ECLI:CZ:US:2012:2.US.1660.11.1
sp. zn. II. ÚS 1660/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem se sídlem Hořejší nábřeží 786/21, Praha 5, proti výrokům I. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 379/2009-225, 28 Co 440/2010 ze dne 27. 1. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že rozsudkem č. j. 28 Co 379/2009-225, 28 Co 440/2010 ze dne 27. 1. 2011 (konkrétně výrokem II.) Krajský soud v Praze jako věcně správný potvrdil ve výroku A) rozsudek Okresního soudu v Benešově č. j. 6 C 105/2008-137 ze dne 11. 12. 2008 a ve výroku I. doplňující rozsudek téhož soudu č. j. 6 C 105/2008-174 ze dne 25. 3. 2010, jimiž Okresní soud v Benešově nahradil projev vůle žalovaného - Pozemkového fondu České republiky - tak, že žalovaný přijímá návrh žalobce - stěžovatele na uzavření smlouvy, ve výroku blíže specifikovaného znění, týkající se převodu pozemků ve zjednodušené evidenci, původ pozemkový katastr parc. č. X v k. ú. L. a obci L., nově vymezeného geometrickým plánem (blíže v rozsudku označeným), který je nedílnou součástí rozsudku, a to za kupní cenu 10 666 305 Kč. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") tak rozhodl na podkladě zjištění, že stěžovatel se v postavení osoby uvedené v §4 odst. 1 písm. a), §7 odst. 1 písm. d) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, účastnil veřejné nabídky žalovaného (dále jen "vedlejší účastník") na prodej výše zmíněných pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb., v rozhodném znění, a po výzvě vedlejšího účastníka k podání nabídky na kupní cenu ve smyslu ustanovení §7 odst. 9 citovaného zákona učinil nejvyšší podání ze všech osobně zúčastněných uchazečů. Tím stěžovateli jako prvému v pořadí vzniklo právo na uzavření kupní smlouvy s vedlejším účastníkem, jejíž návrh byl tento povinen předložit stěžovateli bez zbytečného odkladu (§11 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb., v rozhodném znění). Odvolací soud na rozdíl od nalézacího soudu dospěl nicméně k závěru, že nárok na předložení řádného návrhu kupní smlouvy stěžovateli vznikl až v průběhu odvolacího řízení, poté, kdy stěžovatel splnil podmínky uvedené v §9 odst. 7 písm. b) a §11 odst. 1 písm. a) - d) zákona č. 95/1999 Sb., v rozhodném znění, tj. uhradil kupní cenu předmětného pozemku a předložil potvrzení uvedená v §11 odst. 1 písm. c), d) citovaného zákona. Jelikož vedlejší účastník svou povinnost předložit návrh kupní smlouvy ani ke dni rozhodování odvolacího soudu nesplnil, shledal soud žalobu na nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka důvodnou.
V napadeném výroku I. odvolací soud pak změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku B) a doplňující rozsudek téhož soudu ve výroku II., o náhradě nákladů řízení, tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Ve výroku III. krajský soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, jež rovněž nepřiznal žádnému z účastníků. Učinil tak s odkazem na skutečnost, že stěžovatel podal žalobu předčasně, neboť v době zahájení řízení jeho nárok na předložení řádného návrhu kupní smlouvy ze strany vedlejšího účastníka dán nebyl, ten vznikl až v průběhu odvolacího řízení. Právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů svědčilo dle §224, §143 a §151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vedlejšímu účastníkovi, jemuž však žádné účelně vynaložené náklady řízení nevznikly, ostatně se jich i vzdal.
Jak již bylo naznačeno, ústavní stížnost stěžovatele směřuje do obou nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu, s tím, že podle názoru stěžovatele se jedná o rozhodnutí nesprávné, které bylo přijato na chybném právním základě. Stěžovatel podrobuje kritice především odvolacím soudem zastávaný výklad ustanovení §9 odst. 7 a §11 zákona č. 95/1999 Sb., ve znění rozhodném, podle něhož předchozí zaplacení zálohy na kupní cenu je nutnou a nezbytnou podmínkou pro až následný vznik povinnosti předložit řádný návrh kupní smlouvy na straně vedlejšího účastníka. Je přesvědčen, že se jedná o výklad restriktivní, aplikovaný v neprospěch občana, jemuž byla neodůvodněnou nečinností státem zřizované organizace způsobena značná újma. Jeho aplikace by fakticky vedla k vyloučení projednávaného případu a jemu obdobných ze soudního přezkumu a vedlejšímu účastníkovi by umožnila vyvázání z jeho povinnosti předložit řádný návrh kupní smlouvy. Případný spor vedený proti vedlejšímu účastníkovi by byl totiž předem prohraný, pokud by zájemce s nejvyšší nabídkovou cenou nebyl schopen uhradit požadovaný díl kupní ceny z vlastních likvidních finančních prostředků předem, což lze při absenci součinnosti ze strany vedlejšího účastníka a v případě vyšších částek kupních cen předpokládat. Odvolací soud vedle toho podle stěžovatele pominul znění a smysl ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb., ve znění rozhodném. Z dikce tohoto zákonného ustanovení jednoznačně plyne, že vedlejší účastník předkládá zvítězivšímu zájemci bez zbytečného odkladu právně závazný návrh kupní smlouvy. Jelikož tak vedlejší účastník v konkrétní věci neučinil ani po více jak čtyřech měsících probíhajícího jednání mezi účastníky, byl stěžovatel oprávněn domáhat se již bez dalšího ochrany svých práv žalobou o nahrazení projevu vůle směřující k uzavření kupní smlouvy. Ze žádného zákonného ustanovení přitom nevyplývá, že by před podáním žaloby byl zájemce nucen zaplatit zálohu na kupní cenu či předkládat vedlejšímu účastníkovi příslušná potvrzení, zejména pokud mu vedlejší účastník dal najevo, že se stěžovatelem jako se zájemcem v procesu uzavření kupní smlouvy nadále nepočítá. Navíc, jak dále stěžovatel upozornil, všechny zákonné podmínky beze zbytku splnil před právní mocí soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle, tedy v souladu se zákonem před podpisem smlouvy. Rozhodnutí o povinnosti vedlejšího účastníka nahradit náklady řízení by podle mínění stěžovatele mělo sloužit také jako signál pro vedení vedlejšího účastníka, aby se zabývalo situací na lokálních pracovištích, kde dochází k nekalým praktikám při veřejných soutěžích. V případě stěžovatele jako zájemce s nejvyšší nabídkou byly ze strany vedlejšího účastníka činěny vůči němu při probíhajících jednáních o uzavření kupní smlouvy všemožné ústrky a realizovány vůči němu takové úkony a kroky, jejichž jednoznačným cílem bylo znemožnit stěžovateli samotnou realizaci převodu, a jemu tak nezbyla jiná cesta, než cesta soudní žaloby. Podle názoru stěžovatele by bylo hluboce amorální, pokud by mu jako plně úspěšnému účastníkovi řízení náhrada nákladů řízení nebyla přiznána jen proto, že státem zřízená organizace nesprávně vykládá či aplikuje zákon, resp. za situace, kdy si v konkrétním zákonném předpisu minimálně protiřečí ustanovení §11 odst. 3 oproti ustanovení §9 odst. 7 zákona č. 95/1999 Sb., v rozhodném znění, a soud tento rozpor vyloží jednoznačně k tíži občana, který jednal v důvěře v právní pořádek a logický řád věcí.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu naříkaného soudního aktu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice postupu obecného soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 133/10 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Daná otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Pochybení takového rázu ovšem Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Z ustanovení §143 o. s. ř. se podává, že "žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení". Platí přitom, že posouzení podmínek aplikace ustanovení §143 o. s. ř. v konkrétní věci je především věcí podústavního práva a jeho výkladu; je tedy zásadně záležitostí obecného soudu, aby uvážil, zda neúspěšný žalovaný zavdal či nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Povinností soudu je však své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 177/08, IV. ÚS 460/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
K naplnění shora uvedeného požadavku v předmětné věci došlo, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že se soud věcí podrobně zabýval, přičemž řádně rozvedl důvody, proč považoval podanou žalobu za předčasnou. Je především věcí každého účastníka řízení, aby pečlivě zvážil, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat (v souladu se zásadou "vigilantibus iura scripta sunt - nechť si každý střeží svá práva"). Z tohoto pohledu, domáhal-li se stěžovatel soudní cestou nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka, respektive uzavření kupní smlouvy, bylo na něm, aby včas splnil všechny zákonem předpokládané podmínky. Tvrzený nedostatek součinnosti vedlejšího účastníka při složení zálohy na kupní cenu bylo přitom možno nahradit jinými prostředky, např. soudní úschovou. Neobstojí rovněž argument o "výchovném působení" náhrady nákladů řízení na vedlejšího účastníka, k podobnému účelu náhrada nákladů řízení totiž neslouží.
Ústavnímu soudu tedy nezbývá než konstatovat, že krajský soud postupoval v rámci stanoveném příslušnými procesními předpisy, aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces či obdobných práv. Mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich soud vyvodil, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Skutečnost, že odvolací soud rozhodl o nákladech řízení způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nedává sama o sobě důvod k ústavní stížnosti a tím ani k ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci obecných soudů.
Jako návrh zjevně neopodstatněný tudíž Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu