ECLI:CZ:US:2012:1.US.1254.09.1
sp. zn. I. ÚS 1254/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů J. K. a A. K., obou zastoupených JUDr. Ivanem Werlem, advokátem, se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 25. 2. 2009 č. j. 54 Co 288/2008-247 a proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 5. 6. 2008 č. j. 8 C 179/2001-209, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení shora označených rozsudků obecných soudů.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozhodl napadeným rozsudkem tak, že stěžovatelům uložil povinnost zaplatit žalobci Z. P. (jednalo se o dlužné nájemné, stěžovatelé byli nájemci) částku 4 745 Kč. Co do částky 530 Kč byla žaloba zamítnuta. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V bodu IV. a V. výroku rozsudku pak soud určil stěžovatelům i pronajímateli povinnost nahradit na nákladech řízení České republice částku 3 760 Kč.
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudkem ze dne 25. 2. 2009 č. j. 54 Co 288/2008-247 rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že České republice se náhrada nákladů nepřiznává (výrok II.) a že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 9 404,40 Kč (výrok III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvého stupně vycházel ze správné zjištěného skutkového stavu věci, a ztotožnil se plně i s hodnocením důkazů okresním soudem.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména uvedli, že předmětný byt užívali na základě ústně uzavřené nájemní smlouvy; jednalo se o byt druhé kategorie s tzv. regulovaným nájmem. Výše a způsob stanovení nájemného byl v inkriminovaném období upraven vyhl. č. 176/93 Sb. Stěžovatelé v době, kdy došlo ke změně pronajímatele předmětného bytu, platili nájemné ve výši 329 Kč měsíčně. Pronajímatel jim dopisem ze dne 27. 6. 2000 oznámil zvýšení nájemného ode dne 1. 7. 2000 na částku 778 Kč a dále pak dopisem ze dne 10. 7. 2001 zvýšení nájemného ode dne 1. 7. 2001 na částku 809 Kč. Stěžovatelé se zvýšeným nájemným nesouhlasili a nadále platili nájemné v původní výši. Dále obsáhle rozebrali jednotlivé podrobnosti daného případu. Z ústavněprávního hlediska dovodili, že z odůvodnění rozhodnutí obecných soudu nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazu na straně jedné a právními závěry na straně druhé; tvrdili, že tyto závěry jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními a že jsou proto v rozporu se zásadami vyjádřenými zejména v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s článkem 1 Ústavy.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není "superrevizním orgánem" či běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Každý stěžovatel musí v ústavní stížnosti tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních; tak tomu právě je i v nyní souzené věci, jestliže jde o peněžní částku ve výši 4 745 Kč, o kterou se vedl v daném případě spor. Jisté shrnutí svých názorů na uvedenou problematiku podal Ústavní soud např. ve věci sp. zn. III. ÚS 3125/10, z poslední doby lze jmenovat např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3619/11; od závěrů tam vyslovených nemá ani I. senát Ústavního soudu důvodu se nějak výrazněji odchýlit.
Ústavní soud proto opakuje, že se v těchto případech projevuje s mimořádnou zdrženlivostí. Ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází v zásadě z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. na soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Mělo-li by jít o ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla alespoň tvrzena existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena. Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu - co do existence rozhodnutí excesivního - však v dané věci dány zjevně nejsou.
Ústavní soud i nadále dovozuje, že aby byl případný zásah orgánů veřejné moci do základních práv nebo svobod vůbec schopný způsobit jejich porušení, musí dosáhnout dostatečné intenzity, která je mj. dána např. i výší způsobené finanční újmy.
Ústavní soud již dříve konstatoval, že nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Ústavní soud tedy ani nyní neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mohlo mít za následek relevantní porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen i sám mimořádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
Zároveň je možné zopakovat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu; tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by zásah Ústavního soudu odůvodňovala. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně a podrobně odůvodněna, pečlivě rozebírají zkoumaný případ a ani právní závěry se Ústavnímu soudu nejeví nelogické či neadekvátní, i když na to mají stěžovatelé jiný názor. Věcně vzato - zvýšení nájemného z 329 Kč měsíčně na částku 778 Kč, resp. 809 Kč měsíčně (jak uvádějí stěžovatelé v ústavní stížnosti), nemohlo mít zásadně pro nikoho ani likvidační charakter. I z tohoto materiálně pojatého hlediska se tedy ústavní stížnost jeví jako zjevně neopodstatněná.
Lze poznamenat, že v obdobných věcech z poslední doby vyslovil Ústavní soud dokonce i silnější názor (např. v usneseních sp. zn. II. ÚS 2538/09, III. ÚS 160/10, III. ÚS 170/10 a III. ÚS 173/10; pozn. veškerá v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou k nalezení na jeho internetových stránkách), kdy s poukazem na bagatelnost sporu ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, resp. (v usnesení sp. zn. I. ÚS 1023/08) jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu