ECLI:CZ:US:2012:1.US.113.12.1
sp. zn. I. ÚS 113/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. L., zastoupeného JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem se sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2011 č. j. Nao 74/2011-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu správního soudu následující.
Žalobou u Městského soudu v Praze se stěžovatel jako žalobce domáhal toho, aby bylo rozsudkem správního soudu rozhodnuto, že žalované Ministerstvo financí je povinno "vydat správní rozhodnutí, kterým bude potvrzeno, že žalobci přísluší za období od 27. 6. 2002 do 27. 6. 2005 a dále za období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2008 právo na poskytnutí "náhrady za omezení vlastnického práva", tato náhrada vyčíslena a následně vyplacena" (srov. č. l. 5 spisu správního soudu). Žalobce tvrdil, že mu regulací nájemného stanovenou vyhláškami Ministerstva financí a poté zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu, vznikla finanční ztráta ve výši rozdílu mezi místně obvyklým (tj. tržním) nájemným a regulovaným nájemným.
Dalším podáním městskému soudu vznesl stěžovatel námitku podjatosti vůči soudcům správního soudu prvního stupně. Nabyl totiž přesvědčení, že obecný negativní postup soudců vůči majitelům bytů má svůj původ v komunistické minulosti soudců nebo v tom, že sami jsou nájemci s regulovaným nájemným, či jimi v minulosti byli. V takovém případě nemůže být zajištěna objektivita rozhodovací činnosti soudců, která je předpokladem spravedlivého soudního rozhodnutí. Komunistická minulost soudce může mít podle žalobce v konkrétních případech vliv na jeho postoj a rozhodovací činnost. V této souvislosti odkázal na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10 ve věci poskytování údajů o členství soudců v KSČ. Pokud jde o soudce, kteří jsou nebo byli nájemcem s regulovaným nájmem, stěžovatel uvedl, že z důvodu ochrany vlastního levného bydlení nemohou vyjít vstříc vlastníkům domů v případě žalob proti státu. Podle jeho názoru soukromí majitelé domů donutili stát ke skokovému zvýšení regulovaného nájemného a existuje tedy osobní zájem takových soudců potrestat "viníky své finanční zátěže". V tomto případě se podle stěžovatele jedná o podjatost v konkrétní rovině, tj. ve vztahu konkrétního soudce ke konkrétní věci či osobě. Z uvedených důvodů stěžovatel uvedl, že si v této věci vyhrazuje a vznáší námitku podjatosti vůči všem soudcům, kteří byli členy předlistopadové KSC, či jsou anebo byli nájemci s regulovaným nájemným.
Následně byla věc předložena Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o námitce podjatosti podle §8 odst. 5 s. ř. s.
Nevyšší správní soud dospěl k závěru, že námitka podjatosti není důvodná. Proto napadeným usnesením rozhodl, že soudci správního soudu prvního stupně (Městského soudu v Praze) nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 10 A 277/2011.
V napadeném usnesení Nejvyšší správní soud uvedl především následující.
"...Žalobce založil námitku podjatosti na tvrzení, že soudce, který byl členem předlistopadové KSČ, musí mít vůči němu jako vlastníku nájemního domu a "třídnímu nepříteli" negativní vztah. Žalobce dovozoval též možnou podjatost u soudců, kteří užívají nebo užívali byt s regulovaným nájemným. Žalobce opírá námitku podjatosti především o odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 15.11.2010, sp. zn. I. US 517/10. Závěry vyslovenými Ústavním soudem v tomto nálezu a otázkou možné podjatosti soudců, kteří byli dříve členy KSČ, se přitom Nejvyšší správní soud zabýval již dříve v obdobných případech. V usnesení ze dne 9. 2. 2011, č. j. Nao 6/2011 - 208, www.nssoud.cz, vyslovil stanovisko, že závěry přijatými Ústavním soudem v citovaném nálezu ohledně možné podjatosti soudce z důvodu jeho bývalého členství v KSČ není nijak dotčena povinnost účastníka řízení, který podjatost takového soudce namítá, uvést další konkrétní skutečnosti, pro něž má za to, že daný soudce je z projednávané věci vyloučen. Vliv členství soudce v KSČ na jeho nestrannost a nezávislost nelze totiž posuzovat paušálně, ale případ od případu, ve vztahu ke konkrétním okolnostem projednávané věci (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18.1.2011, čj. Nao 102/2010 - 129, a ze dne 3.3.2011, č. j. Nao 107/2010-38). Dřívější členství určitého soudce v KSČ není samo o sobě důvodem k jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci. K tomu, aby byla založena podjatost soudce pro jeho bývalé členství v KSČ, by musely přistoupit i další, specifické okolnosti projednávané věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9.2009, sp. zn. IV. ÚS 682/09, http://nalus.usoud.cz).
Tvrzení žalobce, že takovým navazujícím důvodem může být ideologický vztah soudce komunisty k třídnímu nepříteli, je podle názoru Nejvyššího správního soudu paušalizující a nemůže založit důvodné pochyby o nepodjatosti předsedkyně senátu městského soudu, která byla podle svého vyjádření členkou předlistopadové KSČ. Podjatost znamená přímý osobní vztah soudce k účastníkům řízení, jejich zástupcům, či k předmětu řízení, jehož existence by mohla zpochybnit objektivitu rozhodování tohoto soudce. Ze skutečnosti, že jmenovaná soudkyně byla dříve členkou KSČ, ovšem nelze dovodit, že by sdílela a priori nepřátelský postoj vůči vlastníkům nájemních domů nebo jiným osobám v obdobném postavení, jak se domnívá žalobce. Tím spíše nelze tvrdit ani to, že by z tohoto důvodu byla zaujatá vůči žalobci. Žalobce ostatně neuvedl jakoukoliv skutečnost, jíž by tuto svoji domněnku podpořil. Ani předsedkyně senátu městského soudu sama neuvedla skutečnosti, které by nasvědčovaly existenci jejího vlastního konkrétního zájmu na výsledku řízení, naopak zcela důvodně poukázala na to, že v tomto řízení navíc nebude rozhodováno o samotném nároku žalobce na odškodnění za státní regulaci výše nájemného z bytu, ale toliko o otázce, zda byl žalovaný povinen o vzneseném nároku žalobce rozhodovat ve správním řízení a tedy vydat správní rozhodnutí. Jakákoliv souvislost mezi probíhajícím řízením o žalobě na ochranu před tvrzenou nečinnosti žalovaného a dřívějším členstvím předsedkyně senátu městského soudu v KSČ se proto jeví Nejvyššímu správnímu soudu jako hypotetická.
Nejvyšší správní soud již v obdobných případech opakované vyslovil stanovisko, že rozhodování soudce je výsledkem nejen jeho odborných znalostí a dovedností vykládat a používat právní předpisy, nýbrž že se v něm též promítají jeho životní hodnoty, zkušenosti a postoje. Konkrétně pro vstup do KSČ byly v každém individuálním případě dány zcela konkrétní pohnutky, a pokud by soud tyto pohnutky chtěl s odstupem času hodnotit, musel by se zabývat konkrétními okolnostmi jednotlivých případů, což mu nepřísluší V usnesení ze dne 25. 1. 2011, č. j. Nao 7/2011 - 25, uvedl Nejvyšší správní soud, že "takovéto hodnocení spadá spíše do oblasti morálky než práva a [soud] odmítá si osobovat právo takového paušalizujícího posukování. Samotné členství soudce v KSČ před rokem 1989 totiž a priori nediskvalifikuje z rozhodovací činnosti soudu. Jeho případná podjatost proto nemůže být založena pouze touto skutečností, nýbrž musí k ní přistoupit skutečnosti další, mající relevanci pro konkrétní rozhodovaný případ a spočívající ve vztahu k účastníkům řízení či jeho předmětu".
Nejvyšší správní soud tedy neshledal v projednávané věci takové skutečnosti, pro něž by někdejší členství předsedkyně senátu Mgr. Jany Brothánkové v předlistopadové KSČ mohlo být důvodem její podjatosti. Tím méně pak tento důvod mohl nastat u dalších členů senátu, kteří se nevyjádřili v tom smyslu, že by měli být kdy členy KSČ.
Pokud jde o druhý žalobcem tvrzený důvod podjatosti, konstatuje Nejvyšší správní soud, že ani případné užívání některým ze jmenovaných soudců bytu s tzv. regulovaným nájemným, ať již v současné době nebo v minulosti, nemůže v dané věci zakládat podjatost takového soudce. Je třeba znovu zdůraznit, že příslušný senát městského soudu bude v předmětné věci posuzovat pouze otázku, zda měl žalovaný povinnost vydat o tvrzeném nároku žalobce správní rozhodnutí, nebude tedy posuzovat samotný nárok na náhradu za omezení vlastnického práva ani jeho případnou výši. Úvahy, z nichž žalobce podjatost soudců v souvislosti s regulovaným nájemným vyvozoval, považuje Nejvyšší správní soud toliko za ničím nepodložené spekulace. Mezi osobní bytovou situací jmenovaných soudců, ať již je jakákoli, a věcí, o níž mají rozhodovat, nelze dovozovat žádný přímý vztah, nejsou zde tedy dány žádné okolnosti uvedené v §8 odst. 1 s. ř. s., které by byly důvodem pro jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí předmětné věci.".
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušit v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu pro porušení svého základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
I nadále zastává názor o podjatosti soudců Městského soudu v Praze. To proto, že z důvodu svého členství v KSČ před listopadem 1989 - které dle stěžovatele v podstatě implikovalo negativní postoj členů KSČ vůči soukromým vlastníkům - či z důvodu svého případného postavení nájemců nejsou schopni objektivně posoudit věc stěžovatele - vlastníka nemovitosti; ten se domáhá na Ministerstvu financí poskytnutí náhrady za omezení vlastnického práva, které mělo být způsobeno právní regulací nájemného z bytu. Stěžovatel opakuje své námitky vznesené již před městským soudem (srov. č. l. 15 - 16) a dále je rozvíjí (poznámka: zde se však sluší poukázat na princip subsidiarity ústavní stížnosti, z něhož plyne, že ústavní stížnost není instrumentem pro vznášení nových námitek, které stěžovatel mohl uplatnit v předchozím řízení, avšak neuplatnil je).
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v příslušném řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Nejvyšším správním soudem vydané rozhodnutí je odůvodněno v rozsahu a způsobem, jenž je soudním řádem správním předpokládán. To však je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny - kterého se stěžovatel dovolává - lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit; neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natož rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimku - v obecné rovině - představují situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele (což vzhledem k výše uvedenému zde nepřichází v úvahu), anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež Nejvyšší správní soud v dané věci uplatnil, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze; není možné dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně absenci logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu podané interpretace (a aplikace) rozhodného práva podústavního.
Stěžovatel opětovně uplatnil v ústavní stížnosti námitky, které předestřel již v procesním návrhu, o němž Nejvyšší správní soud rozhodl a s nimiž se vypořádal způsobem, který má adekvátní racionální základnu; tím, že vznáší v řízení před Ústavním soudem de facto námitky totožné, staví Ústavní soud do pozice další opravné instance, jež mu - jak bylo shora řečeno - nepřísluší.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Právě o takový případ se v souzené věci jedná.
IV.
Nad uvedený rámec posouzení věci uvádí Ústavní soud následující.
Především není žádného relevantního důvodu neztotožnit se se závěry Nejvyššího správního soudu, vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to ve všech rovinách, v nichž na námitky stěžovatele reagoval. I z pohledu Ústavního soudu jsou jeho argumenty zcela přiléhavé a výstižně odůvodňují, že stěžovatelem uváděné námitky samy o sobě založit důvod podjatosti soudců dle ustanovení §8 odst. 1 s. ř. s. (které v obecné poloze Nejvyšší správní soud též bezchybně vyložil) nemohou.
V ústavní stížnosti se stěžovatel dovolává též nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10. Tam však Ústavní soud vyslovil i to, že členství soudce v KSČ ke dni 17. listopadu 1989 samo o sobě není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu; proto míru nezávislosti a nestrannosti soudce je nutno posuzovat v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. Účastník řízení tedy musí ohledně každého soudce, jehož podjatost chce namítnout, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž má za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen.
Nejvyšší správní soud proto správně soustředil svoji pozornost k namítaným "jedinečným" okolnostem, specifickým z hlediska možného vlivu na rozhodování soudce (soudců).
V konkrétnostech - v reakci na námitku stěžovatele ohledně podjatosti soudců coby členů KSČ z důvodu údajného negativního postoje k soukromým vlastníkům domů - Ústavní soud uvádí, že je obecně známo, že komunistický režim viděl nepřítele v kdekom. Jednotlivci či celé skupiny obyvatelstva byli na základě svého tzv. třídního původu, národnosti, náboženského přesvědčení, politických názorů či dokonce příslušnosti k nesprávné komunistické frakci podrobeni i veřejným útokům, nerovnému zacházení, represím či přímo likvidaci apod. Stěží lze však dovozovat, že by prosté členství v KSČ automaticky vyjadřovalo konkrétní přesvědčení jednotlivce ve vztahu k soukromému vlastnictví. Vysoký počet členů KSČ před rokem 1989 navíc naznačuje, že v členské základně (přirozeně) nemusela vládnout názorová homogenita a že pohnutky k vstupu do KSČ byly různé, sice ne vždy ušlechtilé, leč nikoliv nutně vypjatě ideologické. Jinými slovy, musí být - v kontextu hodnocení nestrannosti soudce - k dispozici nejen obhajitelný úsudek o existenci adekvátně těsného vnitřního (identifikujícího) vztahu typického člena k této části "ideologie" KSČ, nýbrž i - alespoň na "jevové základně" utvářený - úsudek o relevantním ideovém angažmá konkrétního soudce právě na poli tohoto tématu jeho někdejší politické strany. To však stěžovatel ve vztahu k soudcům Městského soudu v Praze ani netvrdí a ani argumentačně nepodkládá.
Ostatně, Ústavní soud již v usnesení sp. zn. I. ÚS 1254/08 ze dne 6. června 2008 ve věci ústavní stížnosti téhož stěžovatele uvedl: "...není dále zapotřebí se ani zabývat zjevně nesmyslnými námitkami ohledně třídního boje proti majitelům domů či zneužití monopolního nebo dominantního postavení."
K přiměřené komparaci může posloužit i usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 682/09 ze dne 17. 9. 2009, v němž Ústavní soud uvedl, že nelze z bývalého členství určité osoby v KSČ bez dalšího dovozovat, že by nemohla nezaujatě posoudit tzv. restituční kauzy, byť jde o věci, které mají dle tamního stěžovatele "původ ve zločinech komunismu". Tím spíše tato úvaha platí pro nyní posuzovanou věc, kde o restituční či podobnou kauzu - tedy o hodnocení aktů komunistické moci - v zásadě přímo nejde.
Obdobně platí tyto úvahy i pro obecnou a nepodloženou námitku podjatosti soudců městského soudu plynoucí z prosté hypotézy, že by tito soudci snad byli nájemci bytů v soukromých domech.
Stěžovatel konečně namítá, že Nejvyšší správní soud pochybil, jestli se ho nedotázal předem, zda nenamítá vyloučení některého ze soudců Nejvyššího správního soudu, přestože členkou senátu je i bývalá členka KSČ JUDr. Ludmila Valentová, u které lze v duchu čl. 27 nálezu I. US 517/10 podjatost přímo dovodit; členka KSČ totiž prý rozhoduje o podjatosti jiné členky KSČ.
Ústavní soud k tomu uvádí, že Nejvyšší správní soud skutečně rozhodl, aniž by byl seznámil stěžovatele se složením senátu, tedy aniž by vytvořil prostor k vznesení možné námitky podjatosti soudců. Tu však nelze přehlížet konkrétní rovinu nynější věci; Ústavní soud totiž neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření.
Smyslem lidskoprávních principů nalézajících své vyjádření v právu na spravedlivý proces, konkrétně na nestranný a nezávislý soud dle čl. 36 odst. 1 Listiny, které implikuje mj. právo účastníka řízení vyjádřit se k osobě soudce (tedy vznést námitku jeho podjatosti), jehož možnou realizaci zajišťuje rovněž právo účastníka řízení na poučení soudem o možnosti vyjádřit se k osobě soudce, je zabezpečit, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý a tak byla zajištěna jedna ze záruk správného a spravedlivého rozhodnutí. V tomto "materiálním" duchu tedy Ústavní soud posuzoval stěžovatelem argumentačně vymezené porušení práva na spravedlivý proces.
V této souvislosti Ústavní soud nemohl přehlédnout, že v ústavní stížnosti žádné přesvědčivé konkrétní skutečnosti, pro které by byl důvod pochybovat o podjatosti soudkyně Nejvyššího správního soudu, uvedeny nejsou.
Totiž, stěžovatel v ústavní stížnosti namítá podjatost soudkyně Nejvyššího správního soudu jen s odkazem na bod 27 nálezu I. US 517/10. Stěžovatelem dovozovaná analogie - z důvodu odlišné podstaty srovnávaných případů - však případná není. V citovaném článku nálezu totiž Ústavní soud argumentoval: "pokud by soudce - člen KSČ ke dni 17. 11. 1989 rozhodoval o povinnosti státního orgánu zveřejnit údaje o členství jiného soudce v KSČ, mohly by být naplněny důvody (samotným NSS citovaného) usnesení ÚS sp. zn. III. ÚS 2336/08, že případný závěr o podjatosti soudců musí být opřen "o existenci jejich vlastního konkrétně definovatelného zájmu na výsledku řízení." Rozhodující soudce by si totiž jistě byl s to představit, že jestliže by rozhodl o poskytnutí předmětných údajů, mohl by být i on sám takto prezentován veřejnosti. Mohlo by se tak jednat o rozhodnutí sui generis ve vlastní věci v budoucnu. (porušení esenciálního principu nemo iudex in causa sua)."]. Stěžovatelem předložený důvod podjatosti tak zjevně nenaplňuje "existenci jejího vlastního konkrétně definovatelného zájmu na výsledku řízení", který citovaný nález požaduje.
Není tedy žádného důvodu se domnívat, že by v dané věci rozhodoval Nejvyšší správní soud složený z podjatých soudců, a že by tak skutečně a účinné právo stěžovatele na spravedlivý proces, tj. s ohledem na funkci, kterou v soudním řízení plní, absentovalo, bylo nenaplněno. Pokud tedy Ústavní soud nahlížel na ústavně zaručené právo na spravedlivý proces z materiálního hlediska, tj. v duchu materiálního právního státu, nezbylo mu než konstatovat, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ani v tomto směru nedošlo.
V.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody stěžovatele napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2012
Vojen Güttler
předseda senátu