ECLI:CZ:US:2011:4.US.352.11.1
sp. zn. IV. ÚS 352/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. března 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti ASKO-NÁBYTEK, spol. s r. o. se sídlem v Praze 10, Štěrboholy, Nákupní 444/6, zastoupené Mgr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 26 C 172/2010 ze dne 24. 11. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy ČR, napadá v záhlaví označený rozsudek a domáhá se jeho zrušení.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu napadeného rozhodnutí, byla rozsudkem shora jmenovaného soudu stěžovateli jako žalovanému stanovena povinnost v určené lhůtě zaplatit žalobci částku 325,- Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení v částce 7.363,- Kč. Žalobcem v řízení proti stěžovateli uplatněná částka 325,- Kč představovala podle žalobce jeho náklady (cestovné) spojené s uplatněním reklamace židle zakoupené u stěžovatele, kteroužto částku žalobci soud přiznal, když jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí učinil závěr, že reklamace byla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě.
Proti tomuto rozhodnutí soudu I. stupně směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po popisu procesního průběhu dané věci s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu, z níž cituje, obecnému soudu vytýká netransparentnost rozhodnutí. S výjimkou jediné se totiž soud nijak nezabýval jím uplatněnými námitkami, a to ani při ústním jednání ani v písemném vyhotovení rozsudku, natož aby se s nimi vypořádal, přitom stěžovatel mohl, jak dále uvedl, také oprávněně vycházet z toho, že jeho námitky považuje soud za relevantní, pokud byly prováděny důkazy, které ke svým námitkám stěžovatel označil, a rozsudek je tak pro stěžovatele překvapivý. V podstatě z těchto, v ústavní stížnosti rozvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a konstatování porušení shora označených práv.
Ústavní soud, poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Jakkoliv třeba stěžovateli přisvědčit v tom, že napadené rozhodnutí neodpovídá požadavkům zákona na odůvodnění soudních rozhodnutí, tj. v daném případě požadavkům kladeným ustanovením §157 odst. 4 o. s. ř. na odůvodnění rozhodnutí ve zkrácené verzi, neboť zcela postrádá závěr o skutkovém stavu pokud jde o výši stěžovatelem zpochybňovaných soudem však přiznaných nutných nákladů, které žalobci vznikly v souvislosti s uplatněním práva z odpovědnosti za vady, a lze i připustit, že rozhodnutí mohlo být pro stěžovatele s ohledem na jím popsaný způsob provedení dokazování také překvapivým, nelze na druhé straně přehlížet fakt, i stěžovatelem vnímaný, totiž fakt, že jde o věc bagatelní. V poměru k tomuto typu věcí již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že u věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 695/01, III.ÚS 405/04, obdobně další sp. zn. IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, IV. ÚS 185/98). Přesvědčení stěžovatele, že v dané věci jde o případ natolik extrémní, že uvedenou judikaturu Ústavního soudu týkající se věcí "bagatelních" nelze použít, Ústavní soud nesdílí. Věci stěžovatelem v ústavní stížnosti označované, z nichž pouze u dvou (sp. zn. III. ÚS 173/02 a I. ÚS 1744/10) šlo o věci bagatelní, s věcí nyní Ústavním soudem posuzovanou, s ohledem na skutkové okolnosti případů včetně významu dokazovaných a soudem nezhodnocených tvrzení i s přihlédnutím k předmětu řízení v této věci - částka 325,- Kč, která má být zaplacena obchodní organizací v reklamaci koupeného zboží úspěšnému žalobci - srovnatelné nejsou. Ústavní soud je, jak již uvedeno, přesvědčen o tom, že v posuzovaném případě přes vytýkané nedostatky v postupu obecného soudu nejde o případ natolik extrémní, že by vyžadoval jeho zásahu a odkazuje proto na svou judikaturu bagatelních věcí se týkající, stěžovateli, jak patrno z ústavní stížnosti, známou.
Z uvedených důvodů byla stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako neopodstatněná odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 14. března 2011
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu