ECLI:CZ:US:2012:2.US.1063.12.1
sp. zn. II. ÚS 1063/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. V. R., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem v Plzni, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Ntd 8/2011 ze dne 18. srpna 2011, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 19. března 2012, a doplněnou podáním z téhož dne, se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí. Tím bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí trestní věci stěžovatele, a dalších obžalovaných, je příslušný Krajský soud v Českých Budějovicích. Namítá, že vydáním napadeného usnesení byla porušena jeho práva podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že dne 17. března 2011 byla na stěžovatele a dalších 51 osob podána státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích obžaloba ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích pro různé trestné činy spočívající ve spoluúčasti na zmanipulování veřejných zakázek. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 17 T 15/2011-361 ze dne 27. dubna 2011, byla věc předložena k rozhodnutí o příslušnosti Vrchnímu soudu v Praze. Tento soud dospěl k závěru, že kroky zakládající trestnost měly proběhnout buď v Pardubicích anebo v Praze, kde došlo k porušení objektů trestných činů, popřípadě k završení procesu k tomu směřujícího, zatímco v Českých Budějovicích došlo toliko ke krokům "servisní činnosti", které představovaly sice nezbytný procedurální proces, avšak záměr obžalovaných zmanipulovat zakázku se v nich neprojevoval.
3. Dále Krajský soud v Českých Budějovicích pro případ neakceptování názoru o nedostatku místní příslušnosti shledal důvody pro delegaci. Dospěl k závěru, že řízení v Českých Budějovicích by bylo dvojnásob nákladné oproti řízení, které by probíhalo v Praze, či relativně blízkém okolí s ohledem na bydliště drtivé většiny obžalovaných, obhájců a svědků. Toliko většina znalců je dostupnější pro Krajský soud v Českých Budějovicích. Tyto okolnosti jsou přitom způsobilé negativně ovlivnit rychlost, resp. délku řízení. To shledal mimořádnou okolností pro delegaci.
4. Napadeným usnesením Vrchního soudu Praze bylo rozhodnuto, že příslušným je Krajský soud v Českých Budějovicích. Tento soud nejprve shledal, že s ohledem na právní kvalifikace jednání spadá věc do příslušnosti krajského soudu. Dospěl k závěru, že nejtěžším trestným činem dle obžaloby je trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) trestního zákona. Jihočeského kraje se týká takto kvalifikovaný skutek pod bodem VI. obžaloby, přičemž jednání popsaná pod body d) a e) bodu VI. obžaloby byla uskutečněna v Českých Budějovicích. Z toho vyvodil, že ke spáchání nejtěžšího trestného činu mělo dojít mimo jiné i v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích. Podáním obžaloby k tomuto soudu pak státní zástupce založil jeho příslušnost. Úvahy Krajského soudu o neefektivnosti nebyly shledány natolik relevantní, aby opodstatňovaly zásah do principu zákonného soudce.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti připomíná, že Krajský soud v Českých Budějovicích s fundovanou argumentací a pečlivým a obsáhlým odůvodněním vyložil, že není místně příslušným soudem a pro případ, že by tomu tak nebylo, že by věc měla být z důvodu vhodnosti delegována k Městskému soudu v Praze. Stěžovatel vrchnímu soudu vytýká, že důvody, proč je místně příslušným soudem Krajský soud v Českých Budějovicích a nejsou dány důvody pro delegaci vhodnou, uvedl toliko v jediném odstavci odůvodnění svého rozhodnutí. Konkrétně uvedl, že spoluobžalovaný Š. měl úkony pod bodem VI. písm. d) a e) obžaloby učinit v Českých Budějovicích. Toho si byl krajský soud vědom, přesto fundovaně vyvozuje, že není místně příslušným. Krajský soud i ústavněprávně argumentoval tak, že určení soudu bylo dáno rozhodnutím organizačního charakteru učiněným uvnitř výkonné moci v rezortu státního zastupitelství, odůvodněné pouze dílčími a okrajovými skutečnostmi a učiněno na základě podzákonné normy. Přístup obecného soudu k odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje stěžovatel za rozporný s právním názorem obsaženým v nálezech sp. zn. I. ÚS 593/04 (N 230/39 SbNU 443), sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), jeho rozhodnutí je podle stěžovatele nutno považovat za nepřezkoumatelné, resp. nedostatečně odůvodněné. Podle názoru stěžovatele povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem, i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (sp. zn. Pl. ÚS 21/96, N 13/7 SbNU 87; nebo sp. zn. Pl. ÚS 19/98, N 19/13 SbNU 131; sp. zn. III. ÚS 150/99, N 9/17 SbNU 73).
6. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
7. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.
8. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a připojených listin. Poté věc posoudil z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
9. Ústavní soud se hlásí ke své ustálené judikatuře, podle níž je základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) zcela neopominutelnou podmínkou řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena. To totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel), tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc", tedy libovolné či účelové určení jednajícího soudu (srov. sp. zn. III. ÚS 232/95, N 15/5 SbNU 101; aj.).
10. Ústavní soud neshledal, že by v daném případě byla porušená zákonná pravidla pro stanovení místní příslušnosti soudu, je-li předmětem řízení více skutků, které se staly v obvodu více soudů. Podle názoru Ústavního soudu Vrchní soud v Praze neporušil žádné ústavně chráněné právo, pokud dovodil, že místně příslušným je Krajský soud v Českých Budějovicích na základě toho, že jeden ze skutků, který je kvalifikován mimo jiné též jako trestný čin organizátorství k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, byl zčásti spáchán v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích. Jsou tím totiž naplněna zákonná kritéria pro stanovení místní příslušnosti v situaci, kdy předmětem obžaloby jsou skutky, které se staly v obvodu různých soudů a obžaloba je podána proti více obžalovaným. Lze se proto ztotožnit se závěry Vrchního soudu v Praze, pokud dovodil, že v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo k jednáním, jež jsou popsána v obžalobě, a která dle obžaloby v konečném důsledku vedla k naplnění skutkové podstaty trestného činu, jenž je ze zažalovaných skutků nejtěžším trestným činem. Sama okolnost, že v následném řízení může dojít k jiným skutkovým zjištěním, na tomto závěru nemůže nic změnit. K argumentaci stěžovatele je třeba uvést, že v tomto případě jde o výklad procesních předpisů a ty mají co do své podstaty formální charakter, který také předurčuje způsob jejich výkladu.
11. Na určení místní příslušnosti mělo v konečném důsledku vliv i to, že obžaloba byla podána právě ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, ačkoliv místně příslušných soudů bylo více, jak správně podotýká stěžovatel a konstatovaly to i obecné soudy. Nicméně z ústavněprávního pohledu nejde o důsledek aplikace podzákonného předpisu, jak namítá stěžovatel, ale o ústavněprávní kompetenci aktivně legitimovaných orgánů veřejné žaloby zvolit v takové situaci místo soudu.
12. Konečně k delegaci vhodné Ústavní soud v minulosti opakovaně vyložil, že takový postup je nutno chápat jako nestandardní a zcela výjimečný (sp. zn. I. ÚS 1922/09, N 196/54 SbNU 411). Za základní kritérium pro posouzení existence důležitých důvodů pro takový postup bylo shledáno to, zda u místně příslušného soudu lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení (sp. zn. III. ÚS 90/95, N 82/4 SbNU 271), např. pro pochybnost o nestrannosti soudců (sp. zn. III. ÚS 441/04, N 6/36 SbNU 53). Nelze považovat za rozporné s ústavním pořádkem, když obecný soud v posuzovaném případě nic takového neshledal.
13. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu