ECLI:CZ:US:2012:2.US.1676.12.2
sp. zn. II. ÚS 1676/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. J., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem společné advokátní kanceláře Ondruš & Ondruš a partneři, se sídlem v Brně, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 78/2012-42 ze dne 15. února 2012, rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 219/2011 ze dne 28. dubna 2011, a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 11 T 263/2008-520 ze dne 25. února 2011, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně a 3) Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 6. května 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 trestního zákona. Toho se měl dopustit tím, že po slovní potyčce s H. A. R., který otevřel a držel v ruce svůj kapesní nůž, nožem s délkou ostří okolo 30 cm zasáhl předloktí levé ruky A. S. domnívaje se, že se A. S. připojil k útoku proti němu. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let, a trestu propadnutí věci, a bylo mu uloženo zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky náhradu škody. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a stěžovateli byl nově uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel se domnívá, že vydáním napadených rozhodnutí, jakož i postupem, který jejich vydání předcházel, obecné soudy porušily zákon a své povinnosti tak intenzivním způsobem, že zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele podle čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel soudí, že v jeho případě obecné soudy vykročily při dokazování z mezí ústavnosti v jeho neprospěch a dopustily se excesu, spočívajícího v naprosto svévolném postupu při hodnocení důkazů v jeho neprospěch. Jimi provedené hodnocení skutkového děje vykazuje rozpor s hmotněprávní logikou toho, co je fakticky možné při aplikaci ustanovení o nutné obraně, kriminalizují jednání obranného charakteru, a obracejí role útočníka a poškozeného. Popření presumpce neviny u osoby, která se brání útoku, zpochybňuje samotné základy osobní svobody bránící se osoby.
3. Předložil svou skutkovou verzi vyzdvihující skutečnosti předcházející zásahu, kterým způsobil poškozenému zranění v podobě hluboké sečné rány a z místa činu utekl. Poukazuje na to, že jediné přímé důkazy obsahující celkové vylíčení události, tj. výpovědi obviněného a poškozeného (žádní další očití svědci nebyli zjištěni), jsou při popisu základních skutkových okolností rozporné až protikladné. Soudy se přitom nevypořádaly s tím, že jeden z útočníků tvrdil, že stěžovatel nožem bodal, druhý, že s ním šermoval. Nepřímé důkazy v zásadě předloženy nebo zkoumány nebyly a skutkový závěr se tak nutně musí jevit jako zjevně nedostatečný. Závěr, že poškozený vstoupil mezi stěžovatele a útočícího H. A. R. bez toho, že by stěžovatele jakýmkoliv způsobem objektivně ohrožoval nebo mu mohl objektivně jakýmkoliv způsobem ublížit, nemá oporu v obsahu spisu. Je to i v rozporu s hmotněprávní logikou, protože poškozený stál čelem ke stěžovateli a zády ke druhému útočníkovi, a proto se aktivně snažil omezit obranu stěžovatele. Ke zranění poškozeného došlo v okamžiku, kdy se poškozený snažil bránit v aktivní obraně, byl verbálně agresivnější a celý útok vyprovokoval. Celý děj trval jen pár sekund a stěžovatel nebyl schopen jej racionálně hodnotit, cítil jen panický strach o svůj život a snahu dostat oba útočníky co nejdále od sebe. Jako osoba pocházející ze sunitské oblasti Iráku, kde byl vystaven válečným hrůzám způsobeným i šíitskými milicemi, v případě přímého ohrožení oběma útočníky šíitského vyznání vyvolaly panický afekt a hrůzu o život. Jen obrana stěžovatele a nikoliv poškozený zabránila gradaci dalšího násilí. Dále rozbírá vědecké poznatky o boji za použití nožů a vytýká obecným soudům, že nebyl proveden opakovaný výslech obou útočníků k odstranění rozporů v jejich výpovědích, a že rozpornou výpověď poškozeného vzal za základ svého hodnocení, bagatelizoval zbraně v rukou druhého z útočníků (ve skutečnosti útočný zavírací finský nůž s extrémně ostrou čepelí), nebylo nařízeno znalecké zkoumání znalcem z oboru sebeobrany, nebylo proto prokázáno, zda některý útočníků nebyl pod vlivem drog. Osoby obou útočníků jsou značně nevěrohodné, protože oba útočníci by měli být pravomocně odsouzeni pro závažné zločiny, a proto by měli být v současnosti na útěku. Jsou zaujati vůči stěžovateli i jeho rodině. H. R. předtím stěžovateli na jiném místě v Brně vyhrožoval smrtí. Rozporuje výpovědi A. S. a svědka H.
4. Podle stěžovatele je evidentní, že stěžovatel poškozeného nevnímal jako osobu, která se snaží útoku zabránit, ale za jednoho z útočníků. Ti vnikli do směnárny stěžovatele, zprvu verbálně a následně i pod pohrůžkou nožem ho napadli a vyhrožovali mu smrtí, pokud nesplní jejich nezákonné požadavky. Jednalo se proto o nutnou obranu, když poškozený vstoupil aktivně do zóny obrany stěžovatele. Nutnou obranu nevylučuje ani skutečnost, že stěžovatel použil na obranu větší nůž, než měl jeden z útočníků, a že druhý útočník v okamžiku skutkového děje nůž neměl. Zákon totiž připouští, aby obránce použil i podstatně důraznější prostředek než útočník a také aby způsobil citelně závažnější následek, než hrozil z útoku. Poškozený proto musel počítat s tím, že může být zraněn či usmrcen.
5. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
7. Z obsahu napadených rozhodnutí zcela jasně vyplývá, že stěžovatel jednak svoji velmi rozsáhlou argumentaci uplatňoval ve stejném smyslu i rozsahu již v řízení před obecnými soudy, které se s ní přiměřeně vypořádaly. Dále ovšem i to, že stěžovatel neměl v pravém slova smyslu nikdy doplňující důkazní návrhy, ale jen námitky proti rozsahu provedeného dokazování. Tím je vyloučeno, aby se v posuzovaném případě jednalo o opomenutou argumentaci či o opomenuté důkazní návrhy.
8. Pokud jde o hodnocení svědeckých výpovědí, bylo soudem prvního stupně zaznamenáno, že svědek R. byl odsouzen pro trestný čin výtržnictví, kterého se ovšem dopustil v souvislosti s touto věcí, když si po útěku stěžovatele došel pro svoji plynovou pistoli a na místě směnárny vystřelil do prázdného prostoru. Jiná trestná činnost tohoto svědka či poškozeného S. zaznamenána nebyla. Byly rovněž zohledněny výhrůžky svědka R. kvůli nevěře svědka M., zaměstnance stěžovatele, protože o nich vypovídali vedle stěžovatele i svědci z řad rodinných příslušníků stěžovatele. Obecné soudy z toho vyvodily příčinu sporu mezi svědkem R. a stěžovatelem, ovšem nikoliv nevěrohodnost svědka R. a poškozeného S., kteří rodinný problém se svědkem M. nezastírali. Soud prvního stupně příznačně poukázal na to, že výhrůžky svědka R. nebyly evidentně ani stěžovatelem ani jeho rodinnými příslušníky brány příliš vážně, když je nikdo z nich nikdy nehlásil policii (s. 20 rozsudku soudu prvního stupně). Byl konečně zohledněn i evidentně chaotický způsob výpovědi svědka R. a poškozeného S., který se v tom neodlišoval od tendenčně laděných výpovědí svědka M. a stěžovatele, tedy jediných účastníků konfliktu. Ústavní soud nepochybuje o tom, že se v tom projevila i kulturní odlišnost těchto osob. To ovšem obecné soudy vedlo k tomu, že důsledně vyhodnotily i relevantní svědectví dalších, na sporu nijak nezaujatých osob, tedy svědka H. (očitého svědka - s. 11-12, 14-16 rozsudku soudu prvního stupně) a dalších. K aplikaci zásady in dubio pro reo tedy nebyl shledán prostor.
9. Obecné soudy všech stupňů se shodly na tom, že stěžovatel jednal ve skutkovém omylu, když vstup poškozeného S. mezi něj a svědka R. považoval za útok proti své osobě. Tím bylo vyloučeno úmyslné zavinění stěžovatele, ovšem nikoliv zavinění vůbec. Vyloučily ovšem, že by se jednalo ze strany stěžovatele o nutnou obranu, se všemi teoretickými souvislostmi zdůrazňovanými stěžovatelem, protože objektivně poškozený S. proti stěžovateli vůbec nijak neútočil. Ze strany stěžovatele proto došlo ke zcela neadekvátnímu hodnocení situace (s. 2 usnesení dovolacího soudu), když i stěžovateli nakloněný svědek M. shodně se svědkem H. měli za to, že se poškozený S. se snažil konfliktu zabránit (s. 21 rozsudku soudu prvního stupně). To, že byl poškozený S. přitom čelem otočen ke stěžovateli, shledal dovolací soud logickým s tím, že se poškozený postavil čelem proti tomu, kdo byl v daný moment ozbrojen silněji (s. 3 usnesení dovolacího soudu). O a to byl stěžovatel, který šermoval se dvěma noži s čepelí typu bowie, když svědek R. jen držel v ruce nůž značky Opinel (francouzské a nikoliv finské výroby - s. 4 rozsudku soudu prvního stupně). Celkově lze tedy závěry obecných soudů hodnotit jako ústavně souladné.
10. Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu