ECLI:CZ:US:2012:2.US.1626.12.1
sp. zn. II. ÚS 1626/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatele F. M., zastoupeného Mgr. Elinou Yurchykovou, advokátkou, se sídlem Školní 5335, 430 01 Chomutov, adresa pro doručování U Hačky 4726, 430 01 Chomutov, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2006, č. j. 29 Odo 1090/2005-1146, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 1 Ko 516/2004-610, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. července 2004, č. j. 10 K 29/95-390, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. února 2012, č. j. 68 Cm 353/2006-306, dále proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. května 2003, č. j. 17 Co 77/2003-105, usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. srpna 2002, č. j. 9 C 36/98-71, ve znění usnesení ze dne 23. března 2004, č. j. 9 C 36/98-112, rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. dubna 2001, č. j. 9 C 36/98-35, a týkající se průtahů v řízeních vedených u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 K 26/93, sp. zn. 10 K 29/95 a sp. zn. 26 Cm 916/98, u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 131/2004, u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 9 C 36/98 a 17 C 69/2006 a u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a současně brojí proti průtahům v řízeních vedených u Okresního soudu v Chomutově, Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i u Okresního soudu v Ústí nad Labem a Obvodního soudu pro Prahu 2.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. července 2004, č. j. 10 K 29/95 - 390, (poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. března 2003, č. j. 1 Ko 75/2003-349, zrušil jeho předchozí usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu ze dne 14. listopadu 2002, č. j. 10 K 29/95-329, a věc mu vrátil k dalšímu řízení) prohlásil konkurs na majetek dlužníka (stěžovatele). K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 1 Ko 516/2004-610, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti. Následné dovolání dlužníka bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2006, č. j. 29 Odo 1090/2005-1146, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
3. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 1 Ko 516/2004-610, podal dlužník žalobu pro zmatečnost, o níž Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. února 2012, č. j. 68 Cm 353/2006-306, rozhodl tak, že citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, zrušil. Ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. července 2004, č. j. 10 K 29/95-390, žalobu pro zmatečnost zamítl.
4. Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 12. dubna 2001, č. j. 9 C 36/98-35, uložil žalovanému (stěžovateli) zaplatit žalobkyni částku ve výši 3,241.510 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Usnesením téhož soudu ze dne 21. srpna 2002, č. j. 9 C 36/98-71, bylo řízení o odvolání žalovaného proti citovanému rozsudku zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. K odvolání žalovaného proti usnesení o zastavení řízení Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. května 2003, č. j. 17 Co 77/2003-105, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti všem shora uváděným rozhodnutím, přičemž namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zdůrazňuje, že dané věci jde o vztah několika soudních řízení, z nichž v jednom vystupuje stěžovatel jako dlužník (úpadce - řízení vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 K 29/95), a v ostatních vystupuje jako účastník sporu. Současně stěžovatel obecným soudům vytýká, že způsobují průtahy v řízeních, čímž porušují čl. 38 odst. 2 Listiny.
6. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
7. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být ústavní stížnost podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
8. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
9. Pokud ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze 7. září 2006, č. j. 29 Odo 1090/2005-1146, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 1 Ko 516/2004-610, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. července 2004, č. j. 10 K 29/95-390, je třeba konstatovat, že je opožděně podaná, neboť lhůta pro její podání ve vztahu k těmto rozhodnutím uplynula již v roce 2007 (usnesení Nejvyššího soudu bylo doručeno stěžovateli 7. listopadu 2006). Proto Ústavní soud podání v této části odmítnul podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděně podané. Ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 1 Ko 516/2004-610, je třeba navíc konstatovat, že ústavní stížnost je i nepřípustná, neboť toto rozhodnutí bylo zrušeno v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost (srov. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. února 2012, č. j. 68 Cm 353/2006-306).
10. Co se týče výše zmiňovaného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. února 2012, č. j. 68 Cm 353/2006-306, jímž bylo mj. zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 1 Ko 516/2004-610, je ústavní stížnost nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Proti shora uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem je přípustný opravný prostředek, který musí být vyčerpán, aby bylo možné efektivně podat ústavní stížnost. Jestliže tak stěžovatel neučinil, resp. učinil, avšak o opravném prostředku nebylo dosud rozhodnuto, jedná se o ústavní stížnost nepřípustnou (předčasnou) a Ústavnímu soudu nezbylo než ji odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
11. Ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. května 2003, č. j. 17 Co 77/2003-105, usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. srpna 2002, č. j. 9 C 36/98-71, ve znění usnesení ze dne 23. března 2004, č. j. 9 C 36/98-112, a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. dubna 2001, č. j. 9 C 36/98-35, platí obdobně, co bylo řečeno v bodech 7. a 9., přičemž se jedná o ústavní stížnost, která byla, vzhledem k tomu, že usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. května 2003, č. j. 17 Co 77/2003-105, bylo doručeno stěžovateli dne 7. srpna 2003, zjevně podána opožděně a bylo ji třeba odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
12. Stěžovatel dále namítal porušení práva na spravedlivý proces, které spočívá v průtazích v řízeních ve věcech vedených u Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově. Přestože z pohledu právního státu je doba řízení, která se v jednotlivých stěžovatelem zmiňovaných řízení pohybuje často i přes 10 let, obtížně akceptovatelná, je Ústavní soud nucen i ve vztahu k těmto námitkám konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků poskytovaných zákonem. Do českého právního řádu totiž byla s účinností od 1. července 2004 zakotvena nová úprava stížnosti na průtahy řízení, která nahradila předchozí neuspokojivou úpravu, a na niž navazuje institut návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu [§174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Od tohoto okamžiku zastává Ústavní soud názor, že existence tohoto procesního prostředku s sebou přinesla kvalitativní změnu odstraňující dřívější bezzubost stížnosti na průtahy řízení a že nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti z pohledu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu bude postup stěžovatele podle §174a zákona o soudech a soudcích (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 180/04 ze dne 17. srpna 2004, usnesení sp. zn. I. ÚS 506/04 ze dne 23. srpna 2004). V dané věci se z ústavní stížnosti nikterak nepodává, že by stěžovatel tento procesní prostředek využil (stížnost na nečinnost soudu byla podána pouze ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 68 Cm 353/2006; zde však již bylo rozhodnuto usnesením ze dne 20. února 2012, a proto námitka průtahů ztratila v tomto případě opodstatnění), a z tohoto důvodu je třeba i v této části ústavní stížnost odmítnout podle §43 dost. 1 písm. e) zákona o soudech a soudcích jako nepřípustnou.
13. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. června 2012
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj