ECLI:CZ:US:2012:1.US.3328.11.1
sp. zn. I. ÚS 3328/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelů K. P. a Z. P., obou zastoupených Mgr. Alešem Hájovským, advokátem se sídlem v Tachově, nám. Republiky 57, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2010 č. j. 27 Co 287/2009-119 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2011 č. j. 28 Cdo 653/2011-150, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení uvedených rozhodnutí. Opírají ji zejména o následující důvody.
Stěžovatelé spolu s vedlejší účastnící uzavřeli v roce 1994 ústní smlouvu o komisním prodeji autoskel včetně příslušných komponentů. Tato obchodní spolupráce byla založena na ujednání, podle kterého stěžovatelé dodávali do skladu vedlejší účastnice jí objednaná autoskla. Z hodnoty prodaných autoskel byla stěžovatelům uhrazena příslušná částka dle platného ceníku. Zbytek finančních prostředků z každé provedené zakázky si ponechávala vedlejší účastnice pro vlastní potřebu. Zhruba od roku 1996 došlo ze strany vedlejší účastnice ke změně množstevního odběru autoskel a zároveň k neplacení za již prokazatelně prodaná autoskla. Stěžovatelé proto provedli inventuru, při které se zjistili, že ve skladu chybějí autoskla v hodnotě 508.000 Kč. Vedlejší účastnice prý sama uvedla, že chybějící částku použila pro své potřeby. Stěžovatele proto podali návrh na vydání platebního rozkazu znějícího na částku 508.000 Kč. Jednání o meritu věci se začalo u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 705/2000. Stěžovatelé dále upozornili na nestandardní postup Okresního soudu v Břeclavi. Tvrdí, že během celého řízení docházelo k porušování zásady rovnosti účastníků. Zamítavý výrok je podle stěžovatelů důsledkem účelové manipulace s důkazy a porušení zákonného postupu při hodnocení důkazů.
Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 3. 3. 2005, č. j. 4 C 2097/2004-15, původní návrh stěžovatelů na obnovu řízení zamítl. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2007, č. j. 28 Co 568/2005-69, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl.
Následně se stěžovatelé - podle svého tvrzení - náhodně po dlouhém časovém období setkali s panem Š. (svědkem), který hovořil o tom, že byl původnímu jednání mezi žalovanou a stěžovateli přítomen. To byl také důvod podání nového návrhu na obnovu řízení ze strany stěžovatelů. Usnesením Okresního soudu v Břeclavi č. j. 4 C 47/2007-67 ze dne 6. 5. 2009 byla obnova řízení vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 705/2000 povolena. Uvedený soud dospěl k závěru, že důkaz svědeckou výpovědí J. Š. je takovým důkazem ve věci, který nemohli stěžovatelé bez své vlastní viny použít v původním řízení, neboť nevěděli o tom, že by svědkovi bylo cokoliv o předmětných skutečnostech známo. Krajský soud v Brně napadeným usnesením č. j. 27 Co 287/2009-119 ze dne 16. 9. 2009 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobu na obnovu řízení zamítl. Dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2011, č. j. 28 Cdo 653/2011-150, odmítnuto.
Stěžovatele mají za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich základní subjektivní právo na spravedlivý proces garantované zejména čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina"). Právo na spravedlivý proces je podle stěžovatelů i v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako postup předepsaný občanským soudním řádem, který mimo jiné obecným soudům ukládá, aby rozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu, aby provedené důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech a posléze aby v odůvodnění svého rozhodnutí stručně a jasně vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a jakými úvahami se přitom řídily. Stěžovatelé tvrdí, že těmto zákonným a ústavním příkazům obecné soudy v jejich případě neučinily zadost. Uvádí, že z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá (srozumitelně a zřetelně) vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Porušení práva na spravedlivý proces (soudní ochranu) tedy stěžovatelé spatřují nejen v tom, že se na jejich úkor vedlejší účastnici dostalo bezdůvodného obohacení a "obmyslného" zisku, ale především v tom, že soudy vydaly rozhodnutí, která jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu vztahující se k problematice práva na spravedlivý proces.
II.
Ústavní soud si vyžádal spisy Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 4 C 705/2007 a sp. zn. 4 C 47/2007. Zjistil, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 9. 2010, č. j. 27 Co 287/2009-119, změnil usnesení soudu prvního stupně (výše uvedené) tak, že žaloba na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 705/2000 se zamítá (výrok I). Výrokem II a III rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud zejména uvedl, že Okresní soud v Břeclavi usnesením z 6. 5. 2009, č. j. 4 C 47/2007-67, povolil obnovu řízení u tamního soudu pod sp. zn. 4 C 705/2000. Zabýval se totiž návrhem žalobců (stěžovatelů) vztahujícím se pouze k navrhovanému důkazu výpovědí svědka J. Š., a to z pohledu ust. §228 odst. 1 o. s. ř. Žalobci - stěžovatelé přitom (podle parafráze učiněné krajským soudem) uvedli, že skutečnost, že by J. Š. mohl ve věci vypovídat jako svědek, jim v původním řízení nebyla známa, neboť teprve poté, když se tento svědek vrátil z výkonu trestu odnětí svobody, žalobcům při náhodném setkání připomněl, že byl v okruhu řady zájemců při jednání o zakázce na provedení stavebních prací v areálu bývalých kasáren a že si pamatuje, jak do tohoto jednání zasáhla žalovaná, která požadovala urychleně uzavřít určitý obchodní vztah [poznámka: tedy ten obchodní vztah, jenž se mezi stěžovateli a žalovanou stal sporným]. Soud proto vyslechl J. Š. prostřednictvím dožádaného soudu. Na základě tvrzení žalobců, výpovědi J. Š. a obsahu spisu sp. zn. 4 C 705/2000 pak prvostupňový soud dospěl k závěru, že důkaz svědeckou výpovědí J. Š. je takovým důkazem, který žalobci nemohli bez své vlastní viny použít v původním řízení, a proto žalobě na obnovu řízení vyhověl.
Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že žalobou se žalobci - stěžovatelé domáhali povolení obnovy řízení vedeného u vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 705/2000. Uvedli, že rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 10. 2004, č. j. 4 C 705/2000-249, byla zamítnuta jejich žaloba s žádostí, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 508.000 Kč s příslušenstvím. Žalobci (podle rekapitulace učiněné odvolacím soudem) v období od prvního podání žaloby na obnovu řízení zjistili prostřednictvím svých pracovníků nové skutečnosti, které mohou doložit pravdivé tvrzení a oprávněnost jejich požadavků vůči žalované. Žalobci proto navrhovali provést výslech svědků, a to zejména v této M. S. a Ing. J. K.; měli za to, že tyto nové důkazy mohou pro ně evidentně přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. V dalším podání žalobci uvedli, že je nutno vyslechnout svědka J. Š., který dokáže, že mezi stěžovateli (žalobci) a žalovanou byla uzavřena smlouva o komisním prodeji, včetně ujednání o podmínkách dodávek a platby za prodané zboží. Žalobci dodali, že J. Š. jim nebyl v době řízení vedeného pod sp. zn. 4 C 705/2000 jako možný svědek znám. O této skutečnosti se prý dověděli až poté, když mu byl ukončen trest za způsobenou dopravní nehodu, vrátil se do místa svého bydliště a při náhodném setkání s K. P. (stěžovatelem) připomněl, že byl v okruhu řady zájemců při jednání o zakázce stavebních úprav v areálu bývalých kasáren a že si pamatuje, že do tohoto jednání zasáhla žalovaná, která požadovala urychleně uzavřít určitý obchodní vztah.
Odvolací soud - po takto provedené rekapitulaci - odkázal na ust. §228 odst. 1 o. s. ř. Dodal, že již ve svém rozhodnutí ze dne 30. 3. 2007, č. j. 28 Co 568/2005-69, (rozhodnutí ve věci první žaloby žalobců na obnovu řízení) uvedl, že žaloba na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k tomu, aby mohl být znovu projednán pravomocně skončený spor, jestliže jsou tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé z hlediska spravedlnosti a úplnosti skutkových závěrů nemůže obstát. Žaloba na obnovu řízení je tedy právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy, jestliže nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Žalobou na obnovu řízení se však nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad. Stejně tak jejím prostřednictvím nelze napadnout samotné hodnocení důkazů soudem provedené podle §132 a násl. o. s. ř.
Odvolací soud prohlásil, že pokud jde o navrhované důkazy výslechy svědků M. S. a Ing. J. K., pak tyto důkazy žalobci uvedli již v původní žalobě na obnovu řízení, která již byla pravomocně zamítnuta. Soud prvního stupně tedy - podle odvolacího soudu - nyní postupoval správně, pokud se v daném případě zabýval pouze posouzením žalobci navrhovaného důkazu výslechem svědka J. Š.
Odvolací soud v této souvislosti zopakoval dokazování čtením výpovědí J. Š. před dožádaným soudem z 19. 12. 2008. Při této výpovědi J. Š. uvedl, že se s K. P. znají již od školních let a dále z běžného života. Byl účasten jednání mezi K. P. a dvěma dalšími obchodníky v prostoru bývalých kasáren, kdy on spolu s panem S. byl pozván na domluvení stavebních prací. Během prohlídky a sjednávání stavebních úprav do objektu přišli dva lidé (muž a žena - žalovaná), kteří chtěli s K. P. projednat nějaké obchodní záležitosti. K. P. jim podle svědka J. Š. vyhověl a začal s nimi jednat; svědek společně s panem S. byli přítomni tomuto jednání. Jednalo se o komisní prodej autoskel v Břeclavi.
Odvolací soud dovodil, že v případě žalobci navrhovaného důkazu výslechem svědka J. Š. se nejedná o důkaz ve smyslu ust. §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy o důkaz, který žalobci bez své viny nemohli použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nemožností použít skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy bez své viny v původním řízení je míněna nemožnost navrhnout či předložit důkazy v soudním řízení nebo nemožnost označit tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy vůči soudu. Žalobci ve svém písemném podání ze dne 22. 7. 2009 tvrdili, že v době, kdy mělo proběhnout jednání mezi K. P. a žalovanou, při kterém byl přítomen M. S. a J. Š., byl navrhovaný svědek J. Š. pro ně osobou neznámou. Toto tvrzení však považuje odvolací soud - vzhledem k provedeným důkazům - za účelové, neboť naproti tomu J. Š. ve své výpovědi uvedl, že K. P. zná již od školních a rovněž z běžného života. Současně Š. prohlásil, že žalovaná spolu s další osobou měla vstoupit do probíhajícího jednání mezi nimi a S. a následné jednání mezi K. P. - stěžovatelem a žalovanou a další osobou mělo z důvodu omezených prostor probíhat v přítomnosti právě J. Š. a M. S. Odvolací soud tedy nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že se v případě důkazu výslechem svědka J. Š. jedná o důkaz ve smyslu ust. §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy o důkaz, který žalobci bez své viny nemohli použít v předchozím řízení.
K dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 8. 2011, č. j. 28 Cdo 653/2011-150, tak, že je odmítl a rozhodl o nákladech řízení. Podle Nejvyššího soudu je sice dovolání stěžovatelů přípustné, avšak je zjevně neodůvodněné. K posouzení otázky, zda výslech svědka J. Š. mohli žalobci použít jako důkaz v původním řízení, je jedině rozhodné, zda žalobci v původním řízení věděli o jeho přítomnosti na předmětném jednání, nikoliv však skutečnost, že si možnost navrhnout jeho výslech uvědomili až později. Za situace, kdy žalobce svědka J. Š. znal již od školních let a rovněž z běžného života a kdy svědek Š. byl přítomen předmětnému jednání, je snaha žalobců zpochybnit závěr odvolacího soudu, že si jej žalobce nemusel všimnout, zjevně bezvýsledná.
III.
Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž není součástí soustavy obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), a zásadně mu nepřísluší posuzovat, zda stěžovateli navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod povolení obnovy řízení; to platí za předpokladu, že v řízení nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatele (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2007 sp. zn. I. ÚS 705/07).
Takové porušení ústavního práva stěžovatelů však shledáno nebylo. Obecné soudy návrh stěžovatelů na povolení obnovy řízení řádně projednaly, v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a z jakých důvodů neshledaly tvrzení stěžovatelů souladné s taxativně vymezenými podmínkami povolení obnovy řízení (ust. §228 a násl. o. s. ř.). Jde o rozhodnutí logická, přesvědčivá a z hlediska ústavnosti plně akceptovatelná.
Ústavní soud dodává, že byť je totiž ústavní stížnost opticky delší, kromě obšírnějšího vylíčení skutkového děje obsahuje poměrně málo argumentace, natož pak argumentaci, která by měla rozměr ústavněprávní. Stěžovatelé se v zásadě omezují toliko na parafrázi obecných východisek plynoucích z judikatury Ústavního soudu k otázkám základního práva na spravedlivý proces, aniž by se zabývali jejich důkladnější aplikací na právě projednávaný případ. Za této situace odkazuje Ústavní soud na rekapitulaci odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, neboť již z ní plyne, že napadená rozhodnutí jsou přijatelná jak z pohledu práva jednoduchého, tak i práva ústavního.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2012
Vojen Güttler
předseda senátu