ECLI:CZ:US:2011:4.US.94.11.1
sp. zn. IV. ÚS 94/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Šárkou Procházkovou, advokátkou, AK Štěpánská 39, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010 č. j. 3 Tdo 866/2010-1816 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2009 č. j. 11 To 44/2009-1672 a Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2009 č. j. 63 T 2/2009-1598, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho trestní věci s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo být stíhán jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem tak, jak je garantováno článkem 8 odst. 2 Listiny.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 63 T 2/2009 zjistil Ústavní soud, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 16. 4. 2009 č. j. 63 T 2/2009-1598 shledán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle ustanovení §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, jenž spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 9. 2009 č. j. 11 To 44/2009-1672 rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle ustanovení §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, který spáchal tím, že - zkráceně řečeno - společně s ostatními odsouzenými po předchozí domluvě a vzájemném rozdělení úkolů zorganizoval, vyrobil a zajistil vývoz zásilky obsahující pervitin do Velké Británie za účelem prodeje dalším zájemcům, a dále tím, že vyrobil další pervitin, který byl posléze zajištěn v místě jeho posledního bydliště. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti let se zařazením do věznice s ostrahou a trest propadnutí věcí spojených s výrobou pervitinu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 9. 2010 č. j. 3 Tdo 866/2010-1816 stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel soudům vytýká, že nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování uceleným záznamem ze sledování garáže, v níž k výrobě pervitinu došlo; tento záznam by prokázal, že se v garáži nezdržoval a výroby drogy se neúčastnil. Tatáž výtka se týká neprovedení důkazu uceleným přepisem telefonních odposlechů a SMS zpráv, protože část, která byla soudem provedena v rámci dokazování, byla vytržena z kontextu a pasáže prokazující stěžovatelovu nevinu chybí. Nepřesnosti se soud dopustil tvrzením, že stěžovatel strávil s odběratelem drogy čtyři hodiny v garáži, a to proto, že se jednalo o jinou garáž než tu, v níž byla droga vyráběna. Stěžovatel namítá, že se soud nezabýval daktyloskopickou expertizou, z níž vyplynulo, že v garáži nebyly zaznamenány stopy stěžovatele, a že soud nehodnotil výpověď svědkyně F., dle které stěžovatel před svým zadržením spal doma a tedy se v garáži nezdržoval. Porušení svého práva na obhajobu spatřuje stěžovatel v tom, že jeho obhájce nebyl vyrozuměn o konání výslechu spoluobžalovaného L. dne 4. 9. 2008 ve vazební věznici. Dále stěžovatel shledává průtahy v řízení, jelikož rozsudek odvolacího soudu mu byl po urgencích doručen až čtyři měsíce poté, co byl zaslán odvolacím soudem soudu prvního stupně k rozeslání. Rovněž má za to, že soudy pochybily při ukládání trestu propadnutí věcí, protože některé z těchto věcí nepatří stěžovateli, ale spoluodsouzenému L. Konečně je stěžovatel názoru, že jeho jednání bylo nesprávně kvalifikováno dle odst. 4 písm. c) ustanovení §187 trestního zákona, poněvadž mezinárodní prvek nesehrál zvlášť významnou roli, znak organizovanosti byl naplněn toliko po stránce formální, nikoli materiální, stěžovatel jakožto "vařič" drogy nepatřil mezi hlavní články organizované skupiny a nejednalo se o značně velké množství drogy, nýbrž o jednorázovou akci provedenou amatérským způsobem. Uložený trest proto pokládá za nepřiměřený.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhla odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. Odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí, neboť s drtivou většinou stěžovatelových námitek se již vypořádaly soudy všech stupňů a přes jejich neustálé opakování odsouzeným má i nadále za to, že jeho vina byla provedeným dokazováním prokázána beze všech pochybností.
Stěžovatel svého práva reagovat replikou na zaslané vyjádření Městského soudu v Praze nevyužil.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94). Že sama "věcná správnost" není kriteriem ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud traktuje opakovaně.
K námitce neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů se patří uvést, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu (srov. nález II. ÚS 262/04, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález III. ÚS 569/03, Sb.n.u., sv. 33, s. 339).
Obecné soudy zamítnutí stěžovatelova návrhu na dokazování opřely o poslední uvedený důvod (srov. str. 20 rozsudku městského soudu a str. 21 rozsudku vrchního soudu) s tím, že ani neúplnost záznamů nezpochybňuje objektivně zjištěný skutkový stav. Vrchní soud také vysvětlil, proč nezajištění stěžovatelových daktyloskopických stop v garáži nevyvolalo pochybnosti o přijatých skutkových závěrech. Ani výpověď svědkyně F. nevylučuje stěžovatelovu účast na páchané trestné činnosti. Soudy se jednotlivými důkazy zabývaly a náležitě ozřejmily, které z nich považují za věrohodné. Z hlediska ústavní konformity nemá Ústavní soud výhrad k hodnocení provedených důkazů ani ke skutkovým závěrům z nich vyvozeným; na základě takto provedeného dokazování mohly soudy učinit spolehlivý závěr o stěžovatelem spáchaném skutku.
Pokud jde o námitku "utajeného" výslechu spoluodsouzeného L., je třeba přitakat vrchnímu soudu, že obsahem tohoto výslechu bylo zjištění vlastnictví jízdního kola a CD Changeru, tedy záležitost nemající vliv na závěr o vině stěžovatele, právní kvalifikaci jeho jednání či na výši uloženého trestu, které stěžovatel zpochybňuje.
Skutečnost, že obecný soud uložil trest propadnutí věcí, které dle tvrzení stěžovatele nejsou v jeho vlastnictví, by i v případě správnosti tohoto tvrzení neměla žádný negativní dopad do stěžovatelova vlastnického či jakéhokoli jiného ústavně zaručeného práva.
Ústavní stížností (s poukazem na právo na spravedlivý proces) lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být - již nebo ještě - postižen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, Sb. n. u., sv. 8, s. 119). Průtahy v řízení není proto možno v rámci ústavněprávního přezkumu efektivně vytýkat, jestliže řízení již skončilo a nemohou být nadále aktuální. Nepřiměřená délka řízení je však zohledňována při rozhodování o druhu a výměře trestu, kdy obecné soudy existenci průtahů v řízení kompenzují zmírněním uloženého trestu (srov. nález I. ÚS 554/05, Sb. n. u., sv. 36, s. 707). Čtyřměsíční prodleva v zaslání rozsudku odvolacího soudu stěžovateli není v kontextu celého řízení významná natolik, aby byla s to ovlivnit výši trestu uloženého stěžovateli.
Otázce správnosti právní kvalifikace stěžovatelova skutku se podrobně věnoval Nejvyšší soud, který se se všemi aspekty tohoto jednání, na které stěžovatel poukazuje i v ústavní stížnosti, vypořádal a rozumně vysvětlil, z jakého důvodu stěžovatelově výtce nepřitakal. Tatáž argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti tak představuje pouhou polemiku se závěrem dovolacího soudu, která nemá žádný průmět do roviny ústavnosti, a není tak schopna doložit porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
K navazující námitce nepřiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud předesílá, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález II. ÚS 455/05, Sb. n. u. sv. 49, s. 119), protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. článek 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence. Byla-li v projednávaném případě právní kvalifikace stěžovatelova jednání posouzena jako náležitá, byl pak stěžovateli uložen trest odnětí svobody v rámci správně vymezené zákonné sazby, a to při její dolní hranici; Ústavní soud neshledal, že by se odvolací soud ani jinak odchýlil od zásad uplatňujících se při rozhodování o výši a druhu trestu.
Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení svých ústavně zaručených práv, a proto Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2011
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu