ECLI:CZ:US:2011:4.US.768.11.1
sp. zn. IV. ÚS 768/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky Z. F., zastoupené JUDr. Janou Kudrnovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Na Hradbách 3, Ostrava - Moravská Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 341/2010-56 ze dne 10. 1. 2011 a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 36 C 41/2010-39 ze dne 24. 8. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 3. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") č. j. 36 C 41/2010-39 ze dne 24. 8. 2010 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti žalovanému L. F. (dále jen "vedlejší účastník") o výživné rozvedené manželky ve výši 2.000,- Kč měsíčně za období od 8. 2. 2010 do 31. 7. 2010 (výrok I.) a současně byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 10.160,- Kč (výrok II.). Proti výroku o nákladech řízení podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. 16 Co 341/2010-56 ze dne 10. 1. 2011 tak, že rozsudek okresního soudu v napadené části jako věcně správný potvrdil.
Usnesení krajského soudu a výrok II. rozsudku okresního soudu napadla stěžovatelka svou ústavní stížností, v níž namítala, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřovala stěžovatelka v tom, že obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení neaplikovaly ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), dle nějž je možno náhradu nákladů řízení výjimečně nepřiznat, existují-li důvody hodné zvláštního zřetele. Obecné soudy dle stěžovatelky dostatečně nezohlednily její sociální a majetkovou situaci, a to zejména ve srovnání se situací vedlejšího účastníka, a ani nepřihlédly ke složitým poměrům a okolnostem, za nichž byla žaloba podána. Stěžovatelka dále odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2189/09 a IV. ÚS 732/2000 a navrhla, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu č. j. 16 Co 341/2010-56 ze dne 10. 1. 2011 a výrok II. rozsudku okresního soudu č. j. 36 C 41/2010-39 ze dne 24. 8. 2010 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu meritornímu projednání.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Ústavní soud dále podotýká, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01, publikován tamtéž, svazek 24, nález č. 163, str. 183 a násl.).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí tím spíše pro rozhodování dle ustanovení §150 občanského soudního řádu, které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 619/2000, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 79, str. 165).
V nyní projednávané věci jak okresní, tak i krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a srozumitelně vyložily, z jakých důvodů k aplikaci předmětného ustanovení nepřistoupily, přičemž se řádně vypořádaly se všemi argumenty, které stěžovatelka v této souvislosti vznesla. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním názorem obecných soudů neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
Prostřednictvím ústavní stížnosti založené na polemice s názorem obecných soudů na aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu