ECLI:CZ:US:2012:1.US.1661.09.1
sp. zn. I. ÚS 1661/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Koliště 55, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009 sp. zn. 3 Tdo 292/2009, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2008 č. j. 5 To 61/2008-1867, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2008 č. j. 50 T 5/2004-1732, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 3. 2008 č. j. 50 T 5/2004-1732 uznal stěžovatele vinným jednak trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 trestního zákona (dále jen "TZ") za použití §143 TZ ve znění zákona č. 265/2001 Sb., jednak trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) TZ ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Obviněný JUDr. Z. N. (dále jen "spoluobviněný") byl pak tímto rozsudkem uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) TZ, §250 odst. 1, 3 písm. b) TZ ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle §140 odst. 2 TZ a §35 odst. 1 TZ k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle §39a/ odst. 2 písm. c) TZ byl pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovatel podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TŘ") povinen zaplatit na náhradu škody poškozeným: společnosti CNM textil, a. s., Baška 425 (dále jen "CNM") částku ve výši 1.675.628 Kč a společnosti R.O.Tex, spol. s r. o., Frýdek-Místek (dále jen "R.O.T.") částku ve výši 1 309 312,30 Kč včetně úroků z prodlení ve výši 2,5 % od 30. 7. 2004 do 23. 5. 2005. Podle §229 odst. 1 TŘ byla poškozená R.O.T. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. [Poznámka: Další obžalovaný P. B. byl podle §226 písm. c) TŘ obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že spáchal ve výrokové části popsaný skutek.]
Podle skutkových zjištění krajského soudu se zmíněných trestných činů stěžovatel a spoluobviněný dopustili tím, že v souvislosti s obstaráváním dodávky tkaniny AMA pro PV CONSULT TEX, s. r. o., se záměrem obohatit se na úkor dodavatelů tohoto materiálu CNM a R.O.T stěžovatel jako zmocněnec SELLA-B.M., a. s., na základě plné moci vystavené mu dne 5. 2. 2001 místopředsedou představenstva této obchodní společnosti (spoluobviněným N.), zprostředkoval účast firmy SELLA-B.M., a. s., na obchodu, jehož předmětem byla dodávka shora uvedené tkaniny mezi dodavateli R.O.T. a CNM a konečným odběratelem PV CONSULT TEX., s. r. o., tím, že firma SELLA.-B.M., a. s., měla koupit toto zboží od firem R.O.T. a CNM a poté je s navýšením prodat firmě PV CONSULT TEX, s. r. o., a současně měla také garantovat realizaci obchodu vystavenými směnkami, přičemž spoluobviněný věděl, že společnost SELLA-B.M., a. s., se nachází v kritické době v tíživé ekonomické situaci a nedisponuje dostatečnými finančními prostředky k realizaci takového obchodu; za účelem uskutečnění uvedeného záměru se dostavil přesně nezjištěného dne začátkem měsíce února 2001 do sídla firmy CNM společně s dalším mužem dosud nezjištěné totožnosti, vystupujícím pod nepravým jménem J. V., který byl v té době v obchodním rejstříku zapsán jako předseda představenstva firmy SELAM-B.M., a. s., a byl oprávněn zastupovat tuto firmu vůči třetím osobám, ačkoliv uvedenou funkci fakticky nevykonával. Ten podepsal jménem J. V. bianco směnku s místem vystavení v Brně dne 2. 2. 2001 a k tomu se vztahující vyplňovací prohlášení směnečné z téhož dne; poté stěžovatel dodal firmě CNM kupní smlouvu ze dne 5. 2. 2001 opatřenou padělaným podpisem J. V., vedeného v této smlouvě jako zástupce kupující SELLA-B.M., a. s., kterou podepsal za prodávající CNM její jednatel Ing. J. Z. a následně dne 16. 2. 2001 v Brně předložil jednateli R.O.T. Z. O. k podpisu kupní smlouvu mezi prodávajícím R.O.T. a kupujícím SELLA-B.M., a. s., s předmětem prodeje tkanina AMA., předem opatřenou padělaným podpisem předsedy představenstva SELLA-B.M., a. s., J. V., kterou Z. O. téhož dne podepsal. Stěžovatel následně blíže nezjištěného dne v souvislosti s jednáním v sídle firmy RO.T. ve Frýdku-Místku předložil zástupcům firem R.O.T. a CNM bianco směnky vlastní a vyplňovací prohlášení směnečné, datované dnem 6. 3. 2001, opatřené padělaným podpisem J. V., v němž SELLA-B.M., a. s., jako výstavce garantuje svoje závazky vůči R.O.T. vyplývající z kupní smlouvy v částkách 730 800 Kč a 584 700 Kč se splatností do 20. 3. 2001, a vyplňovací prohlášení směnečné datované dnem 6. 3. 2001, opatřené padělaným podpisem J. V., v němž SELLA-B.M., a. s., jako výstavce garantuje své závazky vůči CNM. vyplývající z kupní smlouvy v částkách 770 000 Kč a 880 000 Kč se splatností do 20. 3. 2001, kdy z důvodu blíže nespecifikovaných vad mu byly obě směnky vráceny a do ranních hodin následujícího dne doručil na vrátnici dvě nové bianco směnky vlastní, určené pro dříve zmíněné společnosti, vystavené výstavcem SELLA-B.M., a. s., opět opatřené padělaným podpisem J. V., které mohly být oprávněnými společnostmi R.O.T. a CNM doplněny v souladu se zněním směnečných prohlášení, v případě prodlení SELLA-B.M., a. s., se zaplacením za dodaný materiál, k čemuž také došlo dne 5. 4. 2001, kdy oběma oprávněnými firmami bylo na směnkách doplněno shodně datum vystavení dne 5. 4. 2001, splatnost dne 16. 4. 2001 a částky u R.O.T. 1 315 500 Kč, splatném u Komerční banky, a. s., pobočka Frýdek-Místek a částky 1 650 000 Kč u CNM splatné u ČSOB, a. s. SELLAM-B.M., a. s., však na výzvy obou bank k úhradě nereagovala a částky uvedené ve směnkách nezaplatila. Stěžovatel dále dne 8. 2. 2001 v souvislosti s uzavíráním kupní smlouvy mezi prodávajícím SELLA-B.M., a. s., a kupujícím PV CONSULT TEX, s. r. o., po dohodě se spoluobžalovaným převzal od jednatele této firmy V. P. zálohu ve výši 460 000 Kč, následně dodal V. P. kupní smlouvu na dodávku tkaniny AMA datovanou dnem 10. 2. 2001 a opatřenou za SELLA-B.M., a. s., padělaným podpisem J. V., a později předal V. P. také faktury č 20014091. na částku 565 773,50 Kč a č. 20014129 na částku 2 317 497,40 Kč, vystavené dne 4. 4. 2001 dodavatelem SELLA-B.M., a. s., na odběratele PV CONSULT TEX, s. r. o., se splatností do 30. 4. 2001, přičemž na těchto fakturách byl uveden jako bankovní účet firmy SELLA-B.M., a. s., na který mělo být placeno, účet č. 42888700/2400 vedený tehdy u Expandia Banky, a. s., ačkoliv tento účet nepatřil firmě SELLA-B.M., a. s., a byl účelově zřízen jinou osobou na žádost stěžovatele, jenž měl k tomuto účtu přístupový elektronický klíč, přičemž sjednaný materiál byl řádně prostřednictvím SELLA-B.M., a. s., společnosti PV CONSULT TEX., s. r. o., dodán ve dnech 8. - 9. 3. 2001 firmou R.O.T. a ve dnech 8. 2., 12. 2. a 9. 3. 2001 firmou CNM, a fakturován společnosti SELLA-B.M., a. s., fakturou č. 1010266 vystavenou dne 8. 3. 2001 na částku 725 664,70 Kč a č. 1010278 vystavenou dne 9. 3. 2001 na částku 604 647,60 Kč a firmou CNM fakturou č. 210162 vystavenou dne 9. 2. 2001 na částku 765 349 Kč a č. 210310 vystavenou dne 9. 3. 2001 na částku 910 279 Kč, kdy společnost SELLA-B.M., a. s., na fakturované částky těmto firmám neuhradila nic a stěžovatel finanční prostředky vyplacené mu V. P., jednatelem PV CONSULT TEX., s. r. o., ve formě zálohy ve výši 460 000 Kč a finanční prostředky jmenovaným převedené na údajný účet SELLA-B.M., a. s., č. 428887001/2400, vedený tehdy u Expandia Banky, a.s., v celkové výši 2 648 270,90 Kč nepoužil na úhradu zboží firmám R.O.T. a CNM, ale s vědomím spoluobžalovaného je použil pro sebe a další osoby, kdy spoluobžalovanému z této částky bylo poskytnuto nejméně 500 000 Kč, čímž byla způsobena firmě R.O.T. škoda ve výši 1 330 312,30 Kč a firmě CNM škoda ve výši 1 675 628 Kč, celkem tak byla způsobena škoda ve výši 3 005 940,30 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal krajský státní zástupce odvolání v neprospěch dalšího (třetího) obviněného, který se podle obžaloby měl na celé transakci rovněž podílet, avšak byl rozsudkem krajského soudu podle §226 písm. c) TŘ obžaloby v plném rozsahu zproštěn. Stěžovatel i spoluobviněný napadli svými odvoláními výrok o vině i trestu, stěžovatel navíc i výrok o náhradě škody.
Vrchní soud v Olomouci však usnesením ze dne 29. 10. 2008 č. j. 5 To 61/2008-1867 všechna odvolání zamítl podle §256 TŘ jako nedůvodná.
Odvolací soud uvedl, že ani řízení ani rozsudek netrpí žádnými závažnými vadami. Nalézací soud v podstatě provedl úplné dokazování, zabýval se podrobně vyhodnocením provedených důkazů jak jednotlivě, tak zejména v jejich návaznosti a logické souvislosti (zejména na str. 30 až 33 rozsudku); z odůvodnění je zcela evidentní charakter podvodného jednání stěžovatele a úlohy spoluobviněného, podílu neznámého muže vystupujícího pod jménem J. V., nesolventnosti SELLA-BM, a. s., a důsledků pro souzenou věc. Vrchní soud dále poukázal na správnou právní kvalifikaci jednání stěžovatele jako trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá, za použití §143 TZ, byť tak (prý) učinil na základě vadné argumentace; odvolací soud totiž nesouhlasil s názorem nalézacího soudu, že bianco směnka je cenným papírem, neboť ani z pohledu zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSŠ"), ani z pohledu praxe není žádných pochyb o tom, že cenným papírem se bianco směnka stává až okamžikem jejího vyplnění. Důležité ovšem je to, že tyto účinky nabývá zpětně k okamžiku, kdy byla vystavena, a z tohoto úhlu pohledu je nutno hodnotit jednání pachatele, který takovou bianco směnku udá do oběhu. Samotná skutečnost, že šlo o směnku zajišťovací, pak na právní posouzení neměla vliv, neboť odvolací soud v tomto směru vycházel z - v současné praxi respektované - judikatury Nejvyššího soudu. Odvolací soud zdůraznil, že při posouzení věci je třeba dále vzít v úvahu, že stěžovatel v daném případě neudával do oběhu (za který je třeba předání směnek zástupcům poškozených subjektů nepochybně považovat) listinu, o které věděl - a všichni ostatní zúčastnění rovněž - že nikdy směnkou nebude, právě naopak. Bianco směnky byly předány zástupcům dodavatelských subjektů právě za tím účelem, aby zajistily kupní cenu za situace, kdy stěžovatel již předem věděl, že kupní cena nebude a ani nemůže být uhrazena z prostředků SELLA-BM, a.s., přičemž žádné další zdroje tato společnost ani neměla. Odvolací soud v tomto směru uzavřel, že pokud stěžovatel za této situace bianco směnky dal do oběhu, bylo tak učiněno nepochybně se záměrem, že v budoucnu dojde zástupci poškozených subjektů k jejich vyplnění, v důsledku čehož se stanou cennými papíry. Stěžovatel předáním bianco směnek a vytvořením situace okolo úmyslného odebrání zboží a jeho nezaplacení tak učinil vše, co následně nutně vedlo k vyplnění těchto směnek oprávněnými osobami. Takový závěr je zcela logický, je potvrzován i dalším skutečným průběhem událostí. Právě vyplněním bianco směnek pak došlo i k dokonání trestného činu padělání a pozměňování peněz s tím, že okamžik dokonání tohoto trestného činu nesouvisí (a nutně se nemusí shodovat) s okamžikem dokonání trestného činu podvodu. Za těchto okolností odvolací soud považoval i výše uvedenou právní kvalifikaci jednání stěžovatele za odpovídající a zákonnou.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 4. 2009 sp. zn. 3 Tdo 292/2009 dovolání stěžovatele a dovolání spoluobviněného odmítl jako zjevně neopodstatněná (§265i odst. 1 písm. e/ TŘ).
Dovolací soud - po ověření přípustnosti dovolání - v prvé řadě zdůraznil, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) TŘ lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. trest.).
Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na to, že stěžejní námitkou dovolatele/stěžovatele bylo, že samotným předáním bianco směnky se nemohl dopustit trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá TZ, neboť směnkou, která jako cenný papír ve smyslu §143 TZ ochrany požívá, se stala až později, po doplnění údajů zástupci společností R.O.T. a CNM, tedy v době, kdy ji již neměl ve své dispozici. Jde o námitku, kterou stěžovatel uplatnil i v rámci svého odvolání a Vrchní soud v Olomouci se jí zevrubně zabýval (srov. str. 26-27 odůvodnění jeho usnesení); zaujal k ní stanovisko, které Nejvyšší soud považuje za logické a v souladu se zákonem. Nejvyšší soud je sdílí, a proto spíše jen pro přehlednost zopakoval stěžejní argumenty vztahující se k této námitce.
Stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá TZ za použití §143 TZ ve znění zákona č. 265/2001 Sb., tedy že padělaný tuzemský cenný papír udal jako pravý. Udáním se přitom v souladu s respektovanou judikaturou rozumí jakékoli pachatelovo odevzdání padělaných peněz (cenného papíru) jiné osobě jako pravých (viz č. 58/1978 Sb. rozh. tr.), tedy i případ, kdy je padělaný tuzemský papír někomu poskytnut jako zajišťovací prostředek, který nastupuje na místo smluvně dohodnutého peněžního závazku za situace, kdy tento nebyl ve smluvené lhůtě splněn.
Nejvyšší soud uvedl, že s námitkou stěžovatele uplatněnou v dovolání lze souhlasit pouze potud, že bianco směnky (ZSŠ hovoří o neúplné směnce v §10, odborná česká literatura pak o blankosměnce), které v souzené věci předal zástupcům zmíněných společností, neobsahovaly s výjimkou označení výstavce a místa a doby vystavení další náležitosti stanovené v §1 ZSŠ (pro směnku cizí), resp. §75 (pro směnku vlastní). Nebyly tedy v době jejich předání poškozeným plnohodnotným tuzemským cenným papírem, který by požíval v souladu s §143 TZ ochrany obdobně jako peníze. Tím se skutečně staly až v důsledku jednání poškozených, kteří do jejich textu v souladu s vyplňovacím směnečným prohlášením doplnili částku, datum splatnosti směnky i další údaje. Soudy se tak důvodně zabývaly otázkou, která je pro posouzení viny stěžovatele rozhodná, a sice zda stěžovatel za této situace nese za udání padělaných směnek trestní odpovědnost. Oba soudy prý v této souvislosti opodstatněně zdůraznily, že stěžovatel spolu s bianco směnkami předal zástupcům uvedených společností za společnost SELLA.-B.M., a. s., jako garanta obchodu, i tzv. vyplňovací prohlášení směnečné, které je opravňovalo v případě, že původní peněžní závazek vyplývající z kupní smlouvy nebude dodržen, aby chybějící údaje doplnily. Doplněním chybějících údajů se tak z bianco směnky stala řádná směnka uplatnitelná u příslušné společnosti nebo banky. Bylo proto nutno zkoumat, zda mezi předchozím jednáním stěžovatele a následkem v podobě uvedení falšovaných směnek do oběhu je příčinná souvislost a zda je kryta jeho zaviněním.
Podle Nejvyššího soudu nižší soudy zde správně podtrhly, že podle jejich skutkových zjištění stěžovatel již v době, kdy zástupcům obou společností bianco směnky a vyplňovací směnečná prohlášení předával, věděl, že "k okolnostem, na které bylo doplnění a následně i uplatnění bianco směnek, dojde a to v přímém důsledku jeho jednání"; jeho záměr bylo vyloučit, aby kupní cena zaplacená společností PV CONSULT TEX, s. r. o., došla na účet společnosti SELLA-B.M., a. s., a naopak dosáhnout toho, aby se toto finanční plnění dostalo do jeho dispozice, čehož také dosáhl uvedením jiných čísel bankovního účtu, s nímž disponoval. Stěžovatel si byl současně (podle zjištění obou soudů) vědom, že bianco směnky nebyly podepsány oprávněnou osobou - předsedou představenstva SELLA-B.M., a. s., J. V., jak předstíral, a nemohou proto plnit svůj účel a slouží jen k tomu, aby vzbudily u poškozených pocit větší jistoty a usnadnily tak vylákání zboží, které poškozené společnosti v souladu s kupní smlouvou bez šance na zaplacení kupní ceny měly dodat. V doplnění údajů do bianco směnek v souladu s vyplňovacím směnečným prohlášením tedy nedošlo ze strany poškozených k žádnému excesu, za který stěžovatel nemůže nést odpovědnost, nešlo o jednání v rozporu s představou, kterou u stěžovatele lze spolehlivě dovozovat. Šlo o jednání, s nímž musel stěžovatel nutně počítat, které sám a výhradně zapříčinil a bylo tudíž pokryto jeho zaviněním ve formě přímého úmyslu (viz str. 33 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Nejvyšší soud dodal, že poškození neměli žádnou vědomost o tom, že bianco směnky byly falšovány se záměrem, aby je nebylo možno realizovat a inkasovat částku v nich uvedenou, takže se nevědomě staly jen nástrojem realizujícím záměr stěžovatele. Nejvyšší soud proto ve shodě s argumentací vrchního soudu shledal tuto námitku stěžovatele zjevně neopodstatněnou a sdílí tudíž i závěr, že zjištěné jednání stěžovatele vykazuje formální i materiální znaky skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá TZ za použití §143 TZ, jak k tomu dospěl vrchní soud.
Dovolací soud - ke stěžovatelově druhé námitce, že v případě obou trestných činů, kterými byl v jednočinném souběhu uznán vinným, tj. padělání a pozměňování peněz i podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) TZ, došlo k porušení zásady zachování totožnosti skutku uvedené v §176 odst. 2 TŘ - v prvé řadě uvedl, že stěžovatel měl tuto výhradu opřít (spíše) o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. e) TŘ, tj. že proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. To by platilo za situace, kdy by došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení zásady zachování totožnosti skutku, která je zakotvena jednak v §176 odst. 1 věta prvá TŘ. ("Obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání"), resp. v §220 odst. 1 TŘ ("Soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu"). Stěžovatel sice vztáhl tuto námitku pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) TŘ, nicméně Nejvyšší soud dovodil, že to lze při flexibilním výkladu dovolacích důvodů, tak jak je ve své judikatuře ve vztahu k interpretaci dovolacích důvodů v zájmu garance spravedlivého procesu zastává Ústavní soud, akceptovat. Dodržení shora uvedené zásady je totiž jedním ze základních předpokladů správného právního posouzení skutku.
Nejvyšší soud ve vztahu k totožnosti skutku poukázal na právní nauku, na respektovanou judikaturou a zdůraznil, že totožnost skutku předpokládá: a) zachování alespoň úplné shody jednání při různém následku, b) zachování úplné shody následku při různém jednání, c) při zachování alespoň částečné shody jednání i následku - míněno v podstatných rysech, jimiž se rozumí zejména ty skutkové okolnosti, které jsou relevantní z hlediska jeho právní kvalifikace (blíže viz např. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl, 5. vydání. Praha: C.H. Beck, s. 1682). V průběhu řízení se proto může popis skutku měnit, některé okolnosti mohou přibýt či odpadnout, jeho popis lze upřesnit atp. (k tomu viz č. 19/1964, č. 64/1973, č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.) Respektování zásady zachování totožnosti skutku má přitom význam nejen pro dodržení zásady obžalovací (§2 odst. 8 TŘ.), ale i pro řádné zajištění práva na obhajobu a stanovení hranic dokazování.
Nejvyšší soud dovodil - při užití uvedených principů na souzenou věc - že totožnost skutku, pro který byl stěžovatel stíhán, byla po celou dobu řízení zachována. Dovolací soud pro účely další argumentace z velmi obsáhlého popisu skutku v jednotlivých rozhodnutích poukázal na ty pasáže, které uvedenou shodu dokumentují; konkrétně citoval z usnesení o zahájení trestního stíhání proti stěžovatelovi vydaného policejním radou Policie ČR SKPV Ostrava dne 17. 9. 2003 č. j. ČTS: PSM-67/OHK-21-2002, z obžaloby podané krajským státním zástupcem v Ostravě dne 19. 11. 2004 a z popisu stěžejních pasáží skutku v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2008 sp. zn. 50 T 5/2004. Nejvyšší soud uzavřel a zdůraznil, že ve všech třech uvedených rozhodnutích se naprosto shodně uvádí jako škoda způsobená trestným činem cena zboží dodaného a fakturovaného společnosti SELLA-B.M., a. s., společnostmi R.O.T. a CNM za dodané zboží. Popis skutku rovněž uvádí částky vyplacené za fakturované a dodané zboží V. P., jednatelem společnosti PV CONSULT TEX., s. r. o., ovšem s tím, že tyto částky byly namísto na účet společnosti SELLA-B.M., a. s., zaslány v důsledku jednání stěžovatele na bankovní účet, jímž disponoval. Tyto částky pak správně nejsou označovány jako škoda způsobená trestným činem, neboť šlo o úhradu za skutečně dodané zboží ve shodě s uzavřenou smlouvou. Všechna tři rozhodnutí tedy shodně vycházejí z koncepce, že škoda vznikla jen společnostem, jež dodaly materiál a nedostaly za něj zaplaceno, neboť prostředky, které jim prostřednictvím společnosti SELLA-B.M., a. s., měly být zaplaceny, si přisvojil stěžovatel a další osoby.
Nejvyšší soud proto neshledal, že by nebyla zachována totožnost skutku, pro který byl stěžovatel stíhán a posléze odsouzen, ani tvrzené vady popisu skutkových okolností charakterizujících objektivní a subjektivní stránku činu. Za lichou považoval také námitku o údajné absenci kauzálního nexu, neboť ten ze skutkové věty rozsudku krajského soudu jasně vyplýval. Nejvyšší soud proto shrnul a konstatoval, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
II.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009 sp. zn. 3 Tdo 292/2009 usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2008 č. j. 5 To 61/2008-1867 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2008 č. j. 50 T 5/2004-1732 napadl stěžovatel ústavní stížností. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 1 a čl. 39 Listiny, jakož i právo na nestranný a spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel - po obsáhlé reprodukci věcné a procesní stránky dosavadního průběhu řízení - zejména zdůraznil, že bianco směnka není považována za cenný papír, neboť ustanovení §143 TZ poskytuje ochranu pouze dokonalým cenným papírům, tedy až okamžikem, kdy dokument zákonným způsobem nabude veškeré podstatné náležitosti směnky. To se však v souzené věci (v době, kdy sporné listiny nabyly do svého držení společnosti R.O.T a CNM, tedy v okamžiku údajného spáchání trestného činu dle §140 odst. 2 alinea 2 TZ) nestalo; tyto listiny nebyly cennými papíry - směnkami, ale listinami bezcennými. Stěžovatel (jako zmocněnec emitenta předmětných bianco směnek) proto nemohl být stíhán pro jejich uvedení do oběhu, jelikož předmětné listiny nelze považovat za speciální objekt ve smyslu §143 TZ; podle konstrukce skutkové podstaty ustanovení §140 odst. 2 alinea 2 TZ spolu s §143 TZ je vyžadován specifický úmysl udat cenné papíry jako pravé, k čemuž ve stěžovatelově případě nedošlo. Případný závěr je navíc možné učinit teprve po řádném dokazování, což za situace, kdy nebyl najisto určen příslušný subjekt (tj. potenciální pachatel, který by předmětnou bianco směnku vyplnil), nepovažoval stěžovatel za možné; dále zdůraznil, že skutek, v němž bylo spatřováno naplnění skutkové podstaty dle §140 odst. 2 alinea 2 za použití §143 TZ, byl od samého počátku trestního stíhání nesprávně právně kvalifikován. Správnou (s ohledem na to, že konkrétním objektem trestného činu je bianco směnka) měla být kvalifikace dle §140 odst. 2 alinea 1 za použití §143 TZ ve stádiu přípravy dle §7 TZ, eventuálně pokusu dle §8 TZ, což se však nestalo. Stěžovatel dále poukázal na to, že v případě dvou nových bianco směnek (viz výše), které byly vystavené výstavcem SELLA-B.M., a. s., a opět opatřené padělaným podpisem J. V., nemohly být oprávněnými společnostmi R.O.T. a CNM doplněny v souladu se zněním směnečných prohlášení, neboť ty se týkaly původních bianco směnek. To vše platí za situace, kdy stěžovatel okamžikem předání bianco směnky ztrácí faktické panství nad touto listinou.
Stěžovatel konečně poukázal na to, že v napadených rozhodnutích absentuje popis subjektivní stránky trestného činu (v případě trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) TZ). To platí v souvislosti s hodnocením věrohodnosti výpovědi svědka P. při hlavním líčení dne 28. 11. 2005, kdy se jednalo o platbu na účet společnosti PV CONSULT TEX, spol. s r.o. ke dni 30. 4. 2001 a kdy se (dle stěžovatele) rozsudek opírá o faktury, které jsou v konkurenci s ostatními fakturami nejméně průkazné; došlo tak k porušení zásady legálního hodnocení důkazů.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
III.
Účastníkům řízení i vedlejšímu účastníkovi byla ústavní stížnost zaslána k vyjádření.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření poukázal na to, že stěžovatel stížnost opírá především o údajné porušení čl. 39 Listiny, které dovozuje z nesprávného právního posouzení svého jednání, blíže popsaného ve výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2008 č. j. 50 T 5/2004-1732. To bylo mimo jiné posouzeno jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 TZ za použití §143 TZ s tím, že obviněný padělaný tuzemský cenný papír udal jako pravý. Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatel (stejně jako ve své obhajobě uplatňované v předcházejícím řízení) namítá, že šlo pouze o bianco směnky, které se staly plnohodnotným cenným papírem až poté, co do ní doplnili údaje zástupci poškozené společnosti. Nejvyšší soud uvedl, že touto námitkou se zabýval soud prvního stupně, soud druhého stupně a konečně sám soud dovolací; podrobně se s ní vypořádal na str. 8-9 usnesení ze dne 8. 4. 2009 sp. zn. 3 Tdo 292/2009 a ve svém vyjádření na tuto pasáž pro stručnost odkázal. Nejvyšší soud poukázal na závěr (ústřední argument), že součástí podvodného úmyslu stěžovatele bylo i to, že jím předložené bianco směnky s falšovaným podpisem J. V. jako osoby oprávněné směnku podepsat budou posléze v příčinné souvislosti s jeho jednáním představiteli poškozené společnosti vyplněny v souladu s vyplňovacím prohlášením směnečným a uplatněny. I když tedy fakticky udali falšovanou směnku až poškození, učinili tak jako "živý nástroj" stěžovatele, zcela ve shodě s jeho záměrem a výhradně v důsledku jeho předchozího podvodného jednání.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření dále poukázal na druhou stěžejní námitku stěžovatele, které byla (vedle ústavní stížnosti) uplatněna již také v dovolání, podle níž nebyla v průběhu řízení zachována tzv. totožnost skutku. Dovolací soud se podrobně zabýval také touto námitkou; shledal ji rovněž neopodstatněnou a v podrobnostech odkázal na str. 10-12 usnesení sp. zn. 3 Tdo 292/2009.
Dovolací soud konečně - ve vztahu ke stěžovatelem uváděným výhradám vůči způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, konkrétně věrohodnost výpovědi svědka P. a předložených faktur - uvedl, že stěžovatel tyto námitky v rámci dovolání neuplatňoval (ostatně přezkum postupu soudů při hodnocení důkazů dle §2 odst. 6 TŘ ani nespadá pod dovolací důvody uvedené v §265b TŘ.), čímž vymezil rozsah přezkumu dovolacím soudem, který se zmíněnými skutečnostmi z vlastní iniciativy zabývat nemohl (§265i odst. 3 TŘ).
Nejvyšší soud považuje ústavní stížnost stěžovatele ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2009 sp. zn. 3 Tdo 292/2009 za zjevně neopodstatněnou. Vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že ústavní stížnost opakuje námitky, které již byly vzneseny v původním řízení, s nimiž se všechny soudy řádným a zákonným způsobem vypořádaly; proto v tomto směru odkázal na odůvodnění písemných vyhotovení těchto rozhodnutí. Odvolací soud ostatně má za to, že stěžovatel přenáší prostřednictvím ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu svou obhajobu, kterou uplatnil již před obecnými soudy a snaží se dosáhnout další přezkumné instance. Vrchní soud navrhl, aby byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, popř. aby byla zamítnuta a dal souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku, vyslovil přesvědčení, že v řízení předcházejícím vydání tohoto rozhodnutí bylo postupováno v souladu s TŘ a že k porušení práv stěžovatele nedošlo. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci sdělilo, že nevyužívá oprávnění vedlejšího účastníka vyjádřit se. Krajské státní zastupitelství v Ostravě se v řízení o ústavní stížnosti postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
Stěžovateli (resp. jeho advokátovi) bylo zasláno vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti k případné replice. Ten však svého práva na vyjádření ve stanovené lhůtě nevyužil.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v ustanoveních čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 1 a čl. 39 Listiny, čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy.
Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční pravomoci), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. i čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem. Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Nespadá proto zásadně do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C. H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle ustálené judikatury by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrh, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Z obsahu spisu jasně vyplývá, že v průběhu hlavního líčení před Krajským soudem v Ostravě a Vrchním soudem v Olomouci probíhalo náležité dokazování (a hodnocení důkazů), které Ústavní soud nemá důvodu zpochybňovat.
Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za řádná a v dané věci přiléhavá. Lze na ně odkázat a není třeba jednotlivě opakovat ty argumenty, jež soudy použily. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces nevykazující pochybnosti, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Lze jen připomenout, že napadená rozhodnutí posuzuje Ústavní soud z hlediska ústavním pořádkem garantovaných základních práv či svobod stěžovatele, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáváním věci samé pohledem práva podústavního. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést je jen ke skutečnostem nasvědčujícím porušení základních práv či svobod stěžovatele (a to zásadní intenzity, zasahující rovinu ústavnosti), tedy nikoli dokazování vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci, podpořené napadáním veškerých možných - ať již existujících či pouze tvrzených - nedůsledností v postupech soudních orgánů. Ke stěžovatelově argumentaci je nutno v tomto směru rovněž uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak podústavního práva je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv účelově a izolovaně. Tu Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy (zvláště Nejvyšší soud) v odůvodnění svých rozhodnutí velmi srozumitelně, přesvědčivě a jasně uvedly důvody, které je k přijetí jednotlivých rozhodnutí vedly.
Ústavní soud považuje dále za potřebné vyslovit, že stěžovatelovy námitky týkající se právní kvalifikace trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 TZ za použití §143TZ, stejně jako charakteristiky subjektivní stránky trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) TZ, lze považovat za argumentaci spektakulární. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že stěžovatelova argumentace, která je použita v ústavní stížnosti, je do značné míry opakováním výhrad obsažených v jeho odvolání a dovolání, jež již byly předmětem posouzení odvolacího soudu a dovolacího soudu). Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud ve svých rozsudcích na stěžovatelovy námitky jasně a zřetelně reagovaly; dovolací soud to ostatně připomněl i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti). Oba soudy tedy logicky a jasně vysvětlily důvody odmítnutí odvolání, resp. dovolání; k jejich přesvědčivé argumentaci nemá Ústavní soud co dodat.
Ústavní soud dovozuje, že se závěry obecných soudů (jejichž podstata byla výše shrnuta) a s jejich postupem v daném případě se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Uvedené závěry jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Ústavní soud proto nepovažuje za ústavně konformní jakkoliv měnit provedená hodnocení důkazů, neboť by tím - jak již zdůraznil výše - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla - jak bylo již výše zmíněno - porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší. O argumentaci uvedené v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia ve věci shromážděných podkladů významnou pochybnost, která by jej ústavně opravňovala k výraznější ingerenci do dané věci.
Ústavní soud proto uzavírá, že v právních závěrech obecných soudů a v řízení jim předcházejícím ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - ani svévoli neshledal. Obecné soudy jasně uvádějí důvody, které je k vydání napadených rozsudků vedly. Jejich rozhodnutí jsou logická, jasná a přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti přijatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky obecných soudů základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu