ECLI:CZ:US:2012:1.US.4240.12.1
sp. zn. I. ÚS 4240/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti Z. L., zastoupené Dr. Hynkem Applem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, sp. zn. 12 Co 133/2012 ze dne 26. června 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, jakož i porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí a rozhodnutí soudu I. stupně - Okresního soudu v Přerově sp. zn. 10 C 215/2010 ze dne 22. 11. 2011, byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen jako věcně správný rozsudek soudu I. stupně, jímž byla po provedení obsáhlého dokazování s podrobným zdůvodněním zamítnuta žaloba stěžovatelky na uložení povinnosti žalovaným zaplatit jí společně a nerozdílně částku 489 759,- Kč s příslušenstvím, kterážto částka měla podle tvrzení stěžovatelky představovat náklady vynaložené na nemovitost žalovaných, stěžovatelkou dříve užívanou. Soudy obou stupňů posuzovaly nárok stěžovatelky podle ustanovení §130 občanského zákoníku. Vycházejíce ze zjištění, že stěžovatelka (která nemovitost koupila v roce 1990) i její právní předchůdci si museli být vědomi zpochybnění dispozičního práva státu k předmětným nemovitostem s ohledem na dopisy žalovaných zaslaných stěžovatelce i jejím právním předchůdcům v roce 1990 a 1991, učinily závěr o tom, že stěžovatelka nebyla po dobu držby nemovitostí v dobré víře, tedy nemohla být jejím oprávněným držitelem, a proto jí nárok na náhradu vynaložených nákladů podle §130 odst. 3 občanského zákoníku nemohl vzniknout.
Proti označenému rozsudku odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka po popisu skutkových okolností případu a vývoje dané věci včetně obsahu ve věci vydaných rozhodnutí, v podstatě obdobně jak činila v odvolání, namítá, že soudy při nezměněném skutkovém základu posuzovaly věc podle ustanovení §130 a násl. občanského zákoníku a v podstatě pominuly ustanovení §451 a násl. občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Odvolací soud svým rozsudek soudu I. stupně potvrzujícím rozhodnutím podle stěžovatelky neposkytl ochranu vlastnického práva jedné ze stran. Poukazuje na to, že odvolací soud tak rozhodl přesto, že v odvolacím řízení argumentovala rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1876/2009, vydaným podle ní ve srovnatelné věci. Je tak přesvědčena, že na straně soudu došlo k nesprávné aplikaci jednoduchého práva, což mělo za následek porušení jejích základních práv a toto porušení je také v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, když soud garantuje obohacení jednoho subjektu na úkor subjektu druhého, ač obohacený subjekt k takovému zvětšení majetku neměl právo. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhla zrušení napadeného rozsudku.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Ustáleně judikuje, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v projednávané věci zjištěn nebyl.
Již soud I. stupně se dané věci náležitě věnoval a rovněž tak odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu, jejž ani Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže přehodnocovat, ve svém rozhodnutí dostatečně rozvedl své úvahy vztahující se k posouzení nároku žalobkyně, přitom se v podstatě shodl s právním hodnocením soudu I. stupně, jak shora uvedeno. V odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že tak, jak byl skutek tvrzen a prokázán, jde o naplnění hypotézy §130 odst. 3 občanského zákoníku s tím, že při specialitě ve vztahu k obecné úpravě bezdůvodného obohacení a principu, že speciální má před obecným vždy přednost, nemůže právní názor stěžovatelky prezentovaný v odvolacím řízení obstát. V odůvodnění svého rozhodnutí dal také najevo přesvědčení o tom, že výklad a závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1876/2009, jehož se stěžovatelka dovolávala, nelze na danou věc aplikovat, neboť v uvedeném řízení byla řešena odlišná skutková situace. Odvolací soud, který rozhodoval o odvolání stěžovatelky obsahujícím v podstatě obdobné námitky, jako námitky vznášené v ústavní stížnosti, tak své rozhodnutí, jak shora naznačeno, dostatečně zdůvodnil, učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem a na odůvodnění jeho rozhodnutí možno odkázat.
Ústavní soud tak uzavírá, že napadené rozhodnutí nevykazuje prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatelky tak Ústavní soud nezjistil, a proto nemohlo dojít ani k zásahu do práva vlastnického či k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů byla stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu