ECLI:CZ:US:2012:1.US.1708.12.1
sp. zn. I. ÚS 1708/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Klána, se sídlem v Praze, U Průhonu 40, správce konkursní podstaty úpadce TESLAMP Holešovice, a. s., se sídlem v Praze 7, U Papírny 9/614, zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, čj. 33 Cdo 2865/2008-792, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá ústavní stížností v záhlaví označený rozsudek, jímž Nejvyšší soud vyslovil, že potvrzující výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2007, čj. 9 Cmo 463/2007-584, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2006, čj. 46 Cm 238/2000-492, ve znění opravného usnesení ze dne 4. května 2007, čj. 46 Cm 238/2000-528, v části, jíž bylo žalované uloženo zaplatit stěžovateli (coby žalobci) 523,849.103,87 Kč se 7,8 % úrokem z prodlení z částky 1.123,837.753,87 Kč od 30. 9. 2000 do zaplacení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Stěžovatel si je v ústavní stížnosti vědom toho, že ústavní stížnost není přípustná; je však přesvědčen, že jsou dány důvody přípustnosti dle §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podstatný přesah svých vlastních zájmů spatřuje stěžovatel v tom, že rozhodnutí dovolacího soudu spočívá na ústavně nekonformní interpretaci právního předpisu, přičemž toto rozhodnutí může mít dopad na velké množství osob a mohlo by předejít množství soudních sporů; dále že by rozhodnutí o ústavní stížnosti mohlo prosadit závaznost nálezu sp. zn. I. ÚS 383/05, s nímž je dle mínění stěžovatele napadený rozsudek v rozporu, a mohlo by sjednotit judikaturu. Konečně stěžovatel míní, že za současné procesní situace nebude mít k dispozici systémově efektivní prostředek ochrany práv, neboť platná úprava mu negarantuje další přístup k Nejvyššímu soudu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že podaný návrh není přípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 téhož zákona).
V souzené věci stěžovatel napadá rozsudek, jímž Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Věc tedy není ještě v rámci civilního řízení vyřešena konečným způsobem, ale bude dále projednávána v řízení před prvoinstančním soudem. Ústavní soud k této situaci ve své judikatuře mnohokráte konstatoval, že je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, str. 338; Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. ASPI, 2007, s. 383; nepubl. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 650/01; nález II. ÚS 248/04). I v projednávaném případě proto rozhodl návrh stěžovatele odmítnout, neboť nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
S ohledem na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma.
Z judikatury Ústavního soudu plyne, že podmínku "podstatného přesahu vlastních zájmů", obsaženou v ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je nutno vykládat restriktivně. Je to dáno tím, že vlastním zájmem stěžovatele je ochrana jeho subjektivních ústavně zaručených práv či svobod, současně však je v řízení o ústavní stížnosti jako takovém obsažen prvek objektivního veřejného zájmu na ústavně souladném fungování veřejné moci. Z toho vyplývá, že takto formulovaný (prostý) veřejný zájem na splnění podmínky "podstatného přesahu vlastního zájmu" nestačí. Musí tudíž jít o silný, resp. významný veřejný zájem. Takový je spatřován Ústavním soudem zejména tehdy, jestliže docházelo k aplikaci neústavního právního předpisu, jejž je třeba zrušit, či k ústavně nekonformnímu výkladu právního předpisu nebo se jednalo o řešení zásadní ústavněprávní otázky, jestliže by rozhodnutí o ústavní stížnosti mohlo mít dopad na mnoho osob a mohlo předejít množství soudních sporů či rozhodnutí o ústavní stížnosti by mohlo prosadit závaznost předchozího nálezu Ústavního soudu nebo by mohlo vést k odstranění nejednotnosti judikatury obecných soudů a Ústavního soudu, případně jestliže by prostředek ochrany práv, který nebyl stěžovatelem vyčerpán, nebyl tzv. "systémově efektivní". Lze také uvést, že ve většině případů připuštění výjimky se jednalo o kumulaci více z důvodů uvedených výše (viz např. Wagnerová, E., a kol.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, 1. vydání, ASPI, Praha, 2007, s. 386, a judikatura Ústavního soudu tam zmíněná).
Stěžovatel v ústavní stížnosti sice zmiňuje některé z právě uvedených předpokladů, avšak ve skutečnosti je naplňuje neadekvátním obsahem. Ve své podstatě je stěžovatelova argumentace postavena na polemice s právním názorem Nejvyššího soudu, který je stěžovateli nepříznivý a který se stěžovatel snaží zvrátit mj. tím, že jej označuje za rozporný s dosavadní judikaturou samotného Nejvyššího soudu či soudu Ústavního. Tímto způsobem ovšem průlom do principu subsidiarity ústavní stížnosti odůvodnit nelze; bylo by proto z hlediska ústavně vymezených rolí obecných soudů a Ústavního soudu nepřijatelné, pokud by za této situace Ústavní soud do rozhodovací činnosti předčasně zasahoval. Na tomto závěru nemohou změnit nic ani stěžovatelem tvrzené případné (zprostředkované) dopady výsledku tohoto řízení do poměrů přihlášených konkursních věřitelů.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud projednávaný návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. července 2012
Ivana Janů
soudce zpravodaj