ECLI:CZ:US:2012:2.US.110.12.1
sp. zn. II. ÚS 110/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Martinem Zídkem, advokátem se sídlem Těšnov 1/1059, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 25 Cdo 803/2011 - 302 ze dne 29. srpna 2011, usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 20 Co 106/2010-224 ze dne 26. ledna 2010, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 30 C 62/2004-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 shora označeným usnesením zamítl návrh žalobkyně na osvobození od soudního poplatku za řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že jeho usnesením ze dne 21. 4. 2009, č. j. 30 C 62/2004-185, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2009, č. j. 20 Co 262/2009-193, již bylo o totožném návrhu stěžovatelky rozhodnuto, a to tak, že osvobození od soudního poplatku nebylo přiznáno; s ohledem na absenci nových skutečností nebylo návrhu žalobkyně vyhověno pro nedostatek podmínky řízení spočívající v překážce věci pravomocně rozhodnuté (§159 odst. 5 ve spojení s §167 odst. 2 občanského soudního řádu /dále též "o. s. ř."/).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením prvoinstanční rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že řízení o osvobození od soudních poplatků zastavil. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně o neopodstatněnosti nároku žalobkyně pro nedostatek podmínky řízení, neboť žalobkyně nesdělila žádné nové skutečnosti ohledně svých majetkových poměrů, pokud uvedla, že žije sama, manžel se od ní odstěhoval a ničím jí nepřispívá; uvedené skutečnosti byly již z předešlých podání žalobkyně soudu známy. Protože je překážka věci pravomocně rozhodnuté neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož procesním důsledkem je zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř., rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně v tomto smyslu změnil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž vytkla odvolacímu soudu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že věc byla po právní stránce nesprávně posouzena. Namítala, že soudy nepostupovaly správně, pokud ji nevyzvaly k "vyplnění aktuálního stavu majetku" a "aktualizaci původního rozpisu". Jednaly tak prý zjevně v rozporu s jejími zájmy a porušily její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka dále vznesla námitku podjatosti soudkyně JUDr. Penn v řízení před soudem prvního stupně, a to pro její poměr ke stěžovatelce a k věci, neboť tato soudkyně má vědomě působit průtahy v řízení a jedná s cílem zamítnout žalobu. S ohledem na uvedené argumenty navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud poté, co vyhodnotil, že uplatněné dovolací námitky nemohou naplnit ani jeden z nabízejících se dovolacích důvodů, dovolání jako nepřípustné odmítl.
Proti usnesením obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, ve které tvrdí, že porušení jejích ústavních práv lze spatřovat v nesprávné aplikaci §159a odst. 5 o. s. ř. a dále v nedodržení §118a a §138 odst. 1 téhož předpisu. U stěžovatelky prý nastala změna poměrů k horšímu oproti její původní žádosti o osvobození od soudních poplatků, když se v roce 2010 "pravomocně rozvedla a nyní žije sama a veškeré náklady na domácnost hradí sama". Nedošlo prý ani jakkoli k zohlednění podstaty a okolností sporu, za nichž byl vyvolán. Lze tedy dle stěžovatelky konstatovat, že obecné soudy měly povinnost její situaci znovu přezkoumat, když byla podána nová žádost o osvobození od soudního poplatku. K tomu však vůbec nedošlo.
Smyslem souvisejícího ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. je prý zabránění objektivní situace, kdy by pro nepříznivý majetkový stav bylo účastníkovi fakticky znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu. Stěžovatelka dle svých slov pravdivě a úplně doložila a prokázala svoje majetkové poměry, kterážto skutečnost plyne z příslušných protokolů v soudním spise a "je paradoxně i dílčím způsobem zmíněna v napadených rozhodnutích".
Pakliže měl příslušný soud za to, že ze strany stěžovatelky nejsou její tvrzení vylíčena rozhodně nebo že jsou uvedena neúplně (a sice ve vztahu k tvrzení, že stěžovatelka údajně neuvedla jakékoli nové skutečnosti), měla prý být předsedou senátu vyzvána, aby svá tvrzení doplnila, a měla být případně následně poučena, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. K tomuto kroku však dle stěžovatelky ze strany příslušného soudu nedošlo. Nedošlo prý též k "odpovídajícímu odůvodnění následného negativního stanoviska soudů".
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud dotčená usnesení krajského soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále Ústavní soud připomíná svoji judikaturu vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/2009 ze dne 30. dubna 2009), v níž se opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. srpna 2000 (U 28/19 SbNU 275)]; případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, anebo se jednalo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy se otázkou, zda má stěžovatelka nárok na osvobození od soudních poplatků (popř. v jakém rozsahu), dostatečným způsobem zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Při zjišťování rozhodných skutkových okolností vycházely z údajů poskytnutých jim stěžovatelkou a jejich postupu v této otázce nelze z ústavněprávních hledisek nic vytknout. Na zjištěný skutkový stav pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ve světle řečeného tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. května 2012
Stanislav Balík
předseda senátu