ECLI:CZ:US:2012:1.US.3741.11.1
sp. zn. I. ÚS 3741/11
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 28. června 2012 sp. zn. I. ÚS 3741/11 ve věci ústavní stížnosti Roberta Kováře (pozn.: jedná se o pseudonym) proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011 č. j. 8 Tdo 1034/2011-25 a rozsudku Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 10. března 2011 sp. zn. 1 Tmo 5/2011, kterým byl stěžovatel uznán vinným pomocí k provinění loupeže, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011 č. j. 8 Tdo 1034/2011-25 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 1 Tmo 5/2011 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantovaný v článcích 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se tato rozhodnutí ruší.
III. Stěžovateli se přiznává náhrada nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem ve výši, která bude uvedena v samostatném usnesení Ústavního soudu po předložení jejich vyúčtování.
Odůvodnění:
I.
1. Ve své ústavní stížnosti se Robert Kovář (dále jen "stěžovatel") domáhal vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zrušil shora označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i předcházející a na něj obsahově navazující soudní rozhodnutí pro porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
2. Rozsudkem ze dne 29. 11. 2010 č. j. 2 Tm 1/2009-261 Krajský soud v Ústí nad Labem, soud pro mládež, (dále též "soud prvního stupně") uznal stěžovatele vinným proviněním loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona (dále jen "tr. zák.") a §6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů. Skutek spáchal společně s již odsouzeným Pavlem Konečným (pozn.: jedná se o pseudonym), kdy po předchozí společné dohodě v úmyslu zmocnit se peněz si vyhlédli poškozenou L. M. (dále jen "poškozená"). Pavel Konečný jí zezadu násilím strhl kabelku z levého ramene, až poškozená upadla na zem. Odcizením kabelky obsahující peněženku s finanční částkou 1 700 Kč, deštník, dioptrické brýle, mobilní telefon zn. Nokia včetně SIM karty, klíče a doklady způsobili poškozené škodu v celkové výši 3 255 Kč. Poškozená utrpěla zlomeninu horního konce levé pažní kosti s dislokací a odlomením velkého hrbolu s dobou léčení nejméně od 30. 10. 2008 do 13. 7. 2009. Za to bylo stěžovateli uloženo trestní opatření odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zkušební dobou v trvání tří let za současného vyslovení dohledu. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Soud prvního stupně měl za to, že výpověď stěžovatele, kterou považoval za nevěrohodnou, účelovou, lživou ve snaze vyvinit se ze svého protiprávního jednání, byla jednoznačně vyvrácena výpovědí Pavla Konečného, o jejíž věrohodnosti neměl soud žádných pochybností, a to i přesto, že právě tento již odsouzený svědek svoji výpověď v různých stadiích trestního řízení měnil, zejména v zásadních otázkách kdo a jakým způsobem přepadení provedl, kde byly věci uschovány, kdo měl z loupežného přepadení majetkový prospěch apod. Současně však setrval na tvrzení, že právě stěžovatel byl tím, kdo přišel s nápadem získat peníze přepadením nějaké staré osoby. Je třeba dodat, že uvedeným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně v dané věci opětovně, neboť jeho původní rozsudek ze dne 17. 3. 2010 č. j. 2 Tm 1/2009-167 byl z důvodu nedostatků a mezer v dokazování zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, (dále též "odvolací soud") ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. 1 Tmo 19/2010.
4. K odvolání stěžovatele odvolací soud zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným, že "po předchozí dohodě s již odsouzeným Pavlem Konečným, že peníze lze získat přepadením nějaké staré osoby, si s tímto cílem vyhlédli poškozenou, které Pavel Konečný zezadu násilím strhl kabelku z levého ramene, až poškozená upadla na zem. Odcizením kabelky obsahující peněženku s peněžní částkou 1 700 Kč, deštník, dioptrické brýle, mobilní telefon zn. Nokia, včetně SIM karty, klíče a doklady jí způsobil škodu v celkové výši 3 255 Kč, přičemž poškozená utrpěla zlomeninu horního konce levé pažní kosti s dislokací a odlomením velkého hrbolu s dobou léčení nejméně od 30. října 2008 do 13. července 2009". Takto popsané jednání stěžovatele právně kvalifikoval jako pomoc k provinění loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a uložil mu za ně trestní opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku se zkušební dobou v trvání tří let za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelem. Současně rozhodl i o náhradě škody.
5. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že přepadení poškozené provedl výlučně Pavel Konečný. Ten také podle své úvahy naložil s uloupenou kabelkou a jejím obsahem bez toho, že by cokoliv z toho převzal stěžovatel, jak dříve tvrdil. Jediná z podstatných otázek, která zůstala mezi těmito dvěma aktéry rozporná, se týkala podílu stěžovatele na záměru provést zmíněnou loupež. Zatímco stěžovatel po celou dobu popíral, že by to byl on, kdo byť jen teoreticky přišel s nápadem tímto způsobem získat peníze, svědek Konečný přes všechny změny svých výpovědí setrval na tom, že s tímto "nápadem" přišel právě stěžovatel. Tvrzení soudu prvního stupně, že výpověď stěžovatele byla vyvrácena výpovědí svědka Konečného, odvolací soud doplnil poukazem na širší souvislosti. V jejich rámci uvedl, že stěžovatel byl, stejně jako svědek Konečný, v kritický den bez peněžních prostředků. Snažil se je získat od prarodičů, což se mu však nepodařilo. Oba pak šli městem a stěžovatel se uvolil, že pro Konečného za jeho peníze koupí marihuanu. Pokud by tato cesta měla mít nějaký smysl, pak bylo nepochybně nutné sehnat peníze. Jak stěžovatel, tak svědek Konečný uvedli, že přepadení poškozené předcházela výměna jedné dvou vět. Tzn., že v této době již neřešili, zda tímto způsobem získají peníze, ale hovořili již jen o tom, jestli poškozená je vhodnou obětí. Z toho odvolací soud dovodil, že o přepadení jako o možném způsobu získání peněz již hovořili předtím, jak popisuje svědek Konečný. V tomto směru odvolací soud konstatuje, že svědek Konečný postupně od všech tvrzení o účasti stěžovatele na loupežném přepadení upustil, s výjimkou jediného, a to, že s nápadem na přepadení přišel stěžovatel, a klade si otázku, proč tak úporně na této nejmírnější formě účasti stěžovatele trvá, když sám již byl za loupež pravomocně odsouzen a údaj o tom, že poprvé s nápadem přišel stěžovatel, je z jeho pohledu již bezvýznamnou a okrajovou záležitostí. Pokud by však v tomto bodě byla pravdivá výpověď stěžovatele, že s nápadem na přepadení přišel Konečný a on sám s tím nesouhlasil, je pak otázkou, proč zůstal ve společnosti Konečného, když mu muselo být jasné, že v okamžiku, kdy se naskytnou vhodné podmínky, se Konečný pokusí tímto způsobem peníze na drogy získat. Proto se odvolací soud ztotožnil se závěrem, že přepadení předcházel nápad stěžovatele, se kterým se Pavel Konečný ztotožnil a následně jej také provedl. Důvodem ke zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně byla skutečnost, že stěžovatel nebyl spolupachatelem, ale jeho forma trestní součinnosti se omezila na účastenství ve formě pomoci k provinění loupeže, neboť P. Konečnému svým "nápadem" poskytl radu, jak a na kom přepadení spáchat.
6. Nejvyšší soud následně podané dovolání odmítl jako podané z jiného než trestním řádem předvídaného důvodu. V odůvodnění uvedl, že námitky stěžovatele nemohly obstát, neboť jejich prostřednictvím zpochybňoval výlučně postup obecných soudů při hodnocení v podstatě jediného usvědčujícího důkazu - výpovědi již odsouzeného Pavla Konečného. Tím napadal správnost skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch. Teprve z takto tvrzených nedostatků dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod nelze podřadit. Jinými slovy, stěžovatelem vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotněprávních. Zásah do skutkových zjištění lze v rámci dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li odvolatel tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. K argumentaci státní zástupkyně pak dodal, že jejím úvahám směřujícím k právní kvalifikaci skutku (rozlišení mezi pomocí a návodem k trestnému činu loupeže) nelze upřít opodstatnění, ovšem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohla mít taková námitka žádnou relevanci, neboť dovolatel nic takového nenamítal. I proto nemohla mít naději na úspěch ani její navazující argumentace vztahující se ke způsobu hodnocení provedených důkazů a potažmo ke skutkovému zjištění, které obecné soudy po zhodnocení důkazů učinily.
III.
7. Stěžovatel poukázal na předchozí zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo soudu prvního stupně uloženo doplnění dokazování, zejména, aby vyjasnil okolnosti předání uloupených věcí, neboť existovaly pochybnosti o spoluúčasti stěžovatele na předmětné loupeži. V průběhu doplnění dokazování spoluobviněný Pavel Konečný doznal, že doposud stále lhal. Žádné věci pocházející z loupeže stěžovateli nepředal. Setrval pouze na jediném dílčím tvrzení, a to, že iniciátorem celé zločinné akce byl právě stěžovatel. Přesto však soud prvního stupně setrval na svém původním stanovisku a stěžovatele uznal vinným provinění loupeže. Odvolací soud následně zcela změnil svůj předcházející náhled podložený prokázanými skutečnostmi, který nahradil hypotetickými úvahami a uznal stěžovatele vinným "pouze" pomocí k provinění loupeže. Vzhledem ke skutečnosti, že byl stěžovatel odsouzen na základě výpovědi naprosto nedůvěryhodného člověka - spoluobviněného Pavla Konečného - vedeného snahou "nezůstat v průšvihu sám", podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl jako nedůvodné, neboť bylo namítáno toliko chybné hodnocení důkazů. Takové stanovisko považuje stěžovatel za formalistické, a to i s ohledem na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se ztotožnil s tvrzením stěžovatele, že skutková tvrzení soudů z pořízených důkazů nevyplývají. O pravdivosti výpovědi Pavla Konečného vznikají zásadní pochybnosti, přičemž výrok o vině může být založen pouze na takových důkazech, které zcela vylučují pochybnost, že se stal skutek, který je předmětem trestního stíhání. Za uvedené situace však závěr o vině stěžovatele nějakou z forem účastenství na trestném činu neodpovídá důkazní situaci. Proto Nejvyšší státní zastupitelství navrhlo napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit, Nejvyšší soud jeho stanovisku nepřisvědčil s odůvodněním, že šlo o "pouhé vyjádření", když "nejvyšší státní zástupce dovolání nepodal". V tomto směru je stěžovatel přesvědčen, že právě stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství jasně vyjadřuje, že žalující státní moc již nesouhlasí s tím, aby byl stěžovatel za zjištěné skutkové situace vůbec trestán, neboť jeho vina na žalovaném trestném činu je přinejmenším velmi pochybná. Nejvyšší soud tak nerespektoval existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry nižších soudů. V takovém postupu Nejvyššího soudu stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces a spravedlnost vůbec, v důsledku přepjatě formalistického náhledu na podobu dovolání, přehlížejícím klíčovou skutečnost, že soudy nesprávně uznaly stěžovatele vinným ze závažného trestného činu a odsoudily jej, ačkoli jeho účastenství na předmětném činu vůbec nebylo přesvědčivě prokázáno a je pochybné natolik, že i Nejvyšší státní zastupitelství jako reprezentant jedině žalující státní moci se od postihu distancuje. Na závěr zdůraznil, že Nejvyšší soud v dané věci rozhodoval jako soud pro mládež, proto měl odhlédnout od formálních aspektů a soustředit se na etické jádro věci, když nespravedlivé odsouzení mladého člověka ve fázi formování jeho osobnosti může ve svých důsledcích vést k nedozírným újmám nejen individuálním, ale i společenským.
8. K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyjádřily Nejvyšší soud, Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Ústí nad Labem.
9. Vrchní soud v Praze uvedl, že se námitkou týkající se nesprávného hodnocení provedených důkazů již dvakrát zabýval. Poprvé dospěl k závěru, že odsuzující rozsudek spočívá na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, a proto jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Podruhé rozhodl ve věci sám na podkladě skutkového stavu zjištěného po doplnění dokazování soudem prvního stupně, kdy dospěl k závěru, že jednání stěžovatele je jen pomocí k provinění loupeže, neboť má za prokázané, že stěžovatel s odsouzeným Pavlem Konečným poté, co neuspěli s žádostí o peníze u prarodičů stěžovatele, hledali jinou možnost, jak získat peníze. Byl to stěžovatel, kdo přišel s nápadem někoho přepadnout, následně vytipoval poškozenou a označil ji P. Konečnému jako vhodnou oběť. Dále se na přepadení nepodílel a z tohoto hlediska vrchní soud považoval za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že se stěžovatel dopustil provinění loupeže jako spolupachatel. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že jakákoliv další argumentace nad rámec odůvodnění by byla pro posouzení ústavní stížnosti nevýznamná, zejména za situace, kdy ani ústavní stížnost nepřichází s žádnými novými tvrzeními nebo důkazními návrhy. Ze shora uvedených důvodů navrhl ústavní stížnost odmítnout či zamítnout, za současného souhlasu s upuštěním od ústního jednání.
10. Nejvyšší soud konstatoval, že postupoval ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu a v řízení o dovolání, resp. rozhodnutím dovolacího soudu nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. V tomto směru zopakoval, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry a učiní-li odvolatel tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě však z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývala zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Na závěr navrhl ústavní stížnost zamítnout a souhlasil s upuštěním od případného ústního jednání.
11. Stěžovatel ve své replice k citovaným vyjádřením pouze uvedl, že nesouhlasí s upuštěním od ústního jednání.
12. Ještě před konáním ústního jednání navrhl stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce, aby mu byla ve smyslu §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přiznána náhrada nákladů právního zastoupení, což odůvodňoval nemajetností stěžovatele. Dne 27. června 2012 se v dané věci konalo ústní jednání, na němž stěžovatel zopakoval stěžejní části své argumentace, kterou uplatnil již v ústavní stížnosti.
IV.
13. Podle rozvrhu práce byla ústavní stížnost původně přidělena soudci zpravodaji JUDr. Františku Duchoňovi. V důsledku ukončení jeho funkčního období se stal novým soudcem zpravodajem v této věci předseda Ústavního soudu JUDr. Pavel Rychetský.
V.
14. Po prostudování ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu Krajského soudu v Ústí nad Labem vedeného pod sp. zn. 2 Tm 1/2009 Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
15. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušeny stěžovatelovy základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
16. Právní stát zajišťuje ochranu základních práv a svobod soudní mocí, což je rozvedeno především v úpravě práva na spravedlivý proces v hlavě páté Listiny. Z myšlenky právního státu proto logicky vyrůstá i celé pojetí trestního řízení, kterým dochází k maximálnímu zásahu do základních práv a života jednotlivce, neboť může vyústit do uložení trestu odnětí svobody na mnoho let. Proto musí mít takový zásah dostatečně silné ospravedlnění. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu "z pohledu procesněprávního musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se skutek, který je předmětem obžaloby, objektivně stal, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela" (viz nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006, N 116/41 SbNU 453). K zjištění a osvědčení těchto skutečností slouží důkazní prostředky, jimiž má být prokázáno mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, že je obviněný, resp. obžalovaný vinen.
17. Každé trestní stíhání představuje prima facie střet mezi právem na osobní svobodu a veřejným zájmem reprezentovaným státní mocí označit škodlivá jednání pro společnost jako celek a pravomocí trestat pachatele takových jednání, a proto musí probíhat podle zásad spravedlivého procesu, kam se řadí i princip presumpce neviny [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)].
18. Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Jinak řečeno, jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na presumpci neviny [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006 (N 66/40 SbNU 655)]. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [viz nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)]. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [viz nález sp. zn. IV. ÚS 36/98 ze dne 13. 5. 1998 (N 54/11 SbNU 43)]. S ohledem na shora uvedené trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" (viz nález sp. zn. IV. ÚS 260/05).
19. Podle názoru Ústavního soudu musí obecný soud dodržet vysoký standard, i pokud jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu samotného. Jde-li o hodnocení důkazů, procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o úvahu absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody. Právě z tohoto důvodu Ústavní soud zformuloval určité principy vážící se k provádění a hodnocení důkazů, např. princip opomenutého důkazu, princip možnosti verifikace důkazů směřujících proti obžalovanému či zásadu zákazu deformace důkazů, v níž jde o zákaz vyvozování z důkazu takových skutkových zjištění, která při racionálním zhodnocení nevyplývají z provedeného důkazu a nejsou podporována ani obecnou zkušeností, a v neposlední řadě také extrémní nesoulad s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními [nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73)].
20. Ústavní soud opakovaně judikuje, že mu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů, jak je provedly obecné soudy. O porušení ústavně zaručených práv stěžovatele by se mohlo jednat až v případě, že by skutkové a následně právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [nález sp. zn. III. ÚS 451/04 ze dne 23. 3. 2006 (N 68/40 SbNU 677)]. Pokud by byla vina obžalovaného vyslovena za situace, kdy by právní závěry neodpovídaly provedeným důkazům a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním, tj. pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s řádně učiněnými skutkovými zjištěními, byly by porušeny zásady spravedlivého procesu, zejména princip presumpce neviny, jakož i z něho vyplývající pravidlo in dubio pro reo.
VI.
21. V projednávané věci obecné soudy založily svou argumentaci na jediném usvědčujícím důkazu (jak konstatoval i Nejvyšší soud) - výpovědi již odsouzeného Pavla Konečného, kterou však nelze v žádném případě považovat za věrohodnou či věrohodnější než výpověď stěžovatele, jak tvrdí obecné soudy. Pavel Konečný po celou dobu trestního řízení zásadně měnil výpověď, a to podle provedeného dokazování. Nejprve tvrdil, že loupež provedl stěžovatel; pak že loupež provedl sám; následně uvedl, že neotevřenou kabelku uloupenou poškozené předal stěžovateli; pak tvrdil, že kabelku stěžovateli nepředal a odhodil ji do křoví, apod. Je pravda, že při poslední změně setrval již na nejmírnější formě účastenství stěžovatele, spočívající v tom, že právě stěžovatel přišel s nápadem získat peníze přepadením nějaké staré osoby. Nicméně ani tato skutečnost z něho nedělá osobu věrohodnou. Názor odvolacího soudu, že právě tato skutečnost potvrzuje jeho pravdivost, zatímco fakt, že stěžovatel, věda o úmyslu Konečného, i nadále setrval v jeho přítomnosti, svědčí o nevěrohodnosti stěžovatele, je pouhou domněnkou bez vazby na konkrétní důkaz. Fakt, že stěžovatel setrval ve společnosti Pavla Konečného i přes jeho úmysl přepadnout poškozenou není sama o sobě pomocí k provinění loupeže, ale lze uvažovat o možném nepřekažení trestného činu, jak uvedla ve svém vyjádření k dovolání státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
22. V dané věci obecné soudy neměly jednoznačný důkaz, který by svědčil o tom, že by stěžovatel byl iniciátorem loupežného přepadení, příp. že by u odsouzeného Pavla Konečného vyvolal rozhodnutí spáchat provinění loupeže anebo jej utvrzoval v rozhodnutí loupež spáchat. Jejich právní závěry neodpovídají provedeným důkazům a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním, tj. jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Z provedeného dokazování je nesporné pouze to, že se stěžovatel v době spáchání loupežného přepadení Pavlem Konečným nacházel v jeho společnosti a na místě činu (stěžovatel tuto skutečnost nepopírá), a ačkoli to měl být právě stěžovatel, kdo v důsledku nedostatku finančních prostředků měl iniciovat loupežné přepadení, přesto na odcizených věcech a penězích poškozené nijak neprofitoval a Pavla Konečného po přepadení nekontaktoval.
23. Ústavní soud proto uzavírá, že závěr, ke kterému obecné soudy dospěly stran pachatelství, resp. účastenství a viny stěžovatele, se kvůli absenci přímých důkazů a nedostatečnosti nepřímých důkazů, na nichž byl jejich závěr založen, ocitl v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jimiž nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat (tj. nebylo prokázáno mimo rozumnou pochybnost), že právě stěžovatel byl iniciátorem loupežného přepadení. Jinými slovy řečeno, z provedených důkazů nelze bez porušení zásady presumpce neviny a od ní se odvíjejícího subprincipu rozhodování in dubio pro reo učinit závěr, že stěžovatel poskytl odsouzenému P. Konečnému pomoc k provinění loupeže, jak je uvedeno v napadeném rozsudku odvolacího soudu.
24. Dovolací soud pak odepřel stěžovateli spravedlnost úplně, když se odmítl jeho námitkami zabývat s odůvodněním nedostatku kompetence, vzdor tomu, že i tento soud je podle čl. 4 Ústavy povinen chránit základní práva a svobody [srov. nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187); aj.].
VII.
25. Z těchto důvodů Ústavní soud shledal argumentaci stěžovatele důvodnou. Proto ústavní stížnosti vyhověl a v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011 č. j. 8 Tdo 1034/2011-25 a rozsudek Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 1 Tmo 5/2011 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
26. K návrhu právního zástupce stěžovatele rozhodl Ústavní soud o přiznání náhrady nákladů právního zastoupení stěžovatele v řízení před Ústavním soudem, přičemž o výši této náhrady rozhodne Ústavní soud dodatečně samostatným usnesením, až obdrží od stěžovatele jejich vyúčtování.