ECLI:CZ:US:2012:1.US.3496.11.1
sp. zn. I. ÚS 3496/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. F., zastoupeného advokátem JUDr. Ing. Jaroslavem Jankem, se sídlem Revoluční 456, Újezd u Brna, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2011, č.j. 5 To 91/2011-163, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, neboť má zato, že uvedeným rozhodnutím (jakož i rozhodnutím jemu předcházejícím) byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v čl. 1, v čl. 2 odst. 3 a v čl. 36 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina").
V několikrát doplňované a poměrně obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje závěry soudů obou stupňů, podle nichž nebyly dány podmínky obnovy řízení podle §278 trestního řádu. Obsahem samotného stížnostního podání k Ústavnímu soudu je pak - zjednodušeně řečeno - stěžovatelův nesouhlas s tím, že byl uznán vinným z trestného činu podvodu, neboť u něj - podle jeho názoru - nebyly naplněny "atributy stanovené pro podvod, [z čehož] plyne, že (...) byl odsouzen nespravedlivě (...)." Bylo totiž - podle stěžovatele - během samotného trestního řízení zjištěno, že prostředky, jimiž se měl obohatit, vrátil. Dále v ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením důkazů, na jejichž základě by uznán vinným. Upozorňuje, že na vyšetřování jeho případu se podíleli lidé, kteří jsou stíháni v rámci tzv. Toflova gangu.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně evidovaný pod sp.zn. 2 T 5/2010. Zjistil, že Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 10. 2011, č.j. 5 To 91/2011-163, podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. července 2011, č.j. 2 T 5/2010-137, jímž byl podle §283 písm. d) trestního řádu zamítnut jeho návrh jako odsouzeného na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 2/2004, protože nebyly shledány důvody obnovy podle §278 trestního řádu.
Vrchní soud zejména uvedl, že se v podstatě ztotožnil s rozsáhlou a věcnou argumentací soudu prvního stupně. Prvostupňový soud správně vyhodnotil, že se ze strany stěžovatele jedná o opakovaně uplatněnou obhajobu v jeho trestní věci, neboť soudu v podstatě nepředložil žádné nové důkazy či skutečnosti, jež by odůvodňovaly jiné rozhodnutí o vině odsouzeného. Podstatou stěžovatelova odsouzení - podle vrchního soudu - není to, zda vrátil či nevrátil S. Ch. peníze na účet (které předtím převedl na výhodněji úrokované účty), nýbrž to, že jako ředitel společnosti Pojihlaví, a.s. znal okolnosti, za kterých došlo k uzavření smlouvy mezi touto společností a společností Hydro Znojmo, a.s., přičemž sám Ing. S. (zástupci společnosti Hydro Znojmo, a.s.) nabídl možnost uskladnit a prodat řepku ve společnosti ZEZANA prostřednictvím S. Ch., který tam měl zajištěny příslušné kapacity. Stěžovatelovo podvodné jednání spočívalo právě v tom, že Ing. S. uvedl v omyl svým tvrzením, že jakmile společnost ZEZANA uhradí peníze za řepku S. Ch., obratem tyto prostředky převede na společnost Hydro Znojmo, a.s. Toto však nesplnil a naopak, protože sám měl dispoziční právo k účtu S. Ch., převedl tyto finanční prostředky, získané za prodej řepky ze společnosti ZEZANA na své dva účty, kde je po určitou krátkou dobu používal (a tím právě došlo k jeho obohacení), namísto toho, aby dostál svým původním slibům a finanční prostředky převedl na účet společnosti Hydro Znojmo, a.s.
Důvody stěžovatele svědčící pro obnovu řízení neshledal vrchní soud relevantní, neboť zejména v podstatné části (stran informace o jednotlivých převodech finančních prostředků) nejsou žádnou novou skutečností, a proto nemohou odůvodnit povolení obnovy trestního řízení. V další části pak jde o ničím nedoložené spekulace odsouzeného o osobní zaujatosti ve věci slyšených svědků vůči němu. Stejně je nutno podle vrchního soudu nahlížet na stěžovatelovo tvrzení o vykonstruování celého procesu policejním gangem.
Vrchní soud uzavřel, že tedy žádná ze skutečností či důkazů, na které poukazoval stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení, není skutečností novou, a zejména skutečností či důkazem takovým, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele, nebo že by uložený trest byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Za této situace tedy vyhodnotil Vrchní soud v Olomouci postup Krajského soudu v Brně a jeho závěry v souvislosti s projednávaným návrhem odsouzeného, Ing. Z. F. (stěžovatele) na povolení obnovy řízení jako zákonné, neboť i sám shodně s Krajským soudem v Brně dovodil, že v dané trestní věci podmínky pro povolení obnovy řízení nejsou splněny.
III.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud nejprve připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v hlavě páté Listiny, resp. právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem zaručené i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), musí být vykládáno ve světle preambulí k Ústavě České republiky, resp. Úmluvě a čl. 1 Ústavy, zakotvujících princip právního státu. Jedním ze základních prvků tohoto principu je princip právní jistoty; ten mj. vyžaduje, aby konečná rozhodnutí obecných soudů nebyla zpochybňována a aby žádná ze stran skončeného řízení zásadně nebyla oprávněna žádat jeho znovuotevření toliko za účelem opětovného projednání a nového rozhodnutí věci.
Výjimka z uvedeného principu právní jistoty je ospravedlněna pouze tehdy, jeví-li se jako nezbytná v důsledku podstatných a přesvědčivých okolností. Samotná možnost odlišného posouzení věci však dostatečným důvodem pro její opětovné projednání není. Pravomoc soudů vyšších stupňů zrušit nebo změnit závazná a vykonatelná soudní rozhodnutí by měla být vykonávána jen k nápravě zásadních pochybení ("podstatných vad") za účelem dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a potřebou zajistit efektivitu soudního systému (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1. 2009 ve věci Lenskaya proti Rusku, stížnost č. 28730/03, odst. 30 a násl., http://www.echr.coe.int).
Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny mimo jiné v ustanovení §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, je zásadně záležitostí obecných soudů, nikoliv soudu Ústavního.
V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci je nutno vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu měly a musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.
Na druhou stranu, i když se v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (o takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy), je nutno i na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny. Jedná se zejména o právo na kontradiktorní řízení a na princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002, sp.zn. I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 a tam citovaná rozhodnutí]. Leč, právě v řízení o návrhu na povolení obnovy disponují obecné soudy značnou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených zejména navrhovatelem. V této souvislosti mohou především zamítnout důkazní návrhy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které nevedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence má na předmět řízení o obnově dostatečnou vazbu.
Ústavní stížností napadené usnesení vrchního soudu (a konečně i rozhodnutí jemu předcházející) - v souladu s právě uvedeným - obsahuje podle mínění Ústavního soudu dostatečně odůvodněný závěr, že návrhy stěžovatele na doplnění dokazování nebyly novými návrhy ve smyslu ustanovení §278 tr. řádu, ale jednalo se o návrhy, které stěžovatel již v předchozím řízení uplatnil.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je zřejmé, že se se všemi stížnostními námitkami relevantně vypořádal i stížnostní soud a uvedl dostatečné důvody pro svůj závěr, že předcházející řízení bylo provedeno v souladu se zákonem, že rozhodnutí přijaté nalézacím soudem bylo správné a zákonné a že stěžovatel nové důkazy nepředložil.
Za uvedených okolností Ústavní soud dovozuje, že stěžovatel se cestou ústavní stížnosti znovu domáhal opětovného posouzení splnění podmínek povolení obnovy řízení, tj. otázky, zda v řízení provedené důkazy byly novými skutečnostmi nebo důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, či nikoliv. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasil s hodnocením učiněným v řízení o návrhu na povolení obnovy a s právními závěry, které z takového hodnocení obecné soudy vyvodily. V této souvislosti nezbývá než poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů, dle níž je zásadně věcí obecných soudů, aby relevanci jim předložených důkazů hodnotily [srov. např. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41].
Ústavní soud uzavírá, že napadené usnesení je logické, přesvědčivé, nemá povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Je tedy i z hlediska ústavního plně přijatelné.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv či svobod, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu