ECLI:CZ:US:2012:1.US.2982.12.1
sp. zn. I. ÚS 2982/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. září 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů ve věci navrhovatelů 1) M. S., 2) Š. S. a 3) E. S., zastoupených Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, 128 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2012 č. j. 30 Cdo 3867/2011-117, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2011 č. j. 51 Co 435/2008-95 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. června 2008 č. j. 27 C 326/2007-33, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2012 č. j. 30 Cdo 3867/2011-117 bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů směřující do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2011 č. j. 51 Co 435/2008-95, jehož vydání předcházel rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. června 2008 č. j. 27 C 326/2007-33. Posouzení případu stěžovatelů, tj. uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (ve formě peněžní náhrady), soudy opíraly o ustanovení §13 odst. 1 věty druhé ve spojení s §31a zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pro posouzení věci rozhodném (dále jen "OdpŠk"). K vydání citovaného rozsudku Městského soudu v Praze došlo poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí (rozsudek ze dne 6. února 2009 č. j. 51 Co 435/2008-61) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2011 sp. zn. 30 Cdo 2742/2009 zrušeno a předmětná věc vrácena odvolacímu soudu (se závaznými právními názory) k dalšímu řízení.
Ve svém v pořadí druhém rozhodnutí, označeném v záhlaví, Nejvyšší soud shledal přípustnost dovolání z pohledu řešení otázky zásadního právního významu [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]. Jak plyne z odůvodnění rozsudku, zásadní právní významnost spatřoval dovolací soud zejména v tom, že v jeho dosavadní rozhodovací činnosti nebylo dosud plně rozvinuto právní posouzení adekvátnosti jednotlivých forem zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk. V daném případě šlo o zodpovězení otázky, zda i v případě pravomocného odsouzení za spáchaný trestný čin v řízení, jež trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, je přiměřeným zadostiučiněním za případně způsobenou nemajetkovou újmu samotné konstatování porušení práva či zda je třeba přikročit ke kompenzaci finanční. Maje na zřeteli i posouzení kontextuální, Nejvyšší soud dodal, že je třeba vyřešit i otázky související, mající obecný přesah do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to především, k jakým okolnostem (kritériím) je nutno při stanovení adekvátní formy zadostiučinění v obdobných případech přihlížet.
Vycházeje ze stanovisek posléze v odůvodnění rozsudku vyložených, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v konkrétním případě stěžovatelů je adekvátní (dostatečnou) formou zadostiučinění konstatování porušení práva, a tudíž nevyhovění návrhu stěžovatelů obecnými soudy (na finanční odškodnění za imateriální újmu) posoudil jako akceptovatelné.
Rozhodnutí obecných soudů označená v záhlaví, jež na tomto závěru spočívají, napadli stěžovatelé formálně bezvadnou ústavní stížností. Tvrdili, že jimi došlo k dotčení jejich ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod. S poukazem na blíže rozvedené argumenty, které uplatnili již v podaném dovolání, se domáhali jejich zrušení.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Porušení práv v rovině práva jednoduchého, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv stěžovatelů Ústavní soud neshledal. Se zřetelem na rozhraničení kompetencí, a takto i tomu přiměřeně pojatou zásadu subsidiarity, je třeba především poukázat na to, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž primárně Nejvyšší soud je orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu zákonného relevantního rámce (§14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Z tohoto vymezení pravomocí rovněž vyplývá, že Ústavní soud, s odvoláním na ochranu ústavnosti, je tak v daném směru povolán korigovat pouze evidentní excesy (srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 126/04, dostupný na stránkách http://nalus.usoud.cz).
O tento případ se ovšem v dané záležitosti stěžovatelů nejedná. V tomto ohledu patří se konstatovat, že Nejvyšší soud v dostatečném rozsahu, logickým, přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem vyložil důvody, které jej k jeho výkladovému závěru vedly. V důsledku toho postačí na obsah odůvodnění jeho rozsudku, jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, coby dostatečnou oporu výsledku procesu, proti němuž stěžovatelé brojí, odkázat. Interpretace jím provedená není výrazem svévole, je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06); naopak na tento výklad ve své judikatuře Nejvyšší soud i konkrétně příkladmo poukázal.
Z těchto důvodů se podává zjevná neopodstatněnost návrhu; proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu