ECLI:CZ:US:2010:3.US.160.10.1
sp. zn. III. ÚS 160/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. února 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. T. Š., bez právního zastoupení, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. prosince 2002 sp. zn. 16 C 2587/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. ledna 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. prosince 2002 sp. zn. 16 C 2587/2002, a to pro porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že týž den došlo Ústavnímu soudu celkem 17 ústavních stížností téže stěžovatelky, směřujících proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 7 znějícím na téměř stejnou výši jistiny.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. prosince 2002 sp. zn. 16 C 2587/2002 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci (Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s.) částku ve výši 200 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 1 495 Kč, a to z titulu nezaplacení jízdného a přirážky k němu, jelikož cestovala v jím provozovaném veřejném dopravním prostředku a na výzvu kontrolního orgánu se neprokázala platnou jízdenkou.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že nebyla řádně předvolána k jednání, při němž byl napadený rozsudek vydán, předvolání jí osobně dodáno nebylo, náhradní doručení má za pochybné, a pakliže bylo doručováno opatrovníku, musel jí být ustanoven procesně neregulérně.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny 200 Kč.
Zde se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí, a ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež (obsahově) nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek. Opodstatněnost (resp. i projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. II. ÚS 436/01, sp. zn. IV. ÚS 502/05 nebo sp. zn. III. ÚS 1285/09 a sp. zn. III. ÚS 3021/09, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1295/09, sp. zn. III. ÚS 3021/09 nebo sp. zn. III. ÚS 3119/09).
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 2 000 Kč [ust. §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění do 30. června 2009], je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelky (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, usn. 43, str. 421). V usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. §202 odst. 2 o. s. ř., horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10 000 Kč) při posuzování oprávněnosti k podání ústavní stížnosti. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod.
Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, je ta osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09).
Stěžovatelka namítá porušení procesního základního práva (článek 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové, jehož porušení ostatně stěžovatelka ani netvrdí), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky, brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Z druhé strany částka 10 000 Kč není absolutní a mezní hranici pro posouzení oprávněnosti k podání ústavní stížnosti je třeba vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu.
Ústavní soud konečně poukazuje na to, že obdobnými ústavními stížnostmi téže stěžovatelky se již nedávno zabýval (předmětné věci jsou u Ústavního soudu vedeny pod sp. zn. I. ÚS 163/10 a sp. zn. III. ÚS 170/10) a dovodil v nich, že stěžovatelka je osobou k podání ústavní stížnosti - ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu - neoprávněnou (usnesení ze dne 26. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 163/10, usnesení ze dne 28. ledna 2010 sp. zn. III. ÚS 170/10).
Protože Ústavní soud nemá důvod k jinému hodnocení ani v nyní souzené věci, posoudil i tuto ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, přičemž v dalších podrobnostech odkazuje na výše citovaná rozhodnutí.
Ústavní stížnost vykazovala rovněž formální vady [stěžovatelka nebyla právně zastoupena dle ust. §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, resp. nedoložila řádnou plnou moc, akceptovanou i právním zástupcem uvedeným v záhlaví ústavní stížnosti (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2706/09 ze dne 15. prosince 2009), u kterého, jak Ústavní soud zjistil, je stěžovatelka zaměstnána jako advokátní koncipientka], Ústavní soud však vzhledem k níže uvedenému nevyzýval stěžovatelku k jejich odstranění.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2010
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj