ECLI:CZ:US:2012:1.US.2615.11.1
sp. zn. I. ÚS 2615/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Nuriel, s. r. o., IČ 260 04 631, se sídlem Hradec Králové, Kotěrova 720/9, zastoupeného JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem Praha 1, Valentinská 92/3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2011 č. j. 12 Cmo 203/2011-40 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2011 č. j. 13 Cm 103/2011-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil ze spisu obecného soudu následující.
Směnečným platebním rozkazem ze dne 15. března 2011 č. j. 13 Cm 103/2011-10 vyhověl soud návrhu žalobce, který se domáhal proti žalovanému stěžovateli a dalšímu žalovanému zaplacení směnečné pohledávky ve výši 1,500.000 Kč s 6 % úrokem ode dne 7. 8. 2010 do zaplacení a odměny ve výši 5.000 Kč.
Směnečný platební rozkaz vydaný v dané věci napadli žalovaní včas podanými námitkami. V nich žalovaní (tedy i stěžovatel) mimo jiné uvedli, že vznáší námitku nedostatku "příslušnosti" Městského soudu v Praze, a to z důvodu sjednané rozhodčí doložky; totiž dle čl. XIX. 4 franchisové smlouvy uzavřené mezi výstavcem a remitentem směnky všechny spory vznikající z této smlouvy a v souvislosti s ní budou s konečnou platností rozhodovány u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky.
Městský soud v Praze posoudil námitku žalovaných v souladu s ust. §41 odst. 2 o. s. ř. jako námitku nedostatku pravomoci Městského soudu v Praze a rozhodl tak, že se námitka žalovaného č. 1 (stěžovatele) a námitka žalovaného č. 2 ohledně nedostatku pravomoci "zdejšího soudu" zamítají.
V napadeném usnesení uvedl městský soud v podstatě následující. Žalobce žalobním návrhem uplatnil vůči žalovaným právo ze směnky vystavené dne 14. dubna 2009 žalovaným č. 1 na řad PERSONALNI.CZ, na částku směnečného peníze ve výši 1,500.000 Kč, splatné dne 6. srpna 2010, avalovanou žalovaným č. 2, přičemž směnka byla indosamentem převedena na osobu žalobce. Vzhledem k tomu, že se jedná se o platnou směnku vlastní dle čl. I. §75 zák. č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále ZSŠ), ze které žalobci jako majiteli směnky vznikl dnem její splatnosti proti stěžovateli jako jejímu výstavci a proti žalovanému č. 2 jako směnečnému avalovi přímý nárok na její proplacení (čl. I. §28 odst. 2 ve spojení s čl. §78 odst. 1 a §32 odst. 1 ZSŠ), soud návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu vyhověl. V řízení o vydání směnečného platebního rozkazu jde skutkově o proplacení směnky vydané žalovaným žalobci jako věřiteli, přičemž důvodem uplatnění nároku je vystavení směnky, což je právní vztah odlišný od právního vztahu založeného mezi remitentem směnky a žalovaným franchisovou smlouvou. Směnka plnící zajišťovací funkci není k zajištěnému závazku ani akcesorická ani subsidiární. Směnečný nárok tedy existuje samostatně. Z těchto důvodů pak nic nebrání žalobci uplatnit směnečný nárok vůči žalovaným před soudem, třebaže franchisová smlouva obsahuje rozhodčí doložku a předmětná směnka je směnkou zajišťovací, zajišťující finanční nároky remitenta z této smlouvy. Aby rozhodčí doložka zakládala pravomoc rozhodce, více rozhodců nebo stálého rozhodčího soudu ve smyslu ust. §2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. i ve směnečných sporech, je nutné, aby v textu doložky byly směnečné spory přímo zmíněny. Vzhledem k tomu, že jako platební místo je na předmětné směnce uvedena Praha, je k projednání věci příslušný Městský soud v Praze.
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením citované usnesení městského soudu potvrdil. Uvedl především, že má-li se rozhodčí smlouva vztahovat i na nároky ze směnky, pak musí být v rozhodčí smlouvě, pro niž zákon stanoví povinně písemnou formu, jednoznačně vyjádřeno, že se vztahuje i na tyto směnečné nároky. Jinak je dána pravomoc obecných soudů. V daném případě bylo ve franchisové smlouvě ujednáno, že všechny spory vznikající z této smlouvy a v souvislosti s ní budou s končenou platností rozhodovány u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Spor o směnky nelze podřazovat pod spory v souvislosti s předmětnou smlouvu; jedná se o zcela samostatné spory s jiným právním základem. Předmětná rozhodčí doložka se proto na spory ze směnky nevztahuje a pro projednání a rozhodnutí sporu ze směnky je tedy dána pravomoc obecných soudů.
II.
Stěžovatel navrhl v ústavní stížnosti zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých základních práv specifikovaných v ústavní stížnosti (hlavně práva na spravedlivý proces).
V konkrétnostech namítá hlavně následující.
Stěžovatel si je vědom, že směnečné vztahy jsou zásadně samostatné. Tuto samostatnost však nelze vykládat absolutně, tj. bez zohlednění konkrétních okolností. V daném případě je směnka důvodem své existence navázána na vztah smluvní, neboť je vystavena v rámci smluvního vztahu (vystavena v přímé časové i účelové a věcné návaznosti na smlouvu, a to jen a pouze k zajištění pohledávek z ní plynoucích), z něj vychází a jeho obsah dále specifikuje (rozšiřuje). Tuto provázanost a souvztažnost proto nelze násilně přehlížet a ryze formálně setrvávat na rigidní oddělenosti daných vztahů. Vystavení směnek proto stěžovatel považuje za přímou realizaci smluvního ujednání o vystavení směnek. Z toho důvodu právní úkon - vystavení směnky spadá pod celkové smluvní ujednání. Dále stěžovatel poukázal na znění rozhodčí doložky, podle které do pravomoci rozhodčího soudu spadají všechny spory vznikající z této smlouvy a v souvislosti s ní. Rozhodčí doložce - dle jeho názoru - jsou tedy podřízeny jak spory vyplývající přímo ze smlouvy, tak spory vyplývající z jiné skutečnosti, avšak se smlouvou související. Soudní řízení, v němž je vymáhána směnečná pohledávka, resp. fakticky za pomoci směnky pohledávka vzniklá ze smlouvy, je proto nepochybně sporem vzniklým v souvislosti se smlouvou a spadá tak pod rozhodčí doložku. Stěžovatel pak poukázal na závěry Nejvyššího soudu vyjádřené např. ve věcech sp. zn. 7 Tdo 475/2006, sp. zn. 29 Odo 1141/2006 či sp. zn. 29 Odo 1102/2005. Z nich se prý podává, že v případě zajišťovací směnky není ryze formalistická separace směnečného vztahu od vztahu zajištěného (kauzálního) bez ohledu na jeho podstatu správná, resp. její zajišťovací povahu, tj. faktickou souvztažnost se vztahem zajištěným již při vystavení nelze vědomě popírat. Jedná se totiž o směnku zajišťovací, přičemž jak její existence, tak její zajišťovací povaha, je přímo sjednána v kauzální (zajištěné) smlouvě. Zajišťovací směnka je fakticky přímo navázána na kauzální smluvní vztah, neboť z něj vyplývá a je v jeho rámci přímo sjednána. Za tohoto stavu jsou napadená rozhodnutí ryze formalistická, neboť upřela stěžovateli jeho právo, aby byla věc projednána před příslušným rozhodčím soudem.
III.
Ústavní soud uvádí, že se v principu obdobnou věcí ve své judikatuře již zabýval.
Totiž, podstatou nyní posuzované věci je nesouhlas stěžovatele s intepretací rozhodčí doložky, kterou provedly obecné soudy.
Rozhodčí doložka byla následujícího znění: "Smluvní strany si sjednávají, že veškerá práva z této smlouvy budou rozhodovaná v rozhodčím řízení, když všechny spory vznikající z této smlouvy a v souvislosti s ní budou rozhodovány s konečnou platností u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pod jeho Řádu a Pravidel třemi rozhodci...." [čl. XIX. 4) franchisové smlouvy].
Obecné soudy citované znění rozhodčí doložky vyložily tak, že pod ni nelze podřadit spory vznikající ze směnky; stěžovatel je názoru opačného.
Podobnou věc rozhodoval Ústavní soud v usnesení ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 1720/12. Tehdy ustanovení smlouvy o půjčce - podobně jako nyní posuzovaná franchisová smlouva - uvádělo, že veškeré majetkové spory, které by v budoucnu vznikly z této smlouvy, nebo které vzniknou v souvislosti s ní, včetně otázek její platnosti, jejího výkladu, realizace či ukončení práv z tohoto právního vztahu přímo vznikajících nebo s ním přímo souvisejících, budou rozhodovány v rozhodčím řízení.
Obdobně jako v nyní napadených rozhodnutích, i tehdy Městský soud v Praze - jehož rozhodnutí bylo napadeno u Ústavního soudu - v usnesení ze dne 13. 12. 2011 argumentoval, že "z uvedeného ujednání však nevyplývá, že by se mělo týkat i sporu ze směnky, jenž je předmětem tohoto řízení. Závazky žalovaného ze směnky jsou naprosto samostatné a nejsou ve vztahu k závazkům směnkou případně zajištěným akcesorické, a proto aplikace tohoto ujednání v předmětném sporu nepřichází v úvahu (srov. také ust. §2 odst. 4 z.č. 216/1994 Sb.)". Vrchní soud v Praze potom usnesením ze dne 13. února 2012 č. j. 5 Cmo 18/2012-43 uvedené usnesení městského soudu jako správné potvrdil (srov. níže), tedy shodně jako v nyní posuzované věci.
Sám Ústavní soud v cit. usnesení ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 1720/12 uvedený výklad obecných soudů ohledně rozhodčí doložky - z ústavně právních hledisek - aproboval, neboť konstatoval z "obsahu stížností napadených usnesení zásah do práva, kterého se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Vrchní soud v Praze, který přezkoumal rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011 č. j. 23 Cm 353/2011-30, jímž byla zamítnuta námitka žalovaného (nyní stěžovatele) vznesená proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 3. 10. 2011 č. j. 23 Cm 353/2011-9 a brojící proti konání soudu s tím, že jednání o zaplacení částky 200 000,- Kč dle směnky má podle ujednání se žalobcem probíhat před rozhodcem, opodstatněně toto rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění svého usnesení se ztotožnil se závěry soudu I. stupně vyplývajícími z hodnocení smlouvy o půjčce ve výši 200 000,- Kč, uzavřené mezi účastníky dne 21. 5. 2008, včetně v ní obsažené rozhodčí doložky, a shodně pak konstatoval, že tato doložka se nevztahuje k uplatnění nároku na zaplacení předmětné a ve smlouvě výslovně nezahrnuté směnky, představující samostatný a nesporný závazek, na základě něhož pak žalobce uplatnil důvodně nárok k projednání u soudu a nikoliv v řízení před rozhodci (§106 odst. 1 občanského soudního řádu). Na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudů lze v dalším odkázat."
Výše uvedené závěry citovaného usnesení ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 1720/12 - pro podobnost obou věcí - dopadají i na nynější ústavní stížnost a Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchýlit.
Ústavní soud toliko dodává, že zásadně není povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých z ústavních kautel. Jak Ústavní soud již dříve judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000, N 33/17 SbNU 235). Ústavní soud však neshledal na straně obecných soudů prvky interpretační svévole. Rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva pak nemůže sám o sobě způsobit porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, či jiného ústavně zaručeného práva, jichž se stěžovatel dovolává.
Pokud stěžovatel odkazuje na shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, ta na nyní posuzovanou věc nedopadají, neboť řeší věc odlišnou. Jak přiléhavě uvedl vedlejší účastník v řízení před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 13 Cm 103/2011, tato rozhodnutí "se v žádném ohledu netýkají problematiky rozhodčích doložek ve směnečných vztazích ani souvisejících otázek pravomoci obecných či rozhodčích soudů k projednání směnečného sporu" (č. l. 37). To Ústavní soud stvrzuje, neboť v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu skutečně nebylo předmětem posouzení soudu znění rozhodčích doložek, tím méně pak znění srovnatelné.
IV.
Za tohoto stavu Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Ústavní soud - na rozdíl od stěžovatele - neshledal, že by bylo v zájmu hospodárnosti řízení nutné spojit tuto souzenou věc ke společnému řízení s věcí vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2223/11. Podle §112 odst. 1 o. s. ř. platí, že "V zájmu hospodárnosti řízení může soud spojit ke společnému řízení věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.". Věci, ve vztahu k nimž je navrhováno spojení do společného řízení, však mají odlišné stěžovatele, a nelze tvrdit, že by spolu skutkově souvisely do té míry, aby bylo možné rozhodnout o spojení věcí ke společnému řízení ve smyslu §112 odst. 1 o. s. ř. Totiž, stěžovatel přehlíží, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2011 č. j. 5 Cmo 167/2011-47 (které bylo napadeno ústavní stížnosti pod sp. zn. I. ÚS 2223/11) bylo odůvodněno podstatně jinak než usnesení vrchního soudu napadené nynější ústavní stížností. Podstatou odůvodnění nyní napadeného usnesení vrchního soudu byla interpretace textu rozhodčí doložky se závěrem, že pod něj nelze podřadit spory ze směnky; oproti tomu podstatou odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2011 č. j. 5 Cmo 167/2011-47 byl názor, že "... bez ohledu na to, zda bylo by lze vztáhnout předmětnou rozhodčí doložku i na v tomto řízení uplatněné nároky směnečné, ba dokonce i tehdy, kdyby se rozhodčí doložka týkala sporné směnky výslovně, nepatřila by tato věc rozhodčímu řízení, když žalobce ani žalovaný 2. se žádným způsobem účastníky předmětné rozhodčí smlouvy nestali a ani žádnou jinou neuzavřeli.". Okolnost, že stěžovatelé jsou zastoupeni totožným právním zástupcem, není dostatečně rozhodující (§63 zákona o Ústavním soudu, §112 odst. 1 o.s.ř.). Ostatně sám stěžovatel považuje projednání obou věcí ve společném řízení za možnost teoretickou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2012
Vojen Güttler
předseda senátu