ECLI:CZ:US:2012:1.US.3816.11.1
sp. zn. I. ÚS 3816/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. P. T., zastoupeného JUDr. Petrem Zimou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezské ul. 13, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2365/2010-213 ze dne 20. září 2011, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 349/2008-154 ze dne 21. prosince 2009 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 4 Cm 113/2002-116 ze dne 20. února 2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČGS a.s., IČO: 27410072, se sídlem v Praze 10, Švehlova 1900, 106 24, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých základních práv a svobod, zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 11 a čl. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z níže uvedených důvodů.
2. Stěžovatel má za to, že se mohl před soudy domáhat vůči vedlejšímu účastníkovi práva na dorovnání (přezkoumání výše vypořádání akcionáře) jak žalobou na určení, tak žalobou na plnění. Soudy jej však vyzvaly, aby svůj žalobní nárok upřesnil, neboť takovému požadavku nemohly zároveň vyhovět, což učinil tak, že právo kvantifikoval. Soudy posléze dovodily, že žaloba na plnění byla podána po zákonem stanovené lhůtě a právo na dorovnání prekludovalo. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že s ohledem na podobnost s institutem zakotveným v ustanovení §183i zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "obch. zák."), mohl ochrany svého práva dosíci i žalobou na určení. K tomu argumentuje i zahraničními právními úpravami.
3. Stěžovatel se tak po Ústavním soudu domáhá posouzení, zda menšinový akcionář, požadující přezkoumání výše vypořádání v penězích podle ustanovení §220p odst. 4 obch. zák. a dorovnání rozdílu mezi přiměřeným vypořádáním a vypořádáním poskytnutým hlavním akcionářem, se může svého práva domáhat určovací žalobou, resp. zvláštní určovací žalobou, nebo (výhradně) žalobou na plnění.
II.
4. Ústavní soud si vyžádal kompletní soudní spis.
5. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud informace zjištěné v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, jakožto výsledku činnosti vymezené v hranicích daných stěžovatelovým návrhem, přivedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, musí být bez dalšího odmítnuta.
6. Shora uvedenou právní otázku (bod 3) Ústavní soud již posuzoval, a to v řízeních sp. zn. III. ÚS 1295/07, sp. zn. III. ÚS 656/08 či sp. zn. IV. ÚS 3250/09. V usneseních, jimiž byly ústavní stížnosti v citovaných řízeních odmítnuty, dal opakovaně najevo, že ústavní stížností otevřený spor o právní posouzení věci se odbývá výlučně v mezích podústavního práva a jeho výkladu a nedosahuje ústavně právní roviny. Na tomto závěru setrvává i v projednávané věci a opakuje, že otázku povahy žaloby, jejímž prostřednictvím se menšinový akcionář může domáhat práva na přezkoumání výše vypořádání v penězích při zrušení akciové společnosti s převodem obchodního jmění na hlavního akcionáře, soudní praxe již vyřešila. V usnesení ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. 29 Odo 1332/2005 Nejvyšší soud potvrdil jako správný závěr odvolacího soudu (Vrchního soudu v Praze), podle kterého mohou menšinoví akcionáři v případě, že vypořádání poskytnuté jim hlavním akcionářem nepovažují za přiměřené, uplatnit právo na dorovnání v penězích ve smyslu §220p odst. 4 a §220k obch. zák. pouze formou žaloby na plnění podle §80 písm. b) o. s. ř., směřující k definitivnímu řešení sporné záležitosti. Nejvyšší soud rovněž odmítl interpretaci, podle které ustanovení §220p odst. 4 obch. zák. zakládá pro menšinové akcionáře dva druhy práv. Shodně bylo judikováno i ve věci ukončené usnesením Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 442/2006. Právní závěry Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze prezentované shora byly podrobeny ústavnímu přezkumu, ve kterém obstály. Ústavní soud v usnesení ze dne 20. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 1295/07 (dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že se stěžovatelům dostalo korektního procesu, ve kterém se obecné soudy jejich argumentací v úplnosti a adekvátně vypořádaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Uvedl dále, že spor o žalobu o plnění [§80 písm. b) o. s. ř.] nebo o určení [§80písm. c) o. s. ř.] nedosahuje ústavně právní roviny, jestliže i první žaloba představuje adekvátní (uspokojivý) instrument ochrany subjektivního práva, nicméně dodal, že právní názory uplatněné v dané věci obecnými soudy nemá za prima facie nesprávné ani z pohledu podústavního práva.
7. K úvahám o tom, jakou žalobou k ochraně práva užít, se již od počátku konkurence těchto žalob traktuje zhruba toto: určovací žaloba má preventivní povahu a jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Naléhavý právní zájem na určení je proto dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez požadovaného určení stalo jeho právní postavení nejistým. Proto není určovací žaloba zpravidla opodstatněna tam, kde již byly právní vztah nebo právo porušeny a kde je třeba se domáhat ochrany žalobou na plnění. I v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může však být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (srov. např. rozsudek uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vztaženo na stěžovatelův případ ale taková situace ve vztahu k žalobě na přezkoumání výše vypořádání v penězích při zrušení akciové společnosti s převodem obchodního jmění na hlavního akcionáře nenastává. Dikce ustanovení §220k odst. 5 obch. zák. ostatně potvrzuje, že soud v řízení zahájeném podle tohoto ustanovení neurčuje v obecné rovině, jaké vypořádání je přiměřené, nýbrž shledá-li k návrhu žalobce, že stanovené vypořádání není přiměřené, přizná žalobci právo na jinou výši vypořádání, resp. zaváže žalovaného k zaplacení dorovnání. Takový výrok může soud vynést jedině k žalobě na plnění ve smyslu §80 písm. b) o. s. ř.
8. Dalším argumentem stěžovatele byla podobnost vykonání práva výkupu účastnických cenných papírů podle §183i a násl. obch. zák. na přeměnu akciové společnosti v podobě převodu obchodního jmění na hlavního akcionáře. Ačkoliv oba postupy vykazují mnoho shodných znaků, důvodem pro závěr o přípustnosti určovací žaloby podané podle §183k odst. 1 obch. zák. je speciální úprava zániku práva akcionáře na přezkoumání přiměřenosti protiplnění, které zanikne dříve, než navrhovateli vznikne právo na výplatu protiplnění. Akcionář by se tak na základě §183k odst. 1 obch. zák. musel (pod hrozbou zániku práva) na soud obracet návrhem na přiznání přiměřeného protiplnění před jeho splatností. Důsledkem uvedeného stavu může nepochybně být, že bude-li se akcionář návrhem podle ustanovení §183k odst. 1 obch. zák. domáhat, aby soud rozhodl, že je mu hlavní akcionář povinen zaplatit nad rámec výše protiplnění uvedené v usnesení valné hromady podle ustanovení §183i odst. 3 obch. zák. částku, jejíž výši uvede v návrhu, soud návrh zamítne dříve, než právo navrhovatele dospěje, s odůvodněním, že se akcionář domáhá plnění, které se dosud nestalo splatným, tj. proto, že návrh byl podán předčasně. Neumožnit podání určovací žaloby by akcionáře zbavilo práva domáhat se návrhem podle §183k odst. 1 obch. zák. určení, jaká je výše přiměřeného protiplnění poskytnutého akcionářům podle §183m odst. 1 obch. zák., avšak v případě práva na zaplacení (doplacení) protiplnění v přiměřené výši podle §220p odst. 4 obch. zák. Ústavní soud neshledává, že by úprava zániku tohoto práva vyžadovala takový výklad, jež by akcionáři umožnil kromě žaloby na plnění podat též určovací žalobu.
9. Ústavní soud není jen "další soudní instancí", které by příslušelo bez dalšího revidovat závěry soudů obecných, přičemž zároveň konstatuje, že obecné soudy svůj postup, vyúsťující v rozsudečné výroky, odůvodnily, a to způsobem dostačujícím jak z hlediska ustanovení §157 odst. 3 o. s. ř., tak z hlediska základního práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Pro ochranu svých práv měl stěžovatel odpovídající prostor; nevyužil-li ho (správně formulovanou žalobou), pak nese - v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt - odpovědnost za výsledek řízení.
III.
10. Vzhledem k tomu, že se stěžovateli v řízení před Ústavním soudem nepodařilo prokázat zásah a porušení ústavně zaručených základní práv a svobod, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu