ECLI:CZ:US:2012:1.US.1957.11.1
sp. zn. I. ÚS 1957/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti usnesení Nejvyššího soudu z 20. dubna 2011 č. j. 30 Cdo 2885/2009-54, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 18. 2. 2009 sp. zn. 61 Co 50/2009 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město z 18. 11. 2008 č. j. 35 C 161/2008-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 4. 7. 2011 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jež posoudil jako ústavní stížnost podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), jíž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu. Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i z listin k ústavní stížnosti přiložených, je však patrné, že stěžovatel svoji argumentací napadá i rozhodnutí Krajského soudu v Plzni z 18. 2. 2009 sp. zn. 61 Co 50/2009 jako soudu odvolacího a rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - město z 18. 11. 2008 č. j. 35 C 161/2008-25 jako soudu nalézacího. Ústavní soud přitom v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 256/08), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu všechna v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k dalšímu upřesnění petitu ústavní stížnosti.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2885/2009 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 61 Co 50/2009, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. 35 C 161/2008, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti „o náhradu přiměřeného zadostiučinění“ ve výši jedné miliardy korun českých. Podle stěžovatele šlo o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou emocionálním strádáním a ztrátou důvěry v právní systém, neboť ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 1 T 60/2002 proběhlo hlavní líčení, v němž byl stěžovatel odsouzen bez přítomnosti svého obhájce.
Okresní soud vyšel - podle stěžovatele - z názoru, že nešlo o nezákonný úřední postup, neboť v předmětných dnech, kdy bylo konáno hlavní líčení, nebyly u stěžovatele dány důvody tzv. nutné obhajoby. S tímto názorem se podle stěžovatele ztotožnil posléze i krajský soud a Nejvyšší soud. Okresní soud Plzeň - město v této souvislosti - podle stěžovatele - toliko konstatoval, že ze strany obhájce došlo k porušení jeho povinností, leč za to nenese odpovědnost stát, neboť jednání advokáta není jednáním státního orgánu. Na stejném názoru setrval i krajský soud.
Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí. Podle jeho názoru byla citovanými rozhodnutími porušena jeho základní práva zakotvená zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen „Listina“) v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ze strany soudů došlo k přehlédnutí skutečností pro obhajobu důležitých. Stěžovatel má za to, že v předmětné době měl nárok na ustanoveného obhájce po celé řízení, eventuálně po dobu vzetí do vazby s ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie s přihlédnutím k jeho somatickému onemocnění. Podle tvrzení stěžovatele mu Okresní soud Plzeň - město nejprve obhájce ustanovil, poté ho však obhajoby zbavil. Hlavní líčení pak pokračovalo asi ještě čtyřikrát bez přítomnosti obhájce. Stěžovateli byl pak následně - podle jeho tvrzení - obhájce ustanoven pro řízení odvolací.
II.
Z dokumentů přiložených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň - město rozsudkem z 18. 11. 2008 č. j. 35 C 161/2008-25 zamítl návrh stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení jedné miliardy Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že nárok na náhradu škody nebo na poskytnutí zadostiučinění může vzniknout z důvodu odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup jen v tom případě, že se úkony nesprávného úředního postupu bezprostředně neodrazí v obsahu rozhodnutí. Pokud se úkony nesprávného úředního postupu bezprostředně odrazí v obsahu vydaného rozhodnutí, může stát odpovídat z hlediska odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí jen tehdy, pokud bylo pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno nebo změněno. Taková situace však v daném případě nenastala; rozsudek Okresního soudu Plzeň - město č. j. 1 T 60/2002-422 ze dne 23. srpna 2007 (jenž byl vydán z řízení, v něž bylo rozhodováno o stěžovatelově vině a trestu) nebyl zrušen nebo změněn příslušným orgánem, tzn. ani Krajským soudem v Plzni jako odvolacím soudem, ani Nejvyšším soudem jako dovolacím soudem, pro žalobcem vytýkané vady řízení spočívající v konání hlavního líčení bez přítomnosti jeho obhájce. Již z toho důvodu nárok žalobce na poskytnutí zadostiučinění není důvodný. Námitkami stěžovatele, že v trestním řízení bylo porušeno jeho právo na obhajobu tím, že soud prvého stupně konal hlavní líčení v nepřítomnosti jeho obhájce, se příslušné orgány, tzn. Krajský soud v Plzni a Nejvyšší soud, zabývaly; oba nadřízené soudy jednoznačně dospěly k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu ze strany soudu prvého stupně nedošlo, neboť v době, kdy se konala hlavní líčení, u nichž nebyl přítomen obhájce stěžovatele jako obžalovaného, se nejednalo o situaci, kdy by obviněný podle zákona musel mít obhájce. Nad rámec této argumentace Okresní soud Plzeň – město dodal, že konáním hlavních líčení soudem prvého stupně bez přítomnosti obhájce žalobce jako obžalovaného sice nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany soudu prvého stupně, neboť se nejednalo o obhajobu nutnou, leč to nevylučuje, že došlo k porušení povinností ze strany obhájce advokáta JUDr. J. K.; za toto porušení povinností advokáta však nenese odpovědnost stát, neboť jednání advokáta není jednáním státního orgánu.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudkem z 18. 2. 2009 sp. zn. 61 Co 50/2009 prvostupňové rozhodnutí potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že z obsahu trestního spisu Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 1 T 60/2002 lze dovodit, že žalobcem napadený postup soudu prvního stupně, který provedl v jím uvedených dnech hlavní líčení bez přítomnosti ustanoveného obhájce žalobce jako obžalovaného, nelze považovat za nesprávný úřední postup. Nedostavil-li se totiž obhájce k hlavnímu líčení, ačkoliv byl k němu řádně předvolán podle ust. §198 odst. 1, 2 trestního řádu, jak se z předmětného trestního spisu podává, mohl soud konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, neboť v daný okamžik neexistovaly důvody nutné obhajoby obžalovaného ve smyslu ust. §36 trestního řádu. Ostatně, žalobce - stěžovatel v nyní projednávané věci rozhodné podmínky, za nichž trestní soud nepřijal žádost obžalovaného na odročení hlavních líčení, ani nerozporuje. Přesvědčení žalobce - stěžovatele o povinnosti soudu nejednat v jeho trestní věci za nepřítomnosti jeho obhájce, s ohledem na popsané okolnosti případu, je tedy podle krajského soudu mylné. Ke stejnému stanovisku dospěly též soudy, které rozhodly o odvolání a dovolání žalobce jako obžalovaného.
Krajský soud dodal, že trestní soud, s ohledem na autonomní postavení obhájce, nemohl nikterak ovlivňovat či kontrolovat způsob obhajoby žalobce - stěžovatele jako obžalovaného v konaném trestním řízení. Za plnění svých povinností pak obhájce odpovídá nikoliv soudu (orgánu veřejné moci), ale obhajovanému, případně orgánu, jemuž je podřízen. Neúčast obhájce na konaných hlavních líčeních, na něž byl řádně obeslán a v nichž nešlo o případ nutné obhajoby, byla věcí jeho svobodné volby, do níž stát nemohl nikterak zasahovat a usměrňovat ji.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu 20. 4. 2011 č. j. 30 Cdo 2885/2009-54 odmítnuto. Dovolací soud žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné. Stěžovatel však dovolacímu soudu žádnou právní otázku (natož pak zásadního významu), pro niž by dovolání mohlo být shledáno přípustným, nepředložil. Uplatnil dovolací důvod spočívající v tom, že řízení před soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); to však žádným způsobem nespecifikoval, resp. neuvedl, v čem taková vada v řízeních proběhlých před soudem prvního stupně a soudem odvolacím tkví. Nad tento rámec Nejvyšší soud ještě konstatoval, že bylo zcela na stěžovateli, zda si pro období, kdy u něj nebyl dán důvod nutné obhajoby, obhájce zajistil či nikoliv, a to případně i prostřednictvím České advokátní komory. Neučinil-li tak a bylo-li vedeno trestní řízení bez přítomnosti obhájce, nelze v tom spatřovat porušení práva na obhajobu, jak je zakotveno v trestním řádu, resp. též v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud dodal, že totožnými námitkami dovolatele se zabýval již v rámci řízení o dovolání žalobce jako obviněného ve zkoumaném řízení, přičemž v usnesení ze dne 18. 6. 2008 sp. zn. 11 Tdo 407/2008 konstatoval, že „konalo-li se ve věci hlavní líčení ve dnech 6. 11. 2006, 9. 11. 2006, 8. 3. 2007 a 26. 4. 2007 bez přítomnosti obhájce obviněného, nešlo o případ, kdy by byla porušena příslušná ustanovení trestního řádu týkající se nutné obhajoby, neboť v tomto období nebyl ohledně obviněného dán žádný důvod nutné obhajoby.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolával ochrany zejména svého základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelova ústavní stížnost v podstatě neobsahuje žádnou právní argumentaci, natož pak takovou, jež by byla ústavněprávně relevantní. Ústavní stížnost totiž - kromě rekapitulace řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, a proklamace nesouhlasu s tím, jak bylo řízení ukončeno - vlastní polemiku s rozhodnými důvody napadených rozhodnutí v podstatě neobsahuje; již jen z porovnání rekapitulace hlavních bodů ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je totiž zřejmé, že stěžovatel se v líčení pro věc rozhodných skutečností v porovnání s rozhodnutími obecných soudů poněkud míjí.
Podle přesvědčení Ústavního soudu ani při posuzování přípustnosti stěžovatelova dovolání k žádnému excesu ze strany Nejvyššího soudu nedošlo. Tu lze odkázat na nález Ústavního soudu z 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ve spojení s nálezem Ústavního soudu z 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (zejména odst. 25 až 28), jejichž argumenty není třeba znovu opakovat.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu