ECLI:CZ:US:2012:1.US.3057.12.1
sp. zn. I. ÚS 3057/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Českobratrská 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 1584/2011 ze dne 28. března 2012, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 30/2011 ze dne 27. dubna 2011 a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 3/2010 ze dne 14. února 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestním řízení proti němu vedeném.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, bylo prvým z označených rozhodnutí podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto dovolání stěžovatele proti druhému z označených rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto podle §256 trestního řádu odvolání stěžovatele proti poslednímu z označených rozhodnutí, jímž byl stěžovatel s dalšími obviněnými uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákona, jehož se dopustil jako spolupachatel jednáním popsaným ve výroku uvedeného rozsudku.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obdobně jako v odvolání a posléze v dovolání dává najevo nesouhlas s provedeným dokazováním a jeho zhodnocením, zpochybňuje skutková zjištění soudu I. stupně, procesní použitelnost některých provedených důkazů, a to osobní prohlídky a prohlídky vozidla stěžovatele s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09. V řízení také nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy, podle něj nezbytné pro bezchybné zjištění skutkového stavu. Tvrdí tak nedostatečně zjištěný skutkový stav a z něj pak nesprávně vyvozené závěry právní, kteréžto nedostatky nebyly zhojeny soudem odvolacím ani dovolacím a v závěru stížnosti pak zpochybňuje nepodjatost soudce rozhodujícího věc v prvním stupni. Z těchto v ústavní stížnosti podrobně rozvedených důvodů navrhuje zrušení všech napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo nesouhlas s postupem soudu v jeho trestní věci, s provedeným dokazováním a zejména s jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž v podstatě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů, těmto soudům není nadřízen. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) a pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.
V posuzované věci soud I. stupně i soud odvolací na základě svých zjištění a konkrétních okolností, jež Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly své úvahy vedoucí je k závěru o vině stěžovatele, přičemž odvolací soud také dostatečně reagoval na stěžovatelovy odvolací námitky, v podstatě shodné jako námitky ústavní stížnosti. Opodstatněně tak poukázal na to, že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu, neprovedení některých z navrhovaných důkazů bylo zdůvodněno, konstatoval, že soud I. stupně, který oproti obžalobě částečně pozměnil skutkovou větu výroku rozsudku, se při ustálení svých skutkových zjištění žádným způsobem neodchýlil od podstaty skutku a nevybočil z mantinelů ustanovení §2 odst. 8 trestního řádu a §220 odst. 1 trestního řádu. Pokud jde o námitku podjatosti soudce I. stupně, odkázal na odůvodnění dřívějších rozhodnutí soudu I. a II. stupně, jimiž bylo o této námitce rozhodnuto. K argumentaci obhajoby nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 o nepoužitelnosti důkazu prohlídky motorového vozidla, provedené dne 26. 6. 2007 před vydáním označeného nálezu na základě rozhodnutí policejního orgánu se souhlasem státního zástupce, odkázal na následně vydané stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10, na něž později ve svém rozhodnutí odkázal i dovolací soud, a to i v poměru k použitelnosti důkazu osobní prohlídkou. Také soud dovolací, který rozhodoval o dovolání stěžovatele, své odmítavé rozhodnutí podrobně zdůvodnil a učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem. Na námitky stěžovatele řádně reagoval, přitom mj. poukázal na to, že podstatná část námitek, přestože byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu - tedy nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení - byla zaměřena na zpochybnění správnosti provedeného dokazování a jeho výsledků a byly tak námitkami proti skutkovým zjištěním soudů v původním řízení. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jež nevykazují prvky libovůle, přitom nebylo zjištěno, že by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94), lze tak odkázat. Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla jeho stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu