ECLI:CZ:US:2012:1.US.651.12.1
sp. zn. I. ÚS 651/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Ponížilem, advokátem, se sídlem Kobližná 19, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 1 T 158/2008, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 3 To 398/2010, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. 7 Tdo 531/2011, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 2. 2012, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 3 To 398/2010 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců podmíněně odloženém na zkušební dobu v trvání 2 let. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 3 To 398/2010 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. 7 Tdo 531/2011 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že poté, co od poškozeného zakoupil byt, jej následně pomocí různých pohrůžek včetně pohrůžky uplatnění existující směnky vůči poškozenému, přinutil k vydání částky 400.000 Kč. Stěžovatel se v trestním řízení hájil především tím, že se z jeho strany jednalo o oprávněný požadavek na slevu z kupní ceny daný zjištěním, že byt má ve skutečnosti menší podlahovou plochu, a objevem závad, vyžadujících rozsáhlé opravy.
Stěžovatel zejména nesouhlasí s tím, že by jeho sdělení, že uplatní u soudu směnku v návaznosti na požadované plnění z titulu vad prodávané věci, mohlo být hodnoceno jako výhrůžka. V tomto směru odkazuje na princip trestního práva jako práva ultima ratio, kdy dle judikatury Ústavního soudu je nepřípustná praxe, kdy se standardní civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků řeší prostředky trestního práva (např. nález sp. zn. IV. ÚS 469/02). Je absurdní, že uplatnění vad u prodávajícího vedlo k trestnímu oznámení a nakonec i ke stěžovatelovu odsouzení.
Chybně byla dle stěžovatele hodnocena otázka přiměřenosti požadavku na slevu. Odvolací soud dovodil, že celková sleva ve výši 225.000 Kč je zjevně nepřiměřená zaplaceným 400.000 Kč, což dle stěžovatelova přesvědčení odporuje zjevně nepřiměřenosti, jak ji chápe civilní právo. Otázka tak zásadní, jako je posouzení trestnosti jednání, závisí na dobrém znaleckém odhadu výše slevy kupujícího, laika. On pochopitelně coby laik vycházel z hodnoty nákladů. Navíc soudy opomenuly řádně vyhodnotit závěry znaleckého posudku vyžádaného obhajobou. Tenká linie mezi trestností a beztrestností z pohledu práva je pro obyčejného občana naprosto nepřehledná a v rozporu s předvídatelnosti práva, což souvisí s občanskoprávním charakterem celé věci. Stěžovatel prohlašuje, že postupoval v dobré víře v to, že směnka se má předložit nejprve k placení, což učinil s tím, že tak činí pro rozpor s prohlášením o bezvadnosti bytové jednotky (čl. VII. odst. 1 kupní smlouvy) a skutečně zjištěným stavem zaplísněné bytové jednotky.
K možné slevě 225.000 Kč navíc soudy dle stěžovatele měly připočíst také složenou blokační kauci. Jak vyplynulo z dokazování, složená blokační kauce nebyla sjednávána jako provize, ale jako blokační kauce. Závěr, že by se jednalo o provizi, zpochybňuje to, že právnická osoba, která by ji měla inkasovat, je vlastněna poškozeným (pozn. ÚS: jednalo se o byt prodávaný přes realitní kancelář, avšak ve vlastnictví majitele této realitní kanceláře).
Dostatečně se dle stěžovatelova přesvědčení soudy nevypořádaly ani s jeho argumentací, že mu vznikly i nároky na smluvní pokuty. Soudy operují s tím, že nedostatky neuvedl v předávacím protokolu, to však není směrodatné.
Stěžovatel také uvádí, že v kupní smlouvě nebyla uvedena celá kupní cena a poškozený J. si tak na úkor státní poklady přišel na značnou finanční částku a přesto "zůstává jaksi záhadně vyňat z hledáčku justice".
Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení jeho práv zaručených v čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Městský soud, Městské státní zastupitelství v Brně a Krajský soud poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Krajské státní zastupitelství v Brně sdělilo, že se s ústavní stížností napadenými rozhodnutími plně ztotožňuje.
Nejvyšší soud především odkázal na odůvodnění svého usnesení. Dále pak doplnil, že označil za trestné jednání stěžovatele uvedené ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, které (slovy zákona) spočívalo v tom, že jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal. Nikoliv tedy, že by označil za trestné pouhé excesivní uplatnění směnky bez dalšího. Důvody ohledně občanskoprávní povahy sporu uvedl Nejvyšší soud v souvislosti principem subsidiarity trestní represe, respektive pojetím trestního práva jako "ultima ratio", a stupněm společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele (str. 13-15 usnesení Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud také upozornil, že obviněný u hlavního líčení dne 4. 12. 2008 (č. l. 199 spisu) uvedl, že "jel na katastr, kde zjistil, že byt má místo 80 m2 jen 72 m2, načež poškozenému sdělil, že si k tomu spočítal adekvátní slevu 450.000,- Kč a směnku vrátí, až to vyřeší. Poté měl týdenní dovolenou, kdy chtěl pracovat na bytě a zjistil mnohem víc nedostatků...". Tedy až po původním požadavku na zaplacení 450.000 Kč, což byl počátek žalované trestné činnosti, měl dodatečně zjistit další vady bytu. Důvody a výše stěžovatelem vymáhané slevy se tak postupně měnily, kdy stěžovatel dodatečně rozšiřuje nárok na ni i o další nároky prezentované také v ústavní stížnosti. Tvrzení stěžovatele, že se pouze "netrefil výší slevy" zakrývá podstatu jeho jednání, kdy zneužitím svého postavení majitele směnky, v rozporu se zákonem a pod pohrůžkou značné majetkové újmy, vymáhal na poškozeném snížení kupní ceny předmětného bytu v řádu statisíců korun, přičemž i podle znaleckých posudků sjednaná cena odpovídala ceně obvyklé.
Dle Nejvyššího soudu stěžovatel předkládá své vlastní hodnocení důkazů a dovolává se uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, kdy by trestní represe neměla nahrazovat řešení sporů a ochranu práv soukromých subjektů. Byl to však právě stěžovatel, který svým postupem uplatnění této zásady k ochraně svých práv, respektive k prosazení svých požadavků, tyto prostředky jiných právních odvětví nezvolil, ale naopak sám své požadavky vymáhal tak, že možnost využití institutů jiných právních odvětví použil jako prostředek k nátlaku na vůli poškozeného, aby jeho požadavkům vyhověl (k tomu viz např. usnesení NS ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1439/2004 in č. 56 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS, sešit č. 10/2005).
K poukazu stěžovatele na jednání poškozeného, který "vystavil směnku s úmyslem zkrátit daňovou povinnost", Nejvyšší soud dodává, že stěžovatel opomněl uvést, že s vědomím vlastního majetkového prospěchu ve výši 30.000 Kč ve formě poskytnuté slevy s tímto krácením daňové povinnosti souhlasil. Otázka krácení daně nebyla předmětem tohoto trestního řízení, ale stěžovatel se s poškozeným ocitl v tomto směru tzv. na stejné lodi, což mu evidentně nebrání v tom, aby poukazoval pouze na poškozeného.
Závěrem Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší státní zastupitelství navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K důvodům takového postupu plně odkázalo na odůvodnění svého vyjádření podaného v dovolacím řízení.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten na svém přesvědčení o důvodnosti ústavní stížnosti setrval. Pokud jde o argumentaci Nejvyššího soudu, že nejprve uplatňoval jen slevu z menší podlahové plochy, pak uvádí, že tento závěr neodpovídá provedenému dokazování a odkazuje na str. 3 protokolu o hlavním líčení ze dne 4. 12. 2008.
Ústavní soud zaslal obdrženou repliku účastníkům a vedlejším účastníkům řízení k případné duplice, ti však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužily.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od městského soudu předmětný spis sp. zn. 1 T 158/2008 (dále jen "spis městského soudu"). Po jeho podrobném prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho trestněprávního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
K otázce pojetí trestního práva jako ultima ratio ve vztahu k občanskoprávní rovině jednotlivých případů Ústavní soud opakovaně judikoval, že standardní civilní vztahy nelze řešit prostředky trestního práva (srovnej např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 564/2000, IV. ÚS 469/02, IV. ÚS 438/2000 a I. ÚS 69/06). Trestní právo chápe jako právo ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné.
Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že v projednávané věci bylo pojetí trestního práva jako ultima ratio respektováno. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem potud, že pouhé uplatnění vad prodávané věci, při kterém by kupující upozornil prodávajícího na možnost uplatnění směnky, kterou má v držení, nemůže samo o sobě být, a to i kdyby tato směnka dle dohody uzavřené mezi nimi při jejím vystavení k vymáhání takovéhoto případného nároku určena nebyla, považováno za jednání, které by z roviny občanskoprávní dospělo do roviny trestní. Jednání stěžovatele však bezpochyby jako běžné uplatňování vady koupené věci hodnotit nelze.
O tom svědčí např. již forma jednání, které zvolil, totiž požadování schůzek na místech konspirativního charakteru na místo např. kanceláře prodávajícího či prodávaného bytu (kde by to bylo nasnadě s ohledem na stěžovatelovo tvrzení, že jeho stav chtěl namítat), eventuálně písemného uplatnění vad. Stěžovatel také nehrozil pouhým uplatněním směnky, ale, dle skutkových závěrů obecných soudů, i tím, že směnku prodá (což by značně snížilo možnost směnečného dlužníka bránit se ve směnečném řízení tzv. kauzálními námitkami, a to za situace, kdy směnka zněla na podstatně vyšší částku než požadovaných 400.000 Kč) a především naznačoval i další, byť spíše neurčité, hrozby. Způsob jeho jednání zjevně směřoval k tomu, dostat poškozeného pod tlak výrazně překračující rozměr pouhého uplatnění občanskoprávního nároku. Je ostatně zřejmé, že stěžovateli ani nebylo vybočení z právem vymezených mezí cizí, kdy, ač policistou, se nerozpakoval přistoupit na uvedení nižší kupní ceny v kupní smlouvě za účelem zkrácení daně, ani získávat o poškozeném informace z databází státu za cenu porušení služebních předpisů.
Stěží pak lze přistoupit na stěžovatelovu obhajobu, že pouze jako laik špatně odhadl výši slevy, kdy tuto se snaží odůvodnit až postupně, dodatečně. Tak např. pokud jde o tvrzené vady bytového jádra, jistě i stěžovatel, který je vysokoškolsky vzdělán, a sám se prezentuje jako osoba opatrná, by si musel být vědom toho, že takovéto vady je na místě při jejich uplatňování doložit. Namísto toho stěžovatel rovnou začal s rozsáhlou rekonstrukcí bytu, přičemž vzhledem k jen malému množství fotodokumentace již nebylo dodatečně možné existenci vad v tvrzeném rozsahu dodatečně jednoznačně potvrdit či vyvrátit. Pokud jde o blokační kauci, stěžovatelův odkaz na skutečnost že právnická osoba, která by ji měla inkasovat, je vlastněna poškozeným, má jistou logiku. Nicméně závěr, že by se mělo jednat o část kupní ceny, je nelogický, neboť v takovém případě by nebyl vůbec důvod, aby v rámci předávání zbytku peněz zaplatil tolik, kolik zaplatil, na místo částky o tuto blokační kauci sníženou. A i kdybychom toto pominuli, opět by to nevysvětlovalo, proč stěžovatel nepožadoval její vrácení běžným způsobem, nýbrž na daných schůzkách zcela nestandardního charakteru. Ústavní soud také považuje za zcela logický poukaz soudů na to, že tvrzené nedostatky neuvedl v předávacím protokolu k bytu, kdy tato skutečnost sice není klíčová, nicméně opět dokresluje to, že při svém postupu nevolil běžné prostředky k hájení občanskoprávních nároků.
Co se týče poukazu stěžovatele na krácení daně poškozeným, tato otázka nebyla, jak správně poukazuje Nejvyšší soud, předmětem tohoto trestního řízení. Stěžovateli nicméně samozřejmě nic nebrání, aby v tomto směru sám podal trestní oznámení.
Pokud jde o názor Nejvyššího státního zastupitelství, ten vychází především z jeho odlišného právního hodnocení platnosti smluvních ujednání mezi prodávajícím a stěžovatelem, z čehož dovozuje, že stěžovatel byl oprávněn si směnku do vyřešení vznášených nároků ponechat. Nejvyšší státní zastupitelství však pomíjí ostatní aspekty stěžovatelova jednání, kdy, jak vyplývá z již uvedeného, stěžovatel nebyl shledán vinným snad pouze proto, že by si směnku ponechal i poté, co ji měl dle dřívějších ujednání vrátit, ale v úvahu bylo nutno brát i řadu dalších okolností případu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu