ECLI:CZ:US:2012:1.US.610.12.1
sp. zn. I. ÚS 610/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele společnosti Turon, s. r. o., se sídlem v Brně, Hlinky 133/64, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 11. 2011 č. j. 7 C 244/2011-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu vydaný v jeho občanskoprávní věci.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud Brno-venkov zavázal žalovaného zaplatit stěžovateli (žalobci jako právnímu nástupci Dopravního podniku města Brna) částku ve výši 1022 Kč s úrokem z prodlení z titulu nezaplaceného jízdného a přirážky k němu (výrok I), a na náhradě nákladů řízení 5 280 Kč (výrok II); soud aplikoval ustanovení §142 odst. 1 (za použití i §151 odst. 2) o. s. ř. a vyhlášku č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Nepřiznání celé částky stěžovatelem uplatňovaných nákladů řízení odůvodnil právní jednoduchostí této konkrétní typové žaloby.
V obšírně zdůvodněné ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy od účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb. rozhodovaly o nákladech řízení podle této vyhlášky a tento způsob rozhodování se stal stabilním a očekávatelným. V daném případě tak byl zcela potlačen princip právní jistoty a legitimního očekávání, jestliže soud rozhodl odlišně od zažité praxe; sama „snadnost“ sporu přitom podle jeho názoru nemůže být pro postup dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. určujícím faktorem. Stěžovatel brojí tedy proti výroku o nákladech řízení, byť v petitu napadá v záhlaví označený rozsudek celý.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené obdobné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil – v případě stěžovatele lze v této souvislosti odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 611/12.
Ústavní soud dále připomíná, že se k otázce náhrady nákladů řízení, o niž jde v dané věci, ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha – jen procesní – soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko připouštěné výjimky se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Nic z toho pro zásah Ústavního soudu - ani v této stěžovatelově ústavní stížnosti - nesvědčí.
Argument, že se obecný soud odchýlil od dosavadní většinové aplikační praxe, může být v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecného soudu relevantní tehdy, jestliže směřuje do oblasti základních práv či svobod a pokud současně platí, že „odlišný“ názor je ústavněprávně neakceptovatelný. Ani jedna z těchto podmínek však naplněna není (viz též výše); určující je, že napadené rozhodnutí nelze kvalifikovat – bez dalšího – ani jakožto „svévolné“ či excesivní. Obecný soud své rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil a jeho názor opřený o právní jednoduchost této konkrétní typové žaloby je srozumitelný a jasný; jde o kvalifikaci daného řízení jako triviálního, mnohočetně opakovaného, s týmiž určujícími „toliko administrativními“ znaky, čemuž odpovídá i evidentně nižší úroveň odborné náročnosti stěžovateli poskytnuté právní pomoci, a v této logice i „nižší“ odměna (dle advokátního tarifu), jež za ni přísluší.
O ústavní konformitě rozhodovacího algoritmu zvoleného obecným soudem v právě projednávané věci svědčí i nejnovější zamítavý nález Ústavního soudu ze dne 29. března 2012 ve věci stěžovatelky Solidní finance, uzavřený investiční fond, a. s., evidované pod sp. zn. I ÚS 3923/2011 (dostupný pod http://nalus.usoud.cz), na který lze rovněž odkázat.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody stěžovatele napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.
Pro výše uvedené byl návrh směřující proti výroku, kterým soud vyhověl žalobě stěžovatele v plném rozsahu, odmítnut jako nepřípustný, proti výroku o nákladech řízení pak jako zjevně neopodstatněný [§43 odst. 1 písm. e), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu