ECLI:CZ:US:2012:1.US.1558.12.1
sp. zn. I. ÚS 1558/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 23. května 2012 v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Pavla Holländera ve věci navrhovatelky A. K., zastoupené Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem Příběnická 1908, 390 01 Tábor, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. února 2012 č. j. 6 Ao 7/2011-74, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Nejvyšší správní soud (I.) zamítl návrh stěžovatelky na zrušení opatření obecné povahy - Územního plánu Týnce nad Sázavou, schváleného usnesením zastupitelstva Týnce nad Sázavou č. 7 ze dne 3. října 2011, a to v části textového a grafického vymezení funkčního využití DI plochy dopravní infrastruktury - silnice, místní komunikace, na pozemku parc. č. 1178/4 v k. ú. Čakovice, obec Týnec nad Sázavou. Dále (II.) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Citovaný rozsudek napadla stěžovatelka ústavní stížností a tvrdila, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka podrobila ve svém návrhu zevrubné kritice způsob, jímž Nejvyšší správní soud vyložil relevantní zákonná ustanovení a jímž se vypořádal s argumenty obsaženými v jejím návrhu, přičemž jej označila za nedostatečný, neodpovídající jejím námitkám, nerespektující ochranu jejího vlastnického práva, jakož (dle jejího přesvědčení) ani judikaturu Nejvyššího správního soudu, na níž příkladmo, resp. vybrané pasáže označených rozhodnutí odkázala. Má za to, že na její námitky bylo v procesu přijímání předmětného územního plánu reagováno naprosto neadekvátně a tento postup Nejvyšší správní soud svým rozsudkem následně v rámci soudního přezkumu aproboval, pročež se dopustil svévole v rozhodování. Pro uvedené výhrady, které blíže rozvedla, se posléze domáhala, aby Ústavní soud v záhlaví uvedený rozsudek nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Názoru stěžovatelky, že se Nejvyšší správní soud náležitě nevypořádal s argumenty, jimiž svůj návrh podložila, Ústavní soud nepřisvědčil. Po přezkoumání obsahu odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud respektoval shora označené kautely plynoucí z ústavního pořádku. Své závěry v kontextu relevantních námitek stěžovatelky, ovšem v mezích poněkud odlišné argumentační linie, než kterou stěžovatelka zastává, způsobem nevykazujícím prvky svévole a pohybujícím se v rámci logicky akceptovatelného argumentačního pole přesvědčivě, konzistentně a dostatečně odůvodnil. Odůvodnění rozsudku absenci reakce na argumenty stěžovatelky, jež jsou opětovně formulovány v ústavní stížnosti, nevykazuje a kontradikci vůči závěrům Ústavního soudu obsaženým v nálezech sp. zn. II. ÚS 1009/08, IV. ÚS 1521/10, Pl. ÚS 77/06, II. ÚS 635/09 a I. ÚS 544/06, na něž stěžovatelka odkázala, nezakládá; postačí takto na obsah napadeného rozsudku, jenž je pro uvedené ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR), odkázat.
Ústavní stížnost byla za této situace posouzena jako zjevně neopodstatněná a rozhodnuto o ní, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2012
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu