ECLI:CZ:US:2012:1.US.3092.11.1
sp. zn. I. ÚS 3092/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. T. V., zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, se sídlem Nádražní 58/110, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 5. 2011, č. j. 1 T 7/2010-810, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 12 To 279/2011, za účasti Okresního soudu Praha-západ a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 10. 2011, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 5. 2011, č. j. 1 T 7/2010-810 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 12 To 279/2011 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku.
Stěžovatel namítá, že došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, neboť závěry obou soudů byly založeny na nepoužitelných důkazech opatřených v rozporu se zásadami trestního řízení. Jedná se o důkazy zajištěné při domovní prohlídce provedené dne 3. 2. 2008 na základě příkazu k domovní prohlídce ze dne 2. 1. 2008. V době jejího provedení dosud vůči osobě stěžovatele nebylo zahájeno trestní stíhání a bylo ji tak možné realizovat toliko jako tzv. neodkladný nebo neopakovatelný úkon dle §160 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Bylo tak nezbytné, aby z příkazu k domovní prohlídce či minimálně alespoň z návrhu státního zástupce na jeho vydání byly patrné okolnosti vyjadřující neodkladnost či neopakovatelnost navrhovaného úkonu. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že v jeho případě tomu tak nebylo.
Navíc samotný protokol o domovní prohlídce trpí v důsledku pochybení policejního orgánu další vadou, když ani z jeho obsahu nevyplývá, že domovní prohlídka byla neodkladnou a neopakovatelnou a nejsou v jeho rámci ani označeny skutečnosti, které by toto odůvodňovaly, ačkoli je tento požadavek obsažen explicitně v ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu.
Stěžovatel konstatuje, že odůvodněnost neodkladnosti či neopakovatelnosti je vyžadována i v judikatuře Ústavního soudu, kdy odkazuje na jeho nález sp. zn. I. ÚS 3073/10, či II. ÚS 298/05, II. ÚS 474/07, II. ÚS 789/06, I. ÚS 536/06 a IV. ÚS 1780/07.
Opřely-li pak obecné soudy svá rozhodnutí o vině o důkazy opatřené během této domovní prohlídky, dopustily se zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že veškeré námitky, které stěžovatel uplatňuje, již byly Ústavním soudem přezkoumány v rámci stěžovatelovy dřívější ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 864/08, která byla Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud tehdy dospěl k závěru, že neodkladnost předmětného úkonu byla dostatečně odůvodněna v návrhu státního zástupce a že "podmínky pro provedení domovní prohlídky jako úkonu neodkladného podle §160 odst. 4 trestního zákona byly objektivně dány a skutečnost, že tato neodkladnost nebyla výslovně uvedena v příkazu (v něm alespoň v minimální míře lze neodkladnost úkonu dovodit) ani v protokolu o provedení domovní prohlídky, nemůže sama o sobě svědčit o porušení stěžovatelem namítaného práva na domovní svobodu. Odůvodnění neodkladnosti v protokolu o provedení domovní prohlídky je sice pochybením policie, neboť trestní řád takové odůvodnění výslovně požaduje, avšak dle názoru Ústavního soudu se jedná o formální nedostatek protokolu, který zachycuje průběh domovní prohlídky ex post, a na zákonnost jejího provedení v podstatě již nemá žádný vliv." Ústavnímu soudu nezbývá, než na své usnesení ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 864/08 a jeho velmi podrobné odůvodnění dále plně odkázat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu