ECLI:CZ:US:2012:2.US.1298.12.1
sp. zn. II. ÚS 1298/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. M. H., zastoupeného JUDr. Janem Šťovíčkem, advokátem KŠD ŠŤOVÍČEK advokátní kanceláře, s. r. o. se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1489/2011 ze dne 30. listopadu 2011, usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 286/2011 ze dne 22. června 2011 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 2 T 64/2010 ze dne 19. dubna 2011, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Praze a 3) Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Praze a 3) Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 6. dubna 2012 a doplněnou podáním ze dne 10. dubna 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona. Toho se měl dopustit tím, že nezjištěným předmětem způsobil na pravých předních dveřích zaparkovaného osobního automobilu vryp o délce 50 cm, zasahující do základové vrstvy laku, čímž majitelce automobilu způsobil škodu nejméně 10.725 Kč. Za to mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 20.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto coby podané z jiného než zákonného důvodu. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 2 odst. 3, čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že od počátku popírá, že by se vytýkaného jednání dopustil. Označuje P. F. za osobu, která měla u sebe na rameni tašku s notebookem. Právě jen takovou osobu přitom svědci označili za pachatele vytýkaného skutku. Stěžovatel tuto tašku od P. F. převzal až v průběhu konfliktu následujícím po spáchání vytýkaného skutku. Právní závěry obecných soudů proto neodpovídají provedeným důkazům, resp. skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Ani důkazy provedené po prvním kasačním rozhodnutí odvolacího soudu nepotvrdily, že by pachatelem měl být stěžovatel. Naopak jimi byla potvrzena možnost záměny pachatele. Přitom odvolací soud v prvém případě akceptoval námitky stěžovatele v tomto směru, a podruhé tytéž námitky zamítl. Nezohlednil přitom existenci dvou od sebe dosti časově vzdálených incidentů svědka K. s P. F. Soud prvního stupně přitom nepochopitelně nevyslechl zasahujícího policistu B. ani manželku stěžovatele, jak navrhoval stěžovatel v rámci obhajoby.
3. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že jeho argumentace v průběhu řízení před obecnými soudy je konstantní a totožná s argumentací uplatněnou v ústavní stížnosti. Z obsahu napadených rozhodnutí ovšem vyplývá, že se s ní obecné soudy všech stupňů vypořádaly.
6. Tak předně již soud prvního stupně jasně vyložil, proč nevyslechl stěžovatelem navržené svědky. Policejního strážníka B. nevyslechl s ohledem na to, že na místě zasahoval až po hlídce městské policie a výslech jejího strážníka A. nepřinesl žádné nové skutečnosti. Manželku stěžovatele nevyslechl s ohledem na to, že neměla být svědkyní rozhodných skutečností, protože šla před danou skupinou chodců. Rozhodnutí o vině postavil především na přímém svědectví Ing. V. K., který o totožnosti pachatele nikdy neměl pochybnosti. Podle tohoto svědka se mělo jednat o jednoho ze dvou mužů zadržených jeho otcem, který měl v době příchodu tohoto svědka na místo zadržení přes rameno tašku. Soud prvního stupně měl po provedeném dokazování za vyloučené, že by došlo k záměně pachatele s jinou osobou.
7. Odvolací soud pak uvedl, že ani v případě prvního kasačního rozhodnutí v podstatě nebyl zpochybňován skutkový závěr soudu prvního stupně. Ovšem s ohledem na uplatněnou obhajobu stěžovatele měl za potřebné provést výslech dalšími svědky k otázce, zda skutečně nemohlo dojít k záměně pachatele s jinou osobou. Soud prvního stupně se tím řídil, když vyslechl P. F., P. K. a P. A., aby v důsledku hodnocení všech provedených důkazů dospěl k závěru, že není důvodu pochybovat o věrohodnosti přímého svědectví Ing. V. K., který stěžovatele usvědčuje.
8. Konečně dovolací soud zrekapituloval náhled Ústavního soudu na problematiku extrémního nesouladu skutkových závěrů s provedenými důkazy, a nic takového neshledal. Přiměřeně přitom odkázal na shora zmíněný postup a hodnocení soudu prvního stupně.
9. Z toho je zřejmé, že se obecné soudy dostatečně pečlivě zabývaly obhajobou stěžovatele, provedly důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soud prvního stupně vyložil, proč neprovedl další navržené důkazy, a společně s odvolacím soudem logicky a přesvědčivě vyložil, na základě čeho dospěl k závěru o vině stěžovatele. I postup a rozhodnutí dovolací soudu lze považovat za ústavně souladné. Naopak opakovaná polemika stěžovatele není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny.
10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu