesením ze dne 25. 8. 2010 č. j. 3 Ads 58/2010-115 kasační stížnost jako nepřípustnou odmítl.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popisuje okolnosti případu i důvody, proč se domnívá, že z čl. 7 Smlouvy o sociálním zabezpečení, uzavřené mezi Českou republikou a státem Izrael a vyhlášené ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 73/2002 Sb.m.s., ve vztahu k §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění platném do 31. prosince 2003 (dále jen "zákon o nemocenském pojištění"), byl G. S. R. v rozhodném období vyňat z pojištění podle zákona o nemocenském pojištění. Odkazuje rovněž na obdobnou problematiku, kterou se zabýval Ústavní soud v řízeních vedených pod sp. zn. II. ÚS 613/06, I. ÚS 520/06, I. ÚS 605/06, I. ÚS 629/06, III. ÚS 705/06 a I. ÚS 2373/07. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Ca 41/2005.
5. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a připojeným spisovým materiálem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části podaná po zákonné lhůtě a z části zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
6. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není součástí obecných soudů a není jim soudem nadřízeným. Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí obecných soudů, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti v poměru k naposledy vydanému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť pouze v případě, že by v této části byla ústavní stížnost důvodná, mohl by se věcně zabývat i rozhodnutími předcházejícími. Napadeným usnesením ze dne 25. 8. 2010 č. j. 3 Ads 58/2010-115 však Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že kasační stížnost odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), za použití §120, ve spojení s §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., jako nepřípustnou, aniž by se jí věcně zabýval. Dospěl k závěru, že argumentace stěžovatelky směřuje k otázce, se kterou se ve svém dřívějším kasačním rozhodnutí závazným právním názorem již vypořádal, přičemž Městský soud v Praze jeho závěry při svém novém rozhodování respektoval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí, na něž lze odkázat, Nejvyšší správní soud zcela zřetelně vysvětlil, že podmínky přípustnosti kasační stížnosti stěžovatelky ve smyslu ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nejsou dány, a náležitě se vypořádal s argumentací stěžovatelky. Ze shora uvedeného popisu vývoje dané věci je tak patrno, že kasační soud postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud zásah do práv stěžovatelky, jichž se dovolává, napadeným rozhodnutím kasačního soudu neshledal, odmítl v této části ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2009 č. j. 12 Ca 41/2005-82 pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části podána opožděně. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, kdy takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou proto, že stěžovatelce vůbec nepříslušelo kasační stížnost podat. Dle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná, pokud soud znovu rozhodl poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Tato výjimka však v projednávaném případě nenastala, neboť stěžovatelka brojí právě proti závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu. V takovém případě nelze pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze přihlížet k datu doručení usnesení Nejvyššího správního soudu, když kasační stížnost stěžovatelky nelze považovat za poslední procesní prostředek, který jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze počala stěžovatelce běžet již následujícího dne po doručení tohoto rozhodnutí a nikoli doručením usnesení Nejvyššího správního soudu. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze proto Ústavní soud odmítl jako podanou po lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podanou po lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu