ECLI:CZ:US:2012:2.US.1479.12.1
sp. zn. II. ÚS 1479/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. J. V., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem Sládek & Partners, advokátní kanceláře, v. o. s., se sídlem v Praze, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 491/2011 ze dne 21. února 2012, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 2 T 11/2004 ze dne 17. října 2011, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 19. dubna 2012 a doplněnou podáním doručeným dne 26. dubna 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo usnesením soudu prvního stupně rozhodnuto, že stěžovatel vykoná uložený trest ve výměře tří let a pro výkon trestu byl zařazen do věznice s dozorem. Usnesením soudu druhého stupně byla jeho stížnost zamítnuta jako nedůvodná. Tvrdí, že bylo zasaženo do jeho ústavněprávně zaručených práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a rovněž byl porušena zásada in dubio pro reo.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že nesplnil soudem uloženou povinnost k úhradě škody dle svých možností. Ve věci totiž na veřejném zasedání konaném dne 17. října 2011 předložil prohlášení poškozeného ze dne 13. října 2011 o úplné saturaci jeho pohledávky. To, jak se s tímto prohlášením vypořádal soud prvního stupně, vyvolává dojem, že vůbec nepochopil, jaká skutečnost měla být prohlášením prokazována. Tím bylo osvědčení, že stěžovatel se s poškozeným zcela a úplně vypořádal a že nárok poškozeného je zcela vypořádán (saturován). Je podle stěžovatele otázkou, jakým jiným způsobem by mohl stěžovatel soudu prokázat, že škodu uhradil, pokud prohlášení poškozeného soud vyhodnotil jako nepostačující. Pro stěžovatele je za dané důkazní situace nepochopitelné, jak účastník ke svým závěrům dospěl. Rozhodnutí soudu druhého stupně vytýká, že vůbec není sdělen obsah zprávy vyžádané od poškozeného. Poukazuje na to, že v uvedené zprávě poškozený uvedl, že prostřednictvím obhájce stěžovatele byly uspokojeny nároky poškozeného vůči všem odsouzeným ke dni 14. října 2011 a žádné jiné nároky poškozený neeviduje. I soudu druhého stupně tedy stěžovatel vytýká, že vzdor takto zjištěné situaci své rozhodnutí založil na tom, že stěžovatel nedostál své povinnosti nahradit škodu dle svých možností. Obecným soudům obou stupňů proto vytýká, že zcela přehlížejí klíčové důkazy v jeho prospěch a vzdor nim tvrdí, že stěžovatel uhradil jen 10% způsobené škody. Stěžovatel neví, jak jinak prokázat uhrazení celé škody. Pokud je stěžovateli vytýkáno, že jednu z plateb jakožto úhradu části škody neprovedl sám přímo, nýbrž jím zajištěná třetí osoba, tak mu není jasné, proč nemůže být škoda hrazena např. poddlužníkem.
3. Pokud jde o ne vždy dobrou spolupráci stěžovatele s probační úřednicí, tak okolnosti této spolupráce chtěl stěžovatel nechat přezkoumat výslechem příslušné probační úřednice. Stěžovatel částečné pochybení v této věci na své straně uznával, avšak doložil vysoké pracovní vytížení na své straně. Stěžovatel proto měl a má za to, že jeho osobní kontakty s probační úřednicí byly dobré, a že její písemná zpráva byla interpretována obecnými soudy výrazně v jeho neprospěch, aniž by to takto probační úřednice zamýšlela. Považuje za nepochopitelné, proč nebyl důkaz výslechem probační úřednice proveden.
4. Stěžovatel uzavírá, že se v jeho případě jedná o extrémní exces svévolnou interpretací doložených listinných důkazů a nevyslechnutím probační úřednice.
5. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O takový případ však evidentně nejde.
7. Obecné soudy obou stupňů se shodly na tom, že stěžovatel nenahradil poškozenému škodu podle svých sil do konce zkušební doby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Zm II 335/26 ze dne 29. října 1926 in Rozh. tr 1927: IV, 147-149 - č. 491), ačkoliv mu to jeho majetková situace umožňovala. Zkušební doba přitom skončila dne 9. listopadu 2010. Téměř na konci této lhůty uhradil stěžovatel ze svého účtu toliko 10% dlužné částky. Pozdní saturaci této pohledávky (dne 13. resp. 14. října 2011) třetí osobou pak obecné soudy neuznaly jako splnění povinností uhradit škodu podle svých vlastních sil. Soud druhého stupně se přitom se stěžovatelem shodl v tom, že sama skutečnost, že se nedostavil pětkrát k probační úřednici, nebyla určujícím důvodem k rozhodnutí o přeměně trestu. Proto shledal soud druhého stupně správným, že soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatele na její výslech.
8. Postup a argumentaci obecných soudů považuje Ústavní soud za přesvědčivý, srozumitelný, mající oporu v zákoně a ústavně souladný. Je to spíše stěžovatel, který se s argumentací obecných soudů v zásadní otázce včasnosti úhrady škody úplně míjí a související otázku jeho přímého působení na uhrazení škody bagatelizuje. To je však polemika, která sama o sobě nedosahuje ústavněprávní relevance. V žádném případě se totiž nejedná o to, že by obecné soudy nepřihlédly k některým z provedených důkazů, anebo bezdůvodně nevyhověly důkazním návrhům stěžovatele. Závěrem lze dodat, že princip in dubio pro reo má své opodstatněné místo v nalézacím řízení a nikoliv v řízení vykonávacím, o něž v daném případě šlo.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu