ECLI:CZ:US:2012:1.US.1733.11.1
sp. zn. I. ÚS 1733/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky ADOMUS s. r. o., se sídlem Rejskova 219/1, Plzeň, zastoupené JUDr. Martinem Alešem, advokátem se sídlem Houškova 30, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, č. j. 33 Cdo 4789/2009-189, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 9. 9. 2008, č. j. 20 C 426/2007-118, žalobu žalobce M. W., proti stěžovatelce jako žalované (dále též jako "žalovaná"), o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím zamítl. Žalobci uložil povinnost uhradit žalované na účet jejího zástupce náklady řízení ve výši 31.416,- Kč. Doplňujícím usnesením uložil žalobci povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu Plzeň - město náklady řízení v celkové výši 2.367,- Kč.
Okresní soud vzal za prokázáno, že dne 24. 8. 2007 byla mezi účastníky uzavřena dohoda nazvaná jako dohoda o zablokování nemovitosti. Z obsahu dohody dle názoru soudu prvého stupně jednoznačně vyplývá, že jejím předmětem byl převod členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu BD Jabloňová, Praha 10. Žalovaná společnost (stěžovatelka) byla oprávněna tuto dohodu se žalobcem uzavřít, a to na základě zprostředkovatelské smlouvy uzavřené s majitelem členských práv a povinností ve vztahu k předmětnému bytu Ing. K. V dohodě o zablokování nemovitosti účastníci sjednali, že pokud žalobce v termínu do 31. 8. 2007 neuhradí doplatek kupní ceny (ceny za převod členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu) a zároveň z vlastního zavinění neuzavře smlouvu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, záloha na kupní cenu připadne jako smluvní pokuta obstaravateli, tedy žalovanému. Žalobce porušil smluvní povinnost uzavřít smlouvu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v uvedeném bytovém družstvu a povinnost uhradit doplatek kupní ceny. Je tedy povinen zaplatit žalovanému smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč. Soud dohodu o zablokování nemovitosti nepovažoval za neplatnou podle §37 obč. zák.; má za to, že se jedná o spotřebitelskou smlouvu. Nebylo zapotřebí aplikovat §55 odst. 3 obč. zák., neboť žádné pochybnosti o významu obsahu uvedené smlouvy nenastaly. Blokační dohoda, stejně tak jako ujednání o smluvní pokutě, je v souladu se zákonem. Soud prvého stupně proto žalobu zamítl.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 5. 2009, č. j. 18 Co 571/2008, 18 Co 577/2008-172 (ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 27. 5. 2009, č. j. 18 Co 571/2008, 18 Co 577/2008-174) změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu Plzeň - město tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 100.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Krajský soud uvedl, že ujednání účastníků o zablokování nemovitosti jsou rozporná, a dohoda je proto pro neurčitost neplatným právním úkonem (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "obč. zák."). Tento závěr opřel o to, že z dohody nelze zjistit, zda částka 1.550.000,- Kč je skutečně kupní cenou za byt, či zda jde o cenu za převod členských práv a povinností; dále není zřejmé, s kým by měl žalobce případně smlouvu o převodu členských práv a povinností uzavřít, a tedy nesplnění jaké povinnosti by mělo být sankcionováno smluvní pokutou. Neurčitost dohody přitom nelze odstranit ani výkladem podle §35 odst. 2 obč. zák. Neexistuje-li tedy platný hlavní závazek, nemůže být se zřetelem k akcesorické povaze zajištění platné ani ujednání o smluvní pokutě (§39 obč. zák.).
Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl.
Nejvyšší soud sice připustil, že bylo povinností odvolacího soudu, měl-li pochybnosti o určitosti uvedených ujednání, odstranit takové pochybnosti výkladem podle §35 odst. 2 obč. zák., a to nejen v kontextu celé dohody uzavřené mezi účastníky, ale případně i za pomoci závěrů, jež vyplynou z dokazování ohledně skutečné vůle stran v okamžiku uzavření dohody. Absence výslovného označení člena bytového družstva, s nímž měl žalobce uzavřít smlouvu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v textu dohody, nemůže sama o sobě způsobit její neplatnost pro neurčitost.
Nejvyšší soud však uvedl, že ani v případě pro stěžovatelku nejpříznivějšího výkladu ujednání článku 5 dohody o zablokování nemovitosti, tj. výkladu, podle něhož se žalobce zavázal uzavřít smlouvu o převodu členských práv a povinností v označeném bytovém družstvu za úplatu 1.650.000,- Kč s konkrétním členem tohoto družstva, nelze dospět k jinému závěru, než že je neplatné (§39 obč. zák.).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002, vysvětlil, že vzhledem ke kogentní povaze ustanovení §50a obč. zák. mohou být účastníky smlouvy o smlouvě budoucí pouze účastníci budoucí (realizační) smlouvy. Jiný subjekt se sám může zavázat, že do dohodnuté doby uzavře smlouvu, pouze je-li nepřímým zástupcem účastníka budoucí smlouvy (nepřímé zastoupení připouští např. ustanovení §737 obč. zák.). Při nepřímém zastoupení činí nepřímý zástupce právní úkony svým jménem, avšak na cizí účet. V souzené věci sice Ing. K. stěžovatelku ve smlouvě o zprostředkování zmocnil k tomu, aby na jeho účet vlastním jménem uzavírala "časově omezené dohody o zablokování převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu se zájemci o jejich koupi s tím, že zprostředkovatel je oprávněn přebírat vlastním jménem na účet zájemce zálohy na úhradu kupní ceny"; k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí ji však nezmocnil. Zmíněné ujednání dohody o zablokování nemovitosti proto nelze posoudit jako smlouvu o smlouvě budoucí o převodu členských práv a povinností, jelikož ji se žalobcem uzavřela svým jménem žalovaná, aniž při tom vystupovala jako nepřímá zástupkyně Ing. K.
Nejvyšší soud dodal, že dohodu o zablokování nemovitosti je proto třeba - vzhledem k tomu, že taková smlouva není upravena jako zvláštní typ - posoudit jako inominátní smlouvu, která zakládá hlavní závazek žalobce uzavřít ("budoucí") smlouvu o převodu členských práv a povinností; smlouva však odporuje zákonu (§51 obč. zák.). Smlouva o uzavření budoucí smlouvy podle §50a obč. zák. zakládá smluvní povinnosti jednoho či obou jejích účastníků; pokud se subjekt zaváže k uzavření realizační smlouvy (dvoustranného právního úkonu), lze tuto povinnost vymáhat pouze žalobou o nahrazení projevu vůle (§161 odst. 3 o.s.ř.). Taková žaloba však nepřichází v úvahu, jestliže budoucí smlouvu má uzavřít osoba odlišná od účastníků smlouvy o budoucí smlouvě (o situaci předvídanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 824/2005, zjevně nejde). Závazek žalobce uzavřít smlouvu o převodu členských práv a povinností tak není vymahatelný (srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002). Nelze proto než uzavřít, že dohoda o zablokování nemovitosti je neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§39, §51, §50a obč. zák.).
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla zejména následující.
Celá podstata sporu spočívá v posouzení platnosti dohody o zablokování nemovitosti, která byla mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem uzavřena dne 24. 8. 2007. Okresní soud posoudil tuto dohodu jako platnou. Krajský soud v Plzni posoudil tuto dohodu jako neplatnou z důvodu neurčitosti. Nejvyšší soud posoudil tuto dohodu jako neplatnou, ovšem nikoli z důvodu neurčitosti, nýbrž z důvodu rozporu se zákonem, neboť se svojí povahou jedná o smlouvu o smlouvě budoucí, a tuto může platně uzavřít toliko vlastník - budoucí převodce, nebo osoba jednající v jeho nepřímém zastoupení.
Stěžovatelka však podstoupila soudní spor pouze proto, že si byla vědoma toho, že je na základě příslušné zprostředkovatelské smlouvy nepřímým zástupcem vlastníka a budoucího převodce. Nepřímé zastoupení totiž vyplývá ze smlouvy o zprostředkování, uzavřené mezi stěžovatelkou a Ing. V. K. dne 17. 8. 2004. Tuto skutečnost výslovně konstatuje ve svém rozsudku i Nejvyšší soud. Pro stěžovatelku je tedy zcela nesrozumitelné, že Nejvyšší soud uzavírá, že stěžovatelka uzavřela dohodu o zablokování nemovitosti s vedlejším účastníkem svým jménem, aniž přitom vystupovala jako nepřímý zástupce Ing. K.
Dle názoru stěžovatelky vykazuje rozhodnutí Nejvyššího soudu extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Proto - tedy pro porušení jejího základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny - stěžovatelka navrhla napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě uvedl následující. Stěžovatelka - namítá-li, že rozsudek Nejvyššího soudu je nesrozumitelný, neboť Nejvyšší soud v něm konstatoval, že ze smlouvy o zprostředkování uzavřené dne 17. 8. 2004 mezi stežovatelkou a Ing. V. K. vyplývá nepřímé zastoupení a že současně dospěl k závěru o neplatnosti dohody o zablokování nemovitosti, neboť ji s žalobcem (vedlejším účastníkem) uzavřela, aniž při tom vystupovala jako nepřímá zástupkyně ing. K. - přehlíží, že Nejvyšší soud při formulaci závěru o neplatnosti ujednání článku 5. dohody o zablokování nemovitosti v rozsudku výslovně uvedl, že "v souzené věci sice Ing. K. žalovanou ve smlouvě o zprostředkování zmocnil k tomu, aby na jeho účet vlastním jménem uzavírala časově omezené dohody o zablokování převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu se zájemci o jejich koupi s tím, že zprostředkovatel je oprávněn přebírat vlastním jménem na účet zájemce zálohy na úhrada kupní ceny', k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí ji však nezmocnil". Procesní návrhy - ve vztahu k petitu ústavní stížnosti - Nejvyšší soud neučinil.
Stěžovatelka v replice k vyjádření Nejvyššího soudu uvedla zejména následující. Pokud Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelce bylo "uděleno" nepřímé zastoupení k uzavření dohody o zablokování převodu členských práv a povinností, pak nemůže argumentovat tím, že se toto nepřímé zastoupení nevztahuje na smlouvu o smlouvě budoucí. Obsahem smlouvy o smlouvě budoucí je toliko závazek jedné nebo druhé strany uzavřít v budoucnu určitou smlouvu. Dohoda o zablokování členských práv a povinností je dohodou obsahující více smluv, např. smlouvu o smluvní pokutě, smlouvu o poskytnutí plnění ve formě zálohy a též (jak dovodil Nejvyšší soud ve své judikatuře) smlouvu o smlouvě budoucí. Pokud tedy úmysl stran, vyjádřený ve smlouvě o zprostředkování, je vyjádřen slovy, že stěžovateli je uděleno nepřímé zmocnění k uzavření výše uvedené dohody, pak toto nepřímé zmocnění zahrnuje i zmocnění k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. V opačném případě by totiž takové zmocnění nemělo smyslu, neboť nelze uzavřít tzv. blokační dohodu, aniž by tato obsahovala ujednání, které lze podřadit pod ustanovení zákona o smlouvě o smlouvě budoucí. Stanovisko Nejvyššího soudu tedy - dle názoru stěžovatelky - vyzařuje velkou dávku formalismu a jeví se spíše jako snaha zastřít pochybení, k němuž při rozhodování Nejvyššího soudu v tomto případě došlo.
Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti i přes výzvu Ústavního soudu nevyjádřil.
III.
Ústavní soud respektuje zásadu, že to jsou především obecné soudy, jejichž úkolem je interpretace a aplikace práva. Prostor pro zásah Ústavního soudu je dán - z hlediska i v ústavní stížnosti zdůrazněné ochrany principů spravedlivého procesu - jen tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Tak tomu je zejména potud, pokud jejich závěry (skutkové či právní) nejsou řádně odůvodněné, či odůvodněné sice jsou, nicméně mají (po stránce věcné) povahu extrémní, jsou objektivně racionálně neakceptovatelné či extrémně formalistické apod. V takovém případě lze takové rozhodnutí považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny.
Na základě takto nastavených kritérií dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K tomu ho vedou zejména následující důvody.
IV.
Podstatou věci je posouzení otázky, zda smlouva o zprostředkování (ze dne 17. 8. 2007 uzavřená mezi Ing. V. K. jako zájemcem a stěžovatelkou jako zprostředkovatelkou, založené na č. l. 46) obsahuje i zmocnění k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí.
Nejvyšší soud posoudil "dohodu o zablokování nemovitosti" (založenou na č. l. 4) nikoli jako smlouvu o smlouvě budoucí o převodu členských práv a povinností, a tudíž ji zhodnotil jako neplatnou (srov. str. 6 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). To dovodil z toho, že zmocnění k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí neexistuje. Tedy, podle Nejvyššího soudu, "dohoda o zablokování nemovitosti" zřejmě byla svým obsahem smlouvou o smlouvě budoucí, ale jelikož ji stěžovatelka neměla uzavřít jako nepřímý zástupce Ing. V. K., byla neplatná.
Zásadní nyní je, zda závěr Nejvyššího soudu, že zprostředkovatelská smlouva nezmocňovala stěžovatelku k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, je racionálně obhajitelný, tedy ústavně konformní.
Ústavní soud usuzuje, že závěr Nejvyššího soudu, dle kterého zprostředkovatelská smlouva nezmocňovala stěžovatelku k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, ústavně konformním je, byť by se slušelo jej pečlivěji a hlavně přesvědčivěji argumentačně podložit.
Sám Ústavní soud, nahlédnuv do textu samotné zprostředkovatelské smlouvy (č. l. 46) - oproti stěžovatelce, která vůbec výkladem zprostředkovatelské smlouvy neargumentovala - nemohl nereflektovat již úvodní ustanovení označené jako "Předmět smlouvy". V něm se praví, že "Zprostředkovatel se zavazuje, že bude po celou dobu platnosti této smlouvy vyvíjet takovou činnost, aby zájemci vznikla příležitost uzavřít se třetí osobou smlouvu o převodu členských práv a povinností spojených se členstvím v bytovém družstvu nebo smlouvy o smlouvě budoucí, na základě které bude uzavřena smlouva o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v uvedeném bytovém družstvu, a to mezi zájemcem a třetí osobou.".
Z citovaného ustanovení plyne, že zprostředkovatelská smlouva zjevně zmocňovala stěžovatelku pouze k vyvíjení takové činnosti, aby zájemci vznikla příležitost uzavřít se třetí osobou buď smlouvu o smlouvě budoucí nebo smlouvu o převodu členských práv a povinností spojených se členstvím v bytovém družstvu. Jiné zmocnění z uvedené smlouvy dovodit nelze. Proto neobstojí argumentace stěžovatelky, že pokud byla zmocněna k uzavření dohody o zablokování převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, byla současně zmocněna i k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Citované ustanovení "Předmět smlouvy" naopak výslovně počítá s uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí pouze zájemcem (nikoli stěžovatelkou).
Ústavní soud dále poukazuje na to, že stěžovatelka byla zmocněna jen k uzavření dohody o zablokování převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu (srov. následující část zprostředkovatelské smlouvy č.l. 46 p.v.: "Zprostředkovatel je oprávněn vlastním jménem na účet zájemce (nepřímé zastoupení) uzavírat časově omezené dohody o zablokování převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu se zájemci o jejich koupi s tím, že zprostředkovatel je oprávněn přebírat vlastním jménem na účet zájemce zálohy na úhradu kupní ceny.").
Tedy, sama zprostředkovatelská smlouva rozlišuje termíny smlouva o smlouvě budoucí a dohoda o zablokování převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu. I proto není rozumně akceptovatelná argumentace stěžovatelky, která pod pojem dohoda o zablokování převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu podřazuje i smlouvu o smlouvě budoucí.
Ani další ustanovení citované zprostředkovatelské smlouvy oprávnění zprostředkovatele uzavírat smlouvu o smlouvě budoucí nezakládají; v rozporu s textem a smyslem obsaženým v "Předmětu smlouvy" tedy nejsou.
Souhrnně řečeno, závěr Nejvyššího soudu, dle kterého zprostředkovatelská smlouva nezmocňovala stěžovatelku k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, je ústavně konformní a za projev nepřiměřeného formalizmu jej označit nelze.
Lze toliko dodat, že stěžovatelka má v obchodním rejstříku zapsaný předmět podnikání mimo jiné "zprostředkování obchodu a služeb" a "realitní činnost". Pokud tedy chtěla, aby ve zprostředkovatelské smlouvě bylo zakotveno i zmocnění k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, pak - s ohledem na svůj předmět podnikání - by jednoznačného zformulování takového zmocnění do návrhu zprostředkovatelské smlouvy měla být schopna.
V.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon dává tímto ustanovením Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která charakter řízení kontradiktorního nemá.
Proto Ústavní soud - tedy po té, co usoudil, že základní práva či svobody stěžovatelky zjevně porušeny nebyly - ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu