ECLI:CZ:US:2012:2.US.1601.12.1
sp. zn. II. ÚS 1601/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. Miloslavem Čejkou, advokátem, se sídlem v Brně, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1594/2011-15 ze dne 21. prosince 2011, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 238/2011 ze dne 9. srpna 2011, a rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 92 T 45/2011 ze dne 7. června 2011, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně a 3) Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 30. dubna 2012 a doplněnou podáním ze dne 13. června 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že jako řidič firmy V. S. autodoprava převzal finanční prostředky za účelem hrazení nákladů služebních cest a při rozvázání pracovního poměru nevrátil přebytek převzatých finančních prostředků v celkové výši 5.120 Kč a 100 €, které použil pro vlastní potřebu, a to přestože byl rozhodnutím Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 120/2008 ze dne 23. července 2008 odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který částečně vykonal. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s ostrahou a bylo mu uloženo zaplatit poškozenému na náhradě škody 6.453 Kč. Usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Má za to, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho základních procesních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39, a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Zásadní pochybení obecných soudů shledává stěžovatel v tom, že nedošlo k respektování jeho práva navrhovat a provádět jím navržené důkazy, které svědčí o jeho nevině. Již u soudu prvního stupně se domáhal provedení důkazu svědeckou výpovědí kpt. A. V., jenž měl potvrdit stěžovatelovu účast na úkonech trestního řízení k prokázání toho, že stěžovatel byl důvodně omluven z práce vykonávané pro bývalého zaměstnavatele. To mohlo ozřejmit následnou účelovost jednání vedlejšího účastníka, tedy rozvázání pracovního poměru a následně i obvinění z přečinu zpronevěry. Rovněž nebyl zohledněn znalecký posudek ohledně ceny mobilního telefonu, který stěžovatel dal vedlejšímu účastníku jako zástavu, než mu předá peníze, které bývalý zaměstnavatel po stěžovateli vyžadoval, přestože mu dlužil mzdu a další finanční prostředky. K odmítnutí navrhovaných důkazů došlo bez věcně adekvátního odůvodnění. I přestože pohonné hmoty byly bývalému zaměstnavateli řádně vyúčtovány a doklady o tom má v držení, nebyl ani přes návrh na provedení tohoto důkazu bývalý zaměstnavatel vyzván soudem k jejich předložení. Jednání, kterého se měl stěžovatel dopustit, není dle jeho přesvědčení trestným činem, ale pouze soukromoprávním sporem. Žádného přečinu se nedopustil a bývalému zaměstnavateli žádnou škodu nezpůsobil, protože ten je v prodlení s úhradou stěžovatelovy mzdy, cestovních náhrad a proplacením přesčasů celkově tak ve výši 7.822 Kč, a tyto nároky stěžovatel řeší formou civilní žaloby. Nemůže se žádným způsobem domoci zjištění, z čeho svou úvahu o spáchání trestného činu zpronevěry obecné soudy dovodily. Domnívá se, že závěr o jeho úmyslu spáchat přečin zpronevěry byl prokázán pouze na základě výpovědi bývalého zaměstnavatele. Tím, že obecné soudy přistoupily k uložení trestu, aniž by pro jeho uložení byly splněny zákonné podmínky, a aniž by dbaly požadavku přiměřenosti trestu zajednání stěžovatele, zasáhly i do jeho práva na ochranu osobního a rodinného života ve smyslu článku 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť tak byl zcela odtržen od své půlroční dcery V. a vážně nemocné družky, která je v současné době na rodičovské dovolené.
3. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Pokud jde o neprovedení důkazu výslechem kpt. A. V. a znaleckým posudkem ohledně ceny mobilního telefonu, který stěžovatel dal vedlejšímu účastníku jako zástavu, tak dovolací soud k co do podstaty stejné námitce stěžovatele srozumitelně a přesvědčivě vyložil, že je to soud, kdo v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. V návaznosti pak dovolací soud poukázal na to, že odvolací soud neshledal důvody pro doplnění skutkových zjištění. K tomu je možné dodat, že již soud prvního stupně jasně označil případnou svědeckou výpověď kpt. A. V. za nadbytečnou. Soud prvního stupně vyšel z toho, že výpověď uvedeného svědka má podle tvrzení stěžovatele sloužit skrze prokázání omluvitelných důvodů nepřítomnosti stěžovatele v práci k prokázání neoprávněnosti zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem. To mělo svůj smysl v tom, že právě v souvislosti se skončením pracovního poměru bylo provedeno vyúčtování, při němž bylo zjištěno, že stěžovatel nedoložil čerpání všech zaměstnavatelem svěřených prostředků k zadanému účelu. Soud prvního stupně konstatoval, že pracovní poměr byl zaměstnavatelem zrušen ve zkušební době, což podle práva nemusel zaměstnavatel vůbec nijak odůvodňovat a nemá význam zjišťovat skrze uvedeného svědka oprávněnost případných důvodů, které k tomu zaměstnavatele měly vést. Tento postup, resp. tyto závěry obecných soudů lze považovat za smysluplné a ústavně souladné.
6. Pokud jde o námitky vzájemnými nároky stěžovatele vůči zaměstnavateli a hodnotou poskytnuté zástavy, jež měly majetkové nároky stěžovatele kompenzovat, tak ty se evidentně míjejí s trestněprávní skutkovou podstatou. Stěžovateli bylo kladeno za vinu, že se svěřenými penězi nakládal jiným způsobem, a že je použil pro svoji potřebu. Soud prvního stupně přitom jasně vyložil, že závěr o existenci tohoto skutku založil na výpovědi poškozeného S., podporované dalšími listinnými důkazy, mezi jiným i z e-mailové korespondence mezi stěžovatelem a poškozeným. V ní si stěžovatel předmětné skutečnosti byl vědom. Nad rámec úvah obecných soudů lze doplnit, že i předání mobilního telefonu coby zástavy za tento dluh, mohlo mít jen stěží jiný základ, než uznání existence tohoto dluhu stěžovatelem. Předmětný trestný čin musel být proto dokonán již tím, že stěžovatel použil svěřené peníze pro svoji potřebu a nikoliv k účelům, pro které mu byly zaměstnavatelem svěřeny. Námitky a důkazní návrhy stěžovatele, na které je poukazováno v ústavní stížnosti, nebyly způsobilé učiněný závěr obecných soudů zvrátit. Vzájemné vypořádání na trestněprávní charakter jednání stěžovatele totiž nemělo vliv. Dovolací soud se v té souvislosti zabýval i tím, zda se s ohledem na materiální korektiv nejedná o soukromoprávní spor a dospěl k závěru, že nikoliv. Závěry obecných soudů o vině stěžovatele lze proto označit jako celek za ústavně souladné a výše uvedený závěr odvolacího soudu, pokud neshledal důvody pro doplnění skutkových zjištění, za přiměřený.
7. Ústavní soud proto neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele s tím, že zásah do jeho osobní svobody a s tím související omezení i dalších jeho základních práv a svobod bylo legitimní. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu