ECLI:CZ:US:2012:2.US.1672.10.1
sp. zn. II. ÚS 1672/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem, se sídlem Ke Klimentce 2186/15, 150 00 Praha 5, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2010, č. j. 5 To 23/2010-477, a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 10. 2009, č. j. 10 T 188/2008-433, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 10. 2009, č. j. 10 T 188/2008-433, uznán vinným ze spáchání trestných činů porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 trestního zákona, trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 2 trestního zákona. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 15 měsíců. Dále mu bylo uloženo zaplatit poškozené společnosti Poradce, s. r. o., se sídlem v Českém Těšíně škodu ve výši 312.600 Kč a ve zbytku nároku byla poškozená společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2010, č. j. 5 To 23/2010-477, zamítnuto.
Proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů podává stěžovatel ústavní stížnost, ve které se domáhá jejich zrušení s tím, že ve věci nepodával dovolání k Nejvyššímu soudu, neboť v daném případě nejsou dány důvody dovolání podle ustanovení §265b trestního řádu. V ústavní stížnosti uvedl, že jeho vina nebyla v trestním řízení spolehlivě prokázána, neboť on sám důsledně svoji vinu a jakoukoliv účast na stíhaných skutcích popíral a jeho obhajoba nebyla soudem provedenými důkazy vyvrácena. Porušení základního práva na spravedlivý proces pak zejména spatřuje v okolnosti, že odvolací soud odmítl provést důkaz svědeckou výpovědí JUDr. P. Č., jehož provedení navrhl sice až v závěru řízení, ale to jen proto, že se o existenci tohoto důkazu dozvěděl až těsně před jednáním odvolacího soudu. Podle jeho názoru přitom toto svědectví mělo mít zásadní význam pro posouzení jeho vinny, neboť se jednalo o svědka, který měl potvrdit podstatné body jeho obhajoby. Konkrétně to, že si nebyl vědom skutečnosti, že v díle, které bylo uvedeno jako jeho autorské dílo, je část textu, jejímž autorem byla jiná osoba, aniž tato skutečnost byla uvedena.
Podle názoru stěžovatele odvolací soud náležitě nezdůvodnil zamítnutí uvedeného důkazu. Odvolává se na judikaturu Ústavního soudu ohledně tzv. opomenutých důkazů, konkrétně na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 251/04, ve kterém bylo zaujato stanovisko k otázce navržených důkazů účastníkem trestního řízení. Ústavní soud se zde vyslovil v tom smyslu, že procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit ve svém rozhodnutí z jakých důvodů. V návaznosti na to se pak odvolal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, ve kterém jsou formulovány důvody pro odmítnutí důkazního návrhu.
Ústavní soud si vyžádal k posouzení předmětu ústavní stížnosti spis Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 10 T 188/2008, a seznámil se s jeho obsahem, zejména s protokolem z veřejného zasedání odvolacího soudu ze dne 9. 3. 2010, kde byl učiněn návrh na doplnění dokazování svědeckou výpovědí svědka JUDr. P. Č.
Ústavní soud vyzval k vyjádření Okresní soud v Karviné a Krajský soud v Ostravě jako účastníky řízení a Okresní státní zastupitelství v Karviné a Krajské státní zastupitelství v Ostravě jako vedlejší účastníky řízení a k tomu účelu jim zaslal ústavní stížnost.
Krajský soud v Ostravě ve svém písemném vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Okresní soud v Karviné se k ústavní stížnosti nevyjádřil a omezil se pouze na zaslání trestního spisu sp. zn. 10 T 188/2008. Krajské státní zastupitelství se výslovně vzdalo postavení vedlejšího účastníka a Okresní státní zastupitelství v Karviné na výzvu k vyjádření vůbec nereagovalo. S ohledem na obsah Ústavnímu soudu zaslaných vyjádření nebylo třeba je rozesílat k replice, neboť v nich nebyly uvedeny žádné nové skutečnosti, na které by bylo nutné reagovat. S ohledem na stanovisko Krajského státního zastupitelství v Ostravě a na nečinnost Okresního státního zastupitelství v Karviné, nebylo dále s těmito státními orgány jednáno jako s vedlejšími účastníky.
Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §125 trestního řádu potažmo ustanovením §138 trestního řádu, a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout. Právní názory, které obecné soudy aplikovaly, jsou rozumně a uspokojivě odůvodněny. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
Zásadní námitkou stěžovatele proti postupu obecných soudů, na jejímž základě dovozuje porušení práva na spravedlivý proces, je neprovedení důkazu svědeckou výpovědí svědka JUDr. P. Č., jehož svědeckou výpověď navrhl až v samotném závěru řízení při veřejném projednání jeho odvolání Krajským soudem v Ostravě. K výtkám stěžovatele je třeba uvést, že se odvolací soud podrobně zabýval důvody, proč uvedenému důkaznímu návrhu nevyhověl. Stěžovatel chtěl tímto důkazem prokázat, že podklady pro jím zpracovávané autorské dílo - komentář ke správnímu řádu, které obsahovalo převzatou část textu jiného autora bez jeho souhlasu, mu dodal jeho spolupracovník JUDr. Š., aniž ho na tuto skutečnost upozornil. JUDr. Š. v době, kdy probíhalo trestní řízení, již nežil a navrhovaný svědek JUDr. Č. měl svojí výpovědí prokázat, že se s JUDr. Š. sešel v kanceláři stěžovatele, kde se od něho měl dozvědět o jeho spolupráci se stěžovatelem na uvedeném komentáři. Při tomto rozhovoru měl svědkovi říci, že nese celý tento komentář k publikaci.
K tomu odvolací soud uvedl, že obecně lze připustit, že se stěžovatel s JUDr. Š. stýkal a že ho navštěvoval, ale tyto návštěvy neprokazují konkrétní spolupráci na předmětném autorském díle. Kromě toho v řízení byl vyslechnut k návrhu stěžovatele jako svědek JUDr. S., který s ním měl na předmětném díle spolupracovat, a který jméno JUDr. Š. ani neznal. Dále odvolací soud uvedl, že stěžovatel uzavřel se skutečným autorem textu JUDr. O. dohodu o narovnání, přičemž ze svědeckých výpovědí svědků o obsahu jednání se stěžovatelem před uzavřením této dohody nikterak nevyplývalo, že by stěžovatel vysvětloval plagiátorství jednáním JUDr. Š.
Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 733/01, na který se stěžovatel odvolává, uvedl, že "neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno". Přesně v intencích tohoto nálezu Ústavního soudu postupoval odvolací soud. Vyložil, že navrhovaný důkaz odmítl, neboť není s to vyvrátit ani potvrdit stěžovatelem tvrzenou skutečnost, přičemž tvrzení, k jehož ověření byla svědecká výpověď svědka JUDr. Č. navrhována, byla v dosavadním řízení bez důvodných pochybností vyvrácena výpovědí svědka JUDr. S. a svědeckými výpověďmi o okolnostech, za nichž byla uzavřena dohoda o narovnání stěžovatele s autorem textu JUDr. O.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu