ECLI:CZ:US:2012:2.US.1664.12.1
sp. zn. II. ÚS 1664/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti M. M. a J. M., zastoupených Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Nám. Starosty Pavla 40, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2012 č. j. 28 Cdo 1756/2010-89, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2009 č. j. 35 Co 430/2009-73 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. února 2009 č. j. 17 C 86/2007-40, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky, za níž vystupují Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, a Český úřad zeměměřičský a katastrální, se sídlem Praha 8, Pod Sídlištěm 9, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. května 2012, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svých základních práv na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 86/2007 Ústavní soud zjistil, že v řízení před obecnými soudy bylo rozhodováno o žalobě stěžovatelů proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody ve výši 2 500 000 Kč s příslušenstvím. Ta měla být způsobena nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."], k němuž mělo dojít v souvislosti s řízením vedeným před Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 20 C 249/2005, jehož předmětem byla žaloba stěžovatelů proti společnosti Timber Trade Lenešice, s.r.o. o určení vlastnického práva k některým nemovitostem nacházejícím se v k. ú. Stochov. Žalovaná společnost byla v katastru nemovitostí zapsaná jako jejich vlastník. Rozsudkem posledně uvedeného soudu ze dne 16. ledna 2006 č. j. 20 C 249/2005-50, jenž nabyl právní moci 7. března 2006, bylo žalobě stěžovatelů vyhověno. Poněvadž se však žalovaný proti tomuto rozsudku opožděně odvolal, přičemž následně podal odvolání i proti usnesení, jímž soud prvního stupně odmítl jeho první odvolání, byla právní moc na tento rozsudek vyznačena až 25. srpna 2006 (stěžovatelé uvádějí až 4. září 2006). Mezitím bylo na majetek žalovaného vedeno exekuční řízení, v jehož rámci byl usnesením o příklepu ze dne 7. července 2006 č. j. 092 EX 67/06-21 udělen vydražiteli Ing. Z. T. příklep předmětných vydražených nemovitostí. V důsledku uvedených rozhodnutí tak bylo k těmto nemovitostem na příslušný list vlastnictví zapsáno duplicitní vlastnictví, načež bylo rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 27. února 2008 č. j. 11 C 88/2007-37 určeno, že jejich výlučným vlastníkem je jako originární nabyvatel právě vydražitel. Podle stěžovatelů mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu tím, že Okresní soud v Kladně v řízení vedeném pod sp. zn. 20 C 249/2005 nezaslal žalobu na určení vlastnictví příslušnému Katastrálnímu pracovišti Kladno, nýbrž nesprávně Katastrálnímu pracovišti Slaný, které ji již ale nepostoupilo prvně uvedenému pracovišti. Nedoručení tak vedlo k tomu, že nebyla vyznačena poznámka o probíhajícím soudním řízení, pročež orgány provádějící exekuci neměly informaci o možném rozporu stavu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí se skutečným stavem, v důsledku čehož byl v exekuci zpeněžen majetek, který této společnosti nepatřil, a naopak se nacházel ve vlastnictví (společném jmění) stěžovatelů.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. února 2009 č. j. 17 C 86/2007-40 byla žaloba stěžovatelů jako nedůvodná zamítnuta. Soud dospěl k závěru, že ani Okresní soud v Kladně, ani obě výše uvedená katastrální pracoviště se nedopustily porušení žádné zákonem stanovené povinnosti. V této souvislosti provedl podrobný rozbor souvisejících právních předpisů, jež upravují povinnost soudu zasílat katastrálním úřadům podání či rozhodnutí, včetně relevantních interních předpisů. Okresní soud v Kladně neměl povinnost zaslat předmětnou žalobu příslušnému katastrálnímu úřadu za účelem vyznačení poznámky v katastru nemovitostí, a ani katastrální úřad neměl automatickou povinnost tuto poznámku vyznačit na podkladě listin, které se mu bez dalšího dostanou do dispozice. Nesprávný úřadní postup proto ze strany soudu shledán nebyl. Nic navíc nebránilo stěžovatelům, aby za shora popsaného stavu právní úpravy doručili podanou žalobu na určení vlastnického práva katastrálnímu úřadu sami a navrhli vyznačení poznámky k předmětným nemovitostem. Její vyznačení by však ani poté nezakazovalo dispozici s předmětnými nemovitostmi.
4. Uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2009 č. j. 35 Co 430/2009-73, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelů proti němu. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, doplnil je však o další důvod, pro který žalobě nebylo možné vyhovět. Institut poznámky není sám o sobě způsobilý zamezit vzniku následku, který nastal v důsledku dražebního prodeje předmětných nemovitostí v rámci exekuce nařízené na majetek subjektu, jenž byl aktuálně zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník. Tato skutečnost přitom nevyplývá jen z §14 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (dále jen "zákon č. 265/1992 Sb."), podle něhož poznámky nemají vliv na vznik, změnu nebo zánik práva, ale zejména z právní úpravy exekučního prodeje nemovitostí obsaženého v §335 a násl. občanského soudního řádu, která se v souladu s §52 odst. 1 exekučního řádu uplatní i v řízení prováděném podle posledně uvedeného zákona. Podle §336b odst. 2 písm. k) občanského soudního řádu je součástí usnesení o nařízení dražebního jednání (dražební vyhlášky) též výzva, aby každý, kdo má právo, které nepřipouští dražbu, jej uplatnil u soudu a aby takové uplatnění práva prokázal nejpozději před zahájením dražebního jednání s upozorněním, že jinak k jeho právu nebude při provedení výkonu rozhodnutí přihlíženo. Teprve tehdy, je-li na uvedenou výzvu řádně reagováno, je v souladu s §336i odst. 1 občanského soudního řádu namístě dražební jednání odročit, a to do pravomocného rozhodnutí o podané žalobě. Žalobu stěžovatelů nakonec nemohl odvolací soud shledat opodstatněnou ani z důvodu spočívajícího v tom, že bylo-li vydražením nemovitostí vlastněných stěžovateli v rámci exekuce vedené na majetek od nich odlišného subjektu dosaženo zániku, popř. částečného zániku, závazku tohoto subjektu, který měl vůči svému věřiteli, došlo na straně zmíněného subjektu podle §451 odst. 2 občanského zákoníku ke vzniku bezdůvodného obohacení právě na úkor stěžovatelů, a to ve výši odpovídající obvyklé ceně majetku, jehož zpeněžením se tento subjekt svého závazku zprostil. Stěžovatelům v takovém případě svědčí právo domáhat se proti zmíněnému subjektu vydání tohoto bezdůvodného obohacení, přičemž nárok na náhradu škody způsobené nesprávným výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, pokud poškozený nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo tento prospěch získal a je povinný mu jej vydat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2005 sp. zn. 25 Cdo 1863/2004 nebo ze dne 16. srpna 2006 sp. zn. 25 Cdo 3029/2005). Pakliže tedy není dána žádná konkrétní skutečnost svědčící o tom, že se stěžovatelé uspokojení svého nároku vůči společnosti Timber Trade Lenešice, s.r.o. nemohou domoci, nelze vyhovět ani podané žalobě.
5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů proti tomuto rozsudku jako nepřípustné svým usnesením ze dne 9. února 2012 č. j. 28 Cdo 1756/2010-89, neboť neshledal, že by tento měl ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu po právní stránce zásadní význam. Ve svém odůvodnění se podrobně zabýval zejména posledním důvodem nevyhovění žaloby, podle něhož se mohli stěžovatelé domáhat žalovaného nároku toliko tehdy, pokud nedosáhli uspokojení své pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení. Závěry odvolacího soudu dál rozvedl a doplnil.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Ústavní stížnost směřuje proti všem třem výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů, kterými bylo rozhodováno o žalobě stěžovatelů o náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem. Stěžovatelé sice považují závěry obecných soudů za přísně logické, ve svém důsledku jsou však pro ně krajně nespravedlivé a protiústavní. Jednotlivé státní orgány a osoby pověřené výkonem státní moci, tj. soudy, katastrální úřad a soudní exekutor, si mezi sebou nepředávali potřebné informace, pročež se exekutor nedozvěděl o tom, že jím dražené nemovitosti byly mezitím rozsudkem, jenž v té době ještě nebyl považován za pravomocný, určeny jako vlastnictví třetích osob. Ani stěžovatelé se nakonec do konání dražby nedozvěděli, že nemovitosti, na něž si činí nárok, jsou mezitím prodávány v dražbě na základě návrhu třetí osoby, kterou byl věřitel žalovaného. Tuto zákonem nepředvídanou situaci nelze z hlediska obecné spravedlnosti vyřešit k tíži stěžovatelů, jejichž vlastnické právo je chráněno čl. 11 Listiny, a požadovat po nich, aby si podali uplatnění svého nároku do řízení o prodeji jejich nemovitosti, o němž se ani neměli šanci dozvědět.
7. Stát v důsledku nastalé situace prodal prostřednictvím osoby, kterou pověřil výkonem státní moci, nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelů v dražbě, tedy způsobem, který má za následek tzv. originární přechod vlastnického práva na vydražitele. Stěžovatelé tak proti němu již nemůžou své vlastnické právo uplatnit. Je přitom lhostejné, zda k tomu došlo v důsledku liknavosti státních orgánů při komunikaci mezi sebou, absencí jednotného informačního systému nebo nedostatkem právní úpravy. Byl to stát, kdo v jejich případě dopustil pozbytí vlastnického práva a kdo je jim tak podle čl. 36 odst. 3 Listiny povinen vzniklou školu reparovat.
8. V rozporu s principy spravedlnosti je podle stěžovatelů i závěr, podle něhož měli před tím, než se obrátili na stát, žalovat věřitele původního žalovaného o vzniklé bezdůvodné obohacení. Tento postup sice též obstojí z hlediska pravidel formální logiky, nicméně ve skutečnosti se jím chce po stěžovatelích, kterým činností státu vznikla škoda ve výši několika milionů korun, aby před podáním žaloby proti státu zahájili ještě další řízení proti soukromé osobě, jež by s přihlédnutím k běžné délce soudních řízení v České republice trvalo několik let a současně by si vyžadovalo nemalou investici stěžovatelů v podobě úhrady vysokého soudního poplatku, a to za současného rizika neúspěchu v řízení a platby náhrady nákladů řízení.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud si za účelem tohoto řízení zapůjčil spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 86/2007 a vyzval účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud, Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 2 se vyjádřili prostřednictvím předsedů senátů, jež v dané věci rozhodovaly, přičemž odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Stěžovatelé, jimž byla tato vyjádření doručena, je ve stanovené lhůtě nereplikovali.
IV.
Vlastní posouzení
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem příslušného spisu, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatelů a dospěl k následujícím závěrům. Lze shrnout, že stěžovatelé pozbyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem jejich příklepem vydražiteli, k němuž sice došlo v rámci výkonu rozhodnutí nařízeného proti jiné osobě, ta však byla v době konání dražby zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník. Ústavní stížností přitom brojí proti závěru obecných soudů, jež neshledaly nesprávný úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, resp. §13 zákona č. 82/1998 Sb., v nedostatečné komunikaci mezi Okresním soudem v Kladně, katastrálními úřady a soudním exekutorem, v jejímž důsledku nejenže nebyla do katastru nemovitostí zapsána poznámka ohledně probíhajícího řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, ale především se o tomto řízení nedozvěděl soudní exekutor, jenž tak neměl důvod dražbu odročit. V době jejího konání již přitom existovalo rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo určeno vlastnické právo stěžovatelů.
11. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o ústavních stížnostech je povolán přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jeho důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury. Typicky jde například o případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
12. Právě přehodnocení právních závěrů obecných soudů se v dané věci domáhají i stěžovatelé, neboť se domnívají, že v jejich důsledku bylo napadenými rozhodnutími porušeno jejich základní právo podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Podle tohoto ustanovení má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Bližší podmínky a podrobnosti uplatnění tohoto práva sice upravuje již zmíněný zákon č. 82/1998 Sb., jenž ve svém §13 vymezuje nesprávný úřední postup jako jeden ze dvou druhů objektivní odpovědnosti, obsah tohoto pojmu je však autonomní a vyplývá přímo z ústavního pořádku. Podle konkrétních okolností tak může jít o jakoukoliv jinou než rozhodovací činnost (resp. i nečinnost) spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu [srov. nález ze dne 7. října 2008 sp. zn. II. ÚS 99/07 (N 165/51 SbNU 43), nález ze dne 13. března 2012 sp. zn. I. ÚS 529/99]. Ke vzniku odpovědnosti státu je vedle nesprávného úředního postupu nezbytné i kumulativní splnění dalších podmínek, a to vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
13. Obecné soudy nijak nezpochybňovaly, že by se v případě namítaného postupu mohla uplatnit odpovědnost státu za škodu ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, neshledaly však, že by se dotčené státní orgány dopustily nedoručením žaloby na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem porušení některé z právních norem. Jak vyplývá především z rozsudku soudu prvního stupně, při svém rozhodování vycházely z podrobného rozboru nejen §9 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění do 31. prosince 2006, ale i řady dalších podzákonných právních předpisů. V dané věci jde tedy v první řadě o výklad podústavního práva, k němuž jsou primárně povolány obecné soudy. Ani stěžovatelé přitom nenamítají, že by na úrovni podústavního práva byla takováto právní povinnost stanovena, když nakonec sami označují vzniklou situaci za zákonem nepředvídanou. Nesprávný úřední postup tak ve své podstatě spatřují nikoliv v porušení určité právní povinnosti, nýbrž naopak v tom, že právní úprava s určitou situací vůbec nepočítá, vůbec ji neřeší, přičemž důsledkem této absence je nedostatečná komunikace mezi dotčenými státními orgány a soudním exekutorem, která měla vést k zániku jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
14. Ústavní soud v této souvislosti poznamenává, že chápe důvody, pro které se stěžovatelé cítí být nastalou situací dotčeni na svých právech a jež je vedly k tomu, že zvolili výše uvedený procesní postup. Obecným soudům nicméně nelze vytknout, že by se při výkladu otázky existence právní povinnosti dopustily výkladu, jenž by vykazoval prvky svévole. To nakonec platí i pro další jimi uvedené důvody pro nevyhovění žalobě. Jejich závěry jako celek považuje Ústavní soud za dostatečně a přesvědčivě odůvodněné. Určitou výhradu lze mít pouze k tomu, že se Nejvyšší soud při posouzení přípustnosti dovolání zcela vyhnul posouzení, zda otázka zásadního právního významu nemůže spočívat v tom, zda v dané věci vůbec došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Jde přitom o otázku, jejíž zodpovězení mělo s ohledem na to, že případný závěr o vzniku škody nebyl napadenými rozhodnutími vyloučen, předcházet posouzení dalších předpokladů vzniku práva na náhradu škody, přičemž v tomto směru se jí zabýval i odvolací soud, byť se ve svém rozsudku pouze stručně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a poukazovali na ni i stěžovatelé ve svém dovolání. Tuto skutečnost ale stěžovatelé nenamítali a Ústavní soud při jejím hodnocení vzal v úvahu, že s ohledem na jednoznačné závěry Nejvyššího soudu, podle nichž stěžovatelé nenaplnili předpoklady pro přiznání náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., by případné opětovné posouzení ze strany Nejvyššího soudu nemohlo vést k odlišnému právnímu hodnocení důvodnosti jejich žaloby. Jeho usnesení proto nelze považovat za nepřezkoumatelné, a tedy ani v jeho případě není dán důvod, pro který by z ústavněprávního hlediska nemohlo obstát.
15. Pokud jde o tvrzenou nedostatečnou komunikaci mezi státními orgány, je třeba připomenout závěr obecných soudů, že ani vyznačení předmětné poznámky v katastru by neomezovalo možnost dispozice s předmětnými nemovitostmi [ke smyslu poznámky srov. nález ze dne 25. ledna 2000 sp. zn. II. ÚS 94/99 (N 12/17 SbNU 91)]. Občanský soudní řád nicméně, jak uvedl již odvolací soud, stanoví postup, jakým se může osoba mající právo, které nepřipouští dražbu, domoci odročení dražebního jednání (§336i odst. 1 občanského soudního řádu) a vyloučení svého majetku z výkonu rozhodnutí (§267 občanského soudního řádu). Je namístě uvést, že usnesení o nařízení dražebního jednání se zveřejní způsoby uvedenými v jeho §336c písm. c) a d) občanského soudního řádu, přičemž dojde rovněž k jeho doručení katastrálnímu úřadu a obligatornímu zápisu příslušné poznámky do katastru nemovitostí podle §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 265/1992 Sb. Tomuto zápisu navíc vždy předchází zápis poznámky na základě usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí. Za předpokladu, že došlo k řádnému zápisu poznámek ohledně těchto skutečností, tak stěžovatelé měli možnost seznámit se s nimi i touto formou a patřičným způsobem na ně reagovat za účelem ochrany svých práv. V situaci, kdy se sami domáhali určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, u nichž byla v katastru nemovitostí jako vlastník zapsána jiná osoba, bylo navíc nepochybně možné očekávat, že budou údaje uvedené na příslušném listu vlastnictví průběžně sledovat.
16. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními nebyla porušena základní práva stěžovatelů, pročež mu nezbylo, než jejich ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2012
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu