ECLI:CZ:US:2012:2.US.1271.10.1
sp. zn. II. ÚS 1271/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. Ch., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Kopeckým, advokátem se sídlem 28. října 150/2663, Ostrava - Moravská Ostrava, proti bodu 1 rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 6. 2005 sp. zn. 1 T 135/2002, bodu 1 rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2006 sp. zn. 6 To 100/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 6 Tdo 1182/2009 v části výroku týkajícího se stěžovatele, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 5. 2010 a doplněnou dne 24. 5. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 90 Ústavy.
Stěžovatel zejména poukazuje na extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, které byly obecnými soudy přijaty za prokázané, a obsahem provedených důkazů, zejména výpovědi J. M. Sám provádí podrobné hodnocení této výpovědi, která ho obviňuje ze spoluúčasti na trestné činnosti, a označuje ji za rozpornou a účelovou, sledující pouze svalení části viny na stěžovatele. Namítá, že soudy nehodnotily věrohodnost jmenovaného ani jeho motiv k takové výpovědi a nezohlednily jeho procesní postavení. Důkazní úvahy ohledně dopisu, s jehož obsahem měl J. M. seznámit, označuje za nelogické. Poukazuje i na nesprávné hodnocení důkazů výpovědí svědka J. B., kterou také označuje za účelovou, a svědka K. M. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu má za to, že postupem soudů při hodnocení důkazů došlo k libovůli, která je neslučitelná s právem na spravedlivý proces. Upozorňuje i na pochybení okresního soudu, který dospěl k nesprávnému závěru o výši škody, kterou měl trestnou činností způsobit, přičemž zpochybňuje v této souvislosti přijaté závěry znaleckého posudku kampanologa P. M. Soudům vytýká i pochybení v jejich rozhodování o trestu, neboť nezohlednily celkovou délku trestního řízení. I postup Nejvyššího soudu, který se odmítl zabývat hodnocením důkazních úvah okresního a krajského soudu v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označuje za rozporný s judikaturou Ústavního soudu.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále byl stěžovatel v bodech 1) a 6) výroku o vině uznán vinným dvěma trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto i o obžalobě obviněných J. G., J. M., D. K., R. Š., M. Č., O. P., J. M., Mgr. Bc. Š. B. - F., R. P. a R. F. Z podnětu odvolání stěžovatele, J. M. a J. G. byl tento rozsudek napadeným rozhodnutím odvolacího soudu v celém rozsahu ohledně odvolatelů zrušen a bylo nově rozhodnuto mj. tak, že stěžovatel byl uznán vinným v bodě 1) výroku trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců. V bodě 6) výroku napadeného rozsudku byla ohledně stěžovatele věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudkem krajského soudu bylo rovněž rozhodnuto o odvoláních dalších obviněných.
Trestné činnosti, za niž byl stěžovatel odsouzen, se měl dopustit jako farář Farnosti Malá Morávka exkurendo administrátor s právy a povinnostmi faráře farnosti Andělská Hora spravující kostel a církevní majetek kostela v Dětřichovicích tím, že v přesně nezjištěný den v podzimních měsících roku 1996 v rozporu s ust. §7 odst. 5, §9 odst. 1, 2, §13 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči, ust. §1, 2 zákona č. 71/94 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, na základě předchozí dohody prodal pozdně gotický zvon mistra Jana Plebána z r. 1564 farního kostela Sv. Michaela v Dětřichovivích, který je chráněnou kulturní památkou evidovanou ve státním seznamu movitých kulturních památek pod rejstříkovým č. 38-8005, a jehož hodnota činí 2 100 000 Kč, J. M., soukromému podnikateli v oboru starožitnosti, který nechal tento zvon odvézt J. B. z kostela na svou zemědělskou usedlost v Z., a tamtéž zvon ponechal až do jeho odcizení dne 3. 9. 2000, přičemž stěžovatel za zvon obdržel od J. M. částku 25 000 Kč, kterou použil pro svou potřebu. Uvedeným jednáním způsobili stěžovatel a J. M. Římskokatolické farnosti Andělská Hora škodu ve výši 2 100 000 Kč.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Z obsahu ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1046/09 bylo dále zjištěno, že ohledně zrušeného bodu 6) výroku o vině (jímž bylo stěžovateli kladeno za vinu, že po vzájemné dohodě s dalšími obviněnými v přesně nezjištěné době v období měsíců února až března 1997 na žádost obviněného P. předal obviněnému F. mobiliář z kostela sv. Michaela v hodnotě nejméně 2 000 000 Kč, zapsaný ve státním seznamu movitých kulturních památek a podrobně popsaný ve výroku, který obviněný F. prodal nezjištěným osobám, přičemž za něj obviněnému P. uhradil nejméně 15 000 Kč, i když jako farář spravující předmětný kostel a svěřený církevní majetek nemohl takto učinit bez souhlasu nadřízeného biskupství, přičemž od obviněného P. získal částku nejméně 2 000 Kč) byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 17. 10. 2007 č. j. 1 T 135/2002-2973, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2008 č. j. 6 To 18/2008-3126, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků, za současného vyslovení dohledu nad jeho osobou. Zároveň byl ohledně stěžovatele zrušen výrok o trestu vyslovený nyní napadenými rozsudky. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto z důvodu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Stěžovatel podal proti uvedeným rozhodnutím ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2009 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř., a vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, a to ani v případě, že by se s ním sám neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutné vycházet i v nyní projednávané věci, v níž stěžovatel, obdobně jako ve stížnosti projednávané pod sp. zn. IV. ÚS 1046/09, namítá, že byly nesprávně a jednostranně prováděny a hodnoceny důkazy. Jeho námitky se vesměs týkají skutkového hodnocení věci, přičemž stěžovatel neakceptuje skutková zjištění soudu, nabízí vlastní skutkovou verzi případu a dovolává se zásady in dubio pro reo. Pomíjí ovšem, že jeho obhajoba byla řádně provedeným dokazováním vyvrácena. Zásadním důkazem, usvědčujícím stěžovatele, byla sice výpověď spoluobviněného M., soudy se jí však v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně zabývaly, přičemž neměly důvod, aby ji považovaly za nevěrohodnou, neboť její pravdivosti nasvědčovaly i další provedené důkazy, byť povahy nepřímé, které se snaží stěžovatel rovněž zpochybnit. Ústavní soud neshledal v řádně odůvodněných závěrech důkazního procesu extrémní rozpor spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku obecných soudů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními.
Porušení práva na spravedlivý proces proto nelze spatřovat ani v postupu dovolacího soudu, který se námitkami směřujícími do úplnosti dokazování a postupu při hodnocení důkazů odmítl zabývat věcně. K přezkumu však přijal námitky zpochybňující právní posouzení skutku, jímž byl stěžovatel uznán vinným, včetně tvrzení o nesprávně určené výši škody, a tyto námitky neshledal opodstatněnými. Stran námitky stěžovatele o nesprávně určené výši škody a námitky zpochybňující závěry znaleckého posudku z oboru zvonařství - kampanologie proto postačí odkázat na důkladné a ústavně konformní odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu (viz jeho strany 10 a 11), s jehož závěry se Ústavní soud ztotožňuje. Jak uvedl dovolací soud, s ohledem na charakter zpronevěřené věci - ojedinělé kulturně historické památky (jde o jedinečný pozdně gotický zvon z dílny mistra Jana Plebána z roku 1564, který je výjimečnou ukázkou zvonařského umění s českým nápisem, datací a jménem autora, vedený v archivních dokladech a literatuře) je zcela zřejmé, že při stanovení výše škody nebylo možno vycházet z ceny, která vyjadřuje pouze náklady vynaložené na zhotovení nového zvonu, jak tvrdí stěžovatel, neboť by zde absentovala kulturně historická hodnota zvonu. O účelně vynaložené náklady na obstarání obdobné věci ve smyslu §89 odst. 12 tr. ř. by šlo v případě zakoupení obdobného zvonu včetně jeho obdobné kulturně historické hodnoty, přičemž takovéto ceně koresponduje právě částka 2 100 000 Kč, stanovená znalcem.
Námitky stěžovatele směřující proti rozhodnutí o trestu je třeba posoudit jako nepřípustné. O druhu a výši trestu uloženého stěžovateli totiž rozhodl s konečnou platností až Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne ze dne 29. 4. 2008 č. j. 6 To 18/2008-3126, jímž stěžovatele uznal vinným dalším trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a odsoudil ho k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu pěti roků, a to za současného zrušení výroku o trestu vysloveného nyní napadenými rozsudky. Přezkum zrušeného výroku o trestu týkajícího se stěžovatele je tak v nyní projednávané věci vyloučen. Uvedenou námitku mohl stěžovatel úspěšně uplatnit v rámci ústavní stížnosti proti rozhodnutí, jímž mu byl uložen souhrnný trest za oba trestné činy zpronevěry. Jak však vyplývá z obsahu ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1046/09, žádnou takovou námitku nevznesl.
Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení tvrzených základních práv stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu