ECLI:CZ:US:2012:1.US.2756.12.1
sp. zn. I. ÚS 2756/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného JUDr. Martinem Klimem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 1, proti výzvě k nastoupení do výkonu trestu odnětí svobody vydané Městským soudem v Brně dne 11. 6. 2012, sp. zn. 7 T 64/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil ze spisu obecného soudu následující.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2005, č. j. 7 T 64/2003-8423 (č.l. 4), byl stěžovatel uznán vinným, že způsobem uvedeným ve výroku rozsudku pro sebe a další osoby opatřil od obž. M. R., obž. M. V. a dalších osob a rovněž zprostředkoval nebo opatřil obž. M. R. a dalším osobám nejméně 457 g kokainu, 5 g pervitinu - metamfetaminu, 10 287 ks tablet extáze obsahující MDMA a 2,5 kg marihuany - THC, tedy neoprávněně jinému opatřil, zprostředkoval a pro jiného přechovával omamnou a psychotropní látku, a tohoto se dopustil ve větším rozsahu, čímž spáchal trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Podle §187 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věcí, a to ve výroku specifikovaných mobilních telefonů.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 5 To 402/2006, zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 532/2008, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Ústavní stížnost stěžovatele Ústavní soud usnesením ze dne 6. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1770/08, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel - poté, co rozsudek Městského soudu v Brně nabyl právní moci - požádal o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů a žádost doložil lékařskými zprávami. O této žádosti bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2007, č. j. 7 T 64/2003-8963, tak, že stěžovateli byl odložen výkon trestu odnětí svobody do 18. 4. 2008.
Stěžovatel po uplynutí lhůty 18. 4. 2008 znovu požádal o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů a Městský soud v Brně mu vyhověl usnesením ze dne 3. 9. 2008, č. j. 7 T 64/2003-9187, tak, že mu byl odložen výkon trestu odnětí svobody na dobu jednoho roku.
Usnesením Městského soud v Brně ze dne 26. 8. 2010, č. j. 7 T 64/2003-9618, bylo opětovně rozhodnuto o odkladu výkonu trestu odnětí svobody, a to na dobu jednoho roku.
Následně stěžovatel požádal o další odklad výkonu trestu. Této žádosti vyhověno nebylo; naopak předsedkyně senátu městského soudu v ústavní stížností napadené výzvě k nástupu trestu (nejpozději do 31. 8. 2012) ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 T 64/2003, uvedla, že případné lékařské zprávy má stěžovatel předložit při svém nástupu o výkonu trestu odnětí svobody, neboť o jeho žádosti o další odklad výkonu trestu nebude rozhodováno (§322 odst. 2 tr. řádu).
V mezidobí stěžovatel ještě požádal o upuštění od výkonu zbytku trestu (dne 20. 2. 2012). Tato žádost však byla podle §327 odst. 4 tr. řádu usnesením Městského soudu v Brně ze 4. 4. 2012, č. j. 7 T 64/2003-10148, zamítnuta; stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2010, č. j. 4 To 183/2012-10187.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušit v záhlaví citovanou výzvu k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody (dále též jako "výzva"), hlavně pro porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V konkrétnostech namítá zejména následující.
Stěžovatel uvádí v doplnění k ústavní stížnosti, že předsedkyně senátu nerozhodla o jeho žádosti o odklad výkonu trestu a ignorovala znalecké posudky; dále oponuje závěru předsedkyně senátu, podle něhož nejsou u stěžovatele dány důvody pro odklad výkonu trestu.
Dále stěžovatel uvádí, že až nyní má nastoupit do výkonu trestu (31. 8. 2012), byť od právní moci rozhodnutí o vině a trestu uplynula doba nepřiměřená (podle stěžovatele více než 6 let), a to nikoli z důvodů na straně stěžovatele, ale na straně státu. Nyní by proto mělo být kompenzováno porušení jeho práva na přiměřenou dobu řízení; stát se totiž svojí nečinností zbavil práva (legitimity) na potrestání stěžovatele (pachatele trestné činnosti).
Stěžovatel konečně namítá, že podal žádost o udělení politického azylu ve Švýcarsku v květnu 2012. Soud byl informován o vedení azylového řízení, a proto neměl vydat výzvu k nástupu do výkonu trestu, "zejména ve spojení s poučením ve smyslu možné trestněprávní odpovědnosti ze spáchání trestného činu maření úředního rozhodnutí a vykázání dle ustanovení §337 trestního zákoníku.".
III.
V nyní posuzované věci stěžovatel ústavní stížností navrhl zrušit v záhlaví uvedenou výzvu k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody.
Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval ústavní stížností, kterou bylo zrušení výzvy k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody navrhováno.
V usnesení ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/05 (dostupné např. na www.nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl: "Uvedená výzva však není rozhodnutím ani jiným zásahem orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 Zákona, který by byl způsobilý zasáhnout do základních práv stěžovatele. Jelikož se nejedná o rozhodnutí, nepřichází v úvahu možnost její kasace .... Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Taková situace v projednávané věci nenastala, a proto k jejímu projednání, či případnému přezkumu, nemůže být příslušný Ústavní soud. Proto podání odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) Zákona.".
V usnesení ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. III. ÚS 226/06, Ústavní soud uvedl: "Ústavněprávní povahou výzvy k nastoupení trestu podle §321 odst. 1 trestního řádu se již Ústavní soud zabýval ve svém usnesení ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/05, přičemž dospěl k závěru, že nejde o rozhodnutí ani jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který by byl způsobilý zasáhnout do základních práv stěžovatele. Lze vycházet z toho, že sama výzva autoritativně a pravomocně do právní sféry stěžovatele nezasahuje, neboť přímo nevede ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění, resp. povinnosti. Takovým autoritativním rozhodnutím je v daném případě příslušný rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu (event. spolu s nařízením výkonu trestu) a předmětná výzva je určitým opatřením spíše organizačně technické povahy, jehož prostřednictvím jsou stěžovateli oznamovány bližší podmínky, za nichž má být "dobrovolně" již uložená povinnost splněna, tedy uložený trest vykonán. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak lze usuzovat v daném případě, v němž se stěžovatel domáhá zrušení předmětné výzvy ?srov. §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu?, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Jak vyplývá z výše uvedeného, samotnou výzvu k nastoupení výkonu trestu nelze považovat za rozhodnutí či opatření, jež by svou právní povahou bylo způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a tak nutno považovat ústavní stížnost za zjevně nedůvodnou. Pokud se (domnělý) odsouzený předmětné výzvě nepodrobí, může být do výkonu trestu dodán. V případě, že se tak stane protiprávně, tedy když pro nařízení výkonu trestu nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, má dotčená osoba možnost podat ústavní stížnost směřující proti předmětnému zásahu do osobní svobody, kterážto je zaručena čl. 8 odst. 1, 2 Listiny; kromě toho může dát podnět státnímu zástupci, aby přezkoumal zákonnost jejího držení ve výkonu trestu ?§78 odst. 2 písm. f) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů?.... prima facie se tato jeho ingerence do činnosti soudů nejeví jako nezbytná, neboť ochrany svých práv se fyzická osoba může domoci až v případě faktického zásahu do osobní svobody; ostatně případy, kdy by ve vykonávacím řízení nastávala v daném ohledu nějaká pochybení, jsou a zřejmě i budou naprosto výjimečné. Navíc se to nejeví ani jako žádoucí, neboť by se Ústavní soud stával přezkumným orgánem jednotlivých úkonů v trestním řízení, ve vztahu k nimž zákonodárce nepokládal za potřebné připustit opravné prostředky.".
V usnesení ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1778/07, Ústavní soud uvedl: "Je evidentní, že výzvou k nástupu VTOS žádné dosud neexistující povinnosti nejsou zakládány, měněny nebo rušeny; tato výzva též nezakládá, nemění ani neruší žádné oprávnění. Stěžovatelovo mínění, že již touto výzvou bylo porušeno jeho základní lidské právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 1 Listiny, proto Ústavní soud nesdílí. Jedině rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zrušit [srov. ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu];... Není-li možno napadenou výzvu považovat za rozhodnutí, nemůže být již pro svoji povahu (neboť do ústavně chráněných práv sama o sobě nezasahuje) předmětem přezkumu Ústavním soudem (srov. též usnesení IV. ÚS 158/99, Sb.n.u., sv. 14, str. 355). V této části byla proto ústavní stížnost posouzena jako návrh, k jehož projednání Ústavní soud pravomoc nemá (slovy zákona o Ústavním soudu "není příslušný").".
Z uvedené judikatury Ústavního soudu tedy plyne, že ústavní stížnost navrhující zrušení výzvy k nástupu do výkonu trestu považuje Ústavní soud za nezpůsobilou ústavně právního - tedy věcného - přezkumu, a to z důvodu její povahy.
Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost - v tomto směru - jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Ústavní soud se však zabýval ústavní stížností i z dalšího hlediska.
Totiž, v judikatuře Ústavního soudu lze patrně nalézt oporu pro věcný přezkum těch námitek stěžovatele, podle kterých předsedkyně senátu (negativně) nerozhodla o žádosti o odklad výkonu trestu, ignorovala znalecké posudky a v rámci kterých stěžovatel oponoval závěru předsedkyně senátu, podle něhož nejsou u něho dány důvody pro odklad výkonu trestu.
V judikatuře Ústavního soudu totiž lze seznat případ, kdy byly obdobné námitky podrobeny věcnému přezkumu, byť byla tehdejší ústavní stížnost koncipována jinak než jako návrh na zrušení výzvy k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní stížnost vedená pod sp. zn. IV. ÚS 709/05 směřovala proti příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody; tehdejší stěžovatel namítal, že o jeho žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody nebylo rozhodnuto procesně správným způsobem, neboť mělo být vydáno usnesení, kterým by byla jeho žádost zamítnuta; polemizoval se závěry obou znaleckých posudků a poukazoval na jejich vnitřní rozpornost. Ústavní soud se těmito námitkami v podstatě zabýval věcně a uvedl: "Institut odkladu výkonu trestu Ústavní soud chápe jako institut, který má především zabránit tomu, aby se ve výkonu trestu odnětí svobody nacházely osoby trpící vážnými chorobami, které není možno léčit ve výkonu trestu (I. ÚS 156/02, nepublikováno). Ze zorného úhlu naplnění účelu tohoto institutu pohlíží Ústavní soud na řízení před soudem. Je zřejmé, že městský soud postupoval v souladu s trestním řádem, když činil všechny kroky potřebné ke zjištění objektivního zdravotního stavu stěžovatele a jeho schopnosti vykonat uložený trest odnětí svobody. Zásadní otázkou v řízení o odklad výkonu trestu je, zda je stěžovatel i přes svou nemoc schopen výkonu trestu. Dva nezávislí znalci jednoznačně potvrdili schopnost stěžovatele vykonat uložený trest, neboť stěžovateli i ve výkonu trestu může být poskytnuta adekvátní lékařská péče. Městský soud v Praze správně postupoval tak, že vydal příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu. Výtka stěžovatele, že městský soud měl o jeho žádosti o odklad výkonu trestu rozhodnout, je lichá, neboť po novele ustanovení §322 trestního řádu provedené zákonem č. 283/2004 Sb. (účinného od 1.7.2004) soud negativní rozhodnutí o žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody nevydává.". Ústavní soud odmítl ústavní stížnost tehdejšího stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou (usnesením ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. IV. ÚS 709/05).
Za tohoto stavu se Ústavní soud i nyní zabýval námitkami stěžovatele uvedenými v 1. odstavci bodu IV. tohoto usnesení.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a do některého ústavně zaručeného základního práva pak zasáhne.
To však případ stěžovatele není.
Stěžovatel patrně vychází z mylného východiska, že je povinností obecného soudu - pokud neshledá důvody pro odklad výkonu trestu - vydat negativní rozhodnutí. Takové východisko je však mylné.
Ústavní soud v tomto směru poukazuje na usnesení sp. zn. II. ÚS 435/07, v němž se praví: "výtka stěžovatele, že obvodní soud měl o jeho žádosti o odklad výkonu trestu rozhodnout, není relevantní, neboť podle ustanovení §322 odst. 2 tr. řádu soud negativní rozhodnutí o žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody nevydává. Platí totiž, že pokud soud neshledá důvody pro odklad výkonu trestu odnětí svobody podle §322 odst. 1 tr. řádu, nezamítá návrh odsouzeného na odklad výkonu trestu, ale podle §322 odst. 2 tr. řádu vyzve odsouzeného k předložení lékařských zpráv nejpozději při nástupu výkonu trestu příslušné věznici, nikoli soudu. Na základě návrhu věznice ve smyslu §322 odst. 2 tr. řádu soud rozhoduje podle §322 odst. 1 tr. řádu usnesením, a to jak v případě povolení odkladu, tak i v případě zamítnutí návrhu věznice. Proti tomuto usnesení je podle §322 odst. 4 tr. řádu přípustná stížnost, kterou může mimo státního zástupce a ředitele věznice podat i odsouzený a která je jedním z řádných opravných prostředků proti nepravomocnému rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (§140 tr. řádu).". Tento právní názor byl vysloven i v usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. IV. ÚS 709/05: "Výtka stěžovatele, že městský soud měl o jeho žádosti o odklad výkonu trestu rozhodnout, je lichá, neboť po novele ustanovení §322 trestního řádu provedené zákonem č. 283/2004 Sb. (účinného od 1.7.2004) soud negativní rozhodnutí o žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody nevydává.".
Dále stěžovatel namítá, že předsedkyně senátu ignorovala znalecké posudky a oponuje jejímu závěru, že u něj nejsou dány důvody pro odklad výkonu trestu.
Ani tato námitka však případná není.
Totiž, ve spise je sice založen znalecký posudek předložený stěžovatelem V. S., ze dne 19. 1. 2012, který mj. uvedl, že kdykoli, třeba jen po banálním onemocnění virózou, může dojít i ke ztrátě či snížení zraku jediného funkčního oka. Podle citovaného znalce by pobyt stěžovatele ve vězení vedl k těžké újmě na zdraví, případně k funkční nebo i anatomické ztrátě orgánu, možná i na obou očích. Znalec dále především uvedl, že stěžovatel se musí pohybovat v bezprašném a čistém prostředí, nesmí konat těžkou tělesnou práci, ohýbat se, zdvíhat břemena, musí se vyvarovat nárazů a otřesů hlavy, dopadů z výšky, např. ve sportu apod. (srov. č. l. 1074 - 1081). V doplnění znaleckého posudku bylo např. uvedeno, že ve vězení není možno zajistit denní oční kontroly lékařem, kterého si odsouzený vybere a správnou aplikaci léků, a že je třeba se vyhnout i změnám psychiky a imunity během vězení.
Ve spise je však založen i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví očního lékařství, a to znalce S. S., který byl ustanoven soudem, a to patrně v reakci na shora citovaný znalecký posudek předložený stěžovatelem. Tento znalec (S. S..) uvedl mj., že výkon trestu odnětí svobody představuje (u stěžovatele) stejné či nižší riziko pro možné komplikace recidivy oční choroby než pobyt na svobodě a že jsou nutné jen běžné oční kontroly. V doplnění tohoto znaleckého posudku je uvedeno - v reakci na znalecký posudek znalce V. S. - že ve výkonu trestu odnětí svobody riziko prašného a špinavého prostředí, nárazů, těžké práce nehrozí, neboť naopak lze zajisti pravidelný léčebný režim. Proto znalec potvrdil svůj předchozí závěr, že výkon trestu odnětí svobody představuje stejné či nižší riziko pro možné komplikace recidivy oční choroby než pobyt na svobodě, a že postačí běžné oční kontroly.
Dále je ve spise založen protokol o jednání Oblastní lékařské komise č. 4 Zdravotnické služby VS ČR ze dne 19. 3. 2012, z něhož vyplývá, že poté, co komise prostudovala oba výše zmíněné znalecké posudky včetně jejich doplňků, shledala, že riziko poškození zrakového orgánu a jeho funkcí při pobytu ve vězení prachem, těžkou prací, případně infekcí nebo úrazem nepřekračuje výši rizika při pobytu na svobodě. Jako svůj závěr komise uvedla, že stěžovatel je schopen nástupu a výkonu trestu odnětí svobody a pokud by došlo při výkonu trestu u stěžovatele ke změně zdravotního stavu, bude na ni reagováno (srov. též č. l. 10137).
Podle přesvědčení Ústavního soudu lze dovozovat, že Městský soud v Brně postupoval v souladu s trestním řádem, neboť činil potřebné kroky ke zjištění objektivního zdravotního stavu stěžovatele a jeho schopnosti vykonat uložený trest odnětí svobody; není důvodu se domnívat, že by získané údaje nehodnotil dostatečně (srov. metodologicky obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1.2 006, sp. zn. IV. ÚS 709/05). Podle mínění Ústavního soudu nebylo za této situace nutné, aby obecný soud nařídil znalecký posudek revizní.
Nadto, lze se opřít i o usnesení Městského soudu v Brně ze 4. 4.2 012, č. j. 7 T 64/2003-10148, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o upuštění od výkonu zbytku trestu (stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2010, sp. zn. 4 To 183/2012). Toto usnesení bylo vydáno senátem, jehož předsedkyní je JUDr. Dita Řepková, která vydala i nynější ústavní stížností napadenou výzvu. Soud v citovaném usnesení - po zhodnocení shora uvedených znaleckých posudcích a protokolu o jednání lékařské komise - uzavřel, že ke komplikacím na obou očích dochází u stěžovatele permanentně, "a to se nenachází ve výkonu trestu odnětí svobody". Nelze tudíž bez dalšího - podle městského soudu - shledat, že právě výkon trestu odnětí svobody může nějakým více negativním způsobem ohrozit zdraví stěžovatele než se tomu děje při pobytu na svobodě, což stěžovatel dokládá stále novými a novými lékařskými zprávami. Městský soud konečně uvedl, že zdravotnická služba vězeňské služby je schopna stěžovateli zabezpečit potřebnou odbornou péči spočívající v pravidelných očních kontrolách a v případě i ošetření a léčení na očních klinikách.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost i v tomto směru odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ostatně, podle §322 odst. 2 tr. řádu byl stěžovatel v napadené výzvě vyzván k předložení případných lékařských zpráv nejpozději při nástupu výkonu trestu příslušné věznici. Pokud by věznice shledala důvod k odkladu výkonu trestu, na základě jejího návrhu ve smyslu §322 odst. 2 tr. řádu by soud rozhodoval podle §322 odst. 1 tr. řádu usnesením, a to jak v případě povolení odkladu, tak i v případě zamítnutí návrhu věznice. Proti tomuto usnesení je podle §322 odst. 4 tr. řádu přípustná stížnost, kterou může mimo státního zástupce a ředitele věznice podat i odsouzený a která je jedním z řádných opravných prostředků proti nepravomocnému rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (§140 tr. řádu). Stěžovatel tak má nadále možnost svým postupem dosáhnout posouzení a případné rozhodnutí o své žádosti o odklad výkonu trestu (srov. obdobnou argumentaci v usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 435/07). Proto se k této části ústavní stížnosti nabízel i závěr "přísnější", plynoucí z usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 435/07, tzn. odmítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
V.
Pouze jako obiter dictum Ústavní soud dodává následující.
Ústavní soud - obecně - připouští argument o možné ztrátě legitimity (práva státu na) potrestání pachatele trestného činu vlivem porušení přiměřené délky řízení z důvodů na straně státu (což stěžovatel podkládá i právními názory z judikatury hlavně Ústavního soudu).
Nicméně, o takový případ se v nyní posuzované věci nejedná. Totiž, na straně státu nelze shledat průtahy a ostatně ani stěžovatel nic konkrétního v tomto směru netvrdí. Stěžovatel toliko napadá zkoumání svého zdravotního stavu z hlediska zdravotní způsobilosti k výkonu trestu, a to zejména cestou zdravotních posudků. Takto však soud postupoval pouze v důsledku četného uplatňování procesních práv stěžovatele (hlavně pro jeho opakované žádosti o odklad výkonu trestu, o upuštění výkonu trestu aj.). Proto nelze klást tímto způsobenou délku řízení k tíži státu v tom smyslu, že by stát měl ztrácet právo na potrestání odsouzeného. Ostatně, to by mohl být i jistý návod po ostatní potencionální pachatele, jak dosáhnout vyhnutí se trestu.
Přiléhavý a demonstrující je přípis Městského soudu v Brně adresovaný advokátu stěžovatele (č. l. 10203), který vyjmenovává úkony, jež se udály od jeho poslední žádosti o odklad výkonu trestu. V tomto výčtu nechybí ani opakované námitky stěžovatele proti formulaci otázek uložených znalci a námitka podjatosti znalce, námitka podjatosti soudce, doplňované znalecké posudky vyžádané stěžovatelem, žádost o upuštění od zbytku výkonu trestu, doplňování žádostí o odklad zbytku výkonu trestu a žádosti o upuštění od zbytku výkonu trestu, stížnosti stěžovatele proti usnesením soudu prvního stupně a jejich doplňování aj.
Jinými slovy, stěžovateli vskutku nemůže být uplatňování jeho procesní práv k tíži. Na druhou stranu se pak - z logiky věci - stěžovatel nemůže oprávněně kritizovat, že se vlivem jeho procesní strategie podstatným způsobem prodloužila délka řízení. Stěží se pak rozumně a spravedlivě může dovolávat toho, že tato jím zvolená procesní "strategie" má mít za následek, že by trest neměl již být vykonán vůbec.
Stěžovatel konečně namítl, že podal žádost o udělení politického azylu ve Švýcarsku v květnu 2012. Soud byl informován o vedení azylového řízení, a proto neměl vydat výzvu k nástupu do výkonu trestu, "zejména ve spojení s poučením ve smyslu možné trestněprávní odpovědnosti ze spáchání trestného činu maření úředního rozhodnutí a vykázání dle ustanovení §337 trestního zákoníku.".
Ústavní soud uvádí ke kontextu "poučení ve smyslu možné trestněprávní odpovědnosti ze spáchání trestného činu maření úředního rozhodnutí a vykázání dle ustanovení §337 trestního zákoníku", že obecný soud nemůže předjímat, zda v případě nenastoupení trestu odnětí svobody bude stěžovatel trestně stíhán, zvláště je-li to v kompetenci orgánů činných v přípravném řízení (zejména s ohledem na zásadu legality a obžalovací (§2 odst. 3, 8 tr. ř.) příslušného státního zástupce), a nikoli soudu (srov. ostatně podobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 10/2012). Dále, pokud je stěžovatel názoru, že jeho případná žádost o azyl v zahraničí je závažným důvodem bránícím nástupu výkonu trestu, může takto argumentovat v budoucnu. Totiž, i napadená výzva k nastoupení trestu stěžovatele upozorňuje, že jen pokud "bez závažného důvodu" nenastoupí do výkonu trestu, je zde dáno nebezpečí trestního stíhání pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí. Ostatně, je vůbec otázkou, zda azylové řízení běží a zda nejde jen o nedostatek komunikace mezi stěžovatelem a jeho právním zástupcem. Totiž, ve spise (č. l. 10202) je založen přípis Velvyslanectví České republiky v Bernu, kde se sděluje, že dne 30. 5. 2012 se telefonicky obrátil na toto velvyslanectví stěžovatel se sdělením, že vzal zpět svoji žádost o politický azyl ve Švýcarsku a že požádal, aby mu velvyslanectví vyzvedlo cestovní pas u švýcarských úřadů.
VI.
Po shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by napadenou výzvou obecného soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, jichž se dovolává.
Proto Ústavní soud - jak již uvedl - ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu