ECLI:CZ:US:2012:2.US.1788.12.2
sp. zn. II. ÚS 1788/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. H., právně zastoupeného JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem, se sídlem Hlavní 40, 624 00 Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2012, č. j. 44 Co 400/2011-124, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2011, č. j. 18 C 239/2006-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně chráněných práv. Konkrétně namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal proti České republice -Ministerstvu spravedlnosti a proti Mgr. D. O. náhrady škody ve výši 4.940 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu. Žaloba byla Městským soudem v Brně zamítnuta ústavní stížností napadeným rozsudkem. V tomto rozsudku se dostalo stěžovateli poučení, že proti němu není přípustné odvolání. Stěžovatel přesto proti rozsudku odvolání podal a tvrdil, že poučení, kterého se mu dostalo, není správné a odvolání přípustné je. Šlo v podstatě o výklad přechodných ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Novelou došlo ke změně §202 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), který pro spory o zaplacení peněžitého plnění stanoví finanční limit, do kterého není proti rozhodnutí soudu prvního stupně přípustné odvolání. Řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 28. 8. 2006, tedy ještě v době, kdy platila původní právní úprava, podle níž byl stanoven limit pro tzv. bagatelní spory částkou 2.000 Kč. Z této skutečnosti stěžovatel dovozoval, že tato úprava platí pro celé řízení. Odvolací soud usnesením ze dne 30. 1. 2012, č. j. 44 Co 400/2011-124, odvolání odmítl a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil, proč, pokud jde o otázku přípustnosti odvolání, byla na danou věc správně použita nová právní úprava.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se stanoviskem odvolacího soudu a napadá i postup soudu prvního stupně, který mu, podle jeho názoru poskytl nesprávné poučení o možnosti podat odvolání. Poukázal na to, že žaloba byla u soudu podána dne 28. 8. 2006 a první úkon soudu byl v této věci učiněn až dne 29. 10. 2009. Soud byl tedy ve věci nečinný více jak tři roky a právě tato nečinnost vedla k tomu, že věc byla posuzována s ohledem na přechodná ustanovení k novele o. s. ř., provedená zákonem č. 7/2009 Sb. již podle nové úpravy, protože první úkon ze strany soudu byl v této věci učiněn až po účinnosti uvedené novely. Zdůraznil, že v této nečinnosti spatřuje porušení ustanovení §2 o. s. ř., a v důsledku toho došlo k zásahu do jeho ústavně chráněných práv v rozsahu, jak je uvedeno shora.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých ústavně zaručených základních práv, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ve vztahu k povaze projednávané věci je pak třeba především připomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se s námitkami stěžovatele, které nyní opakuje v ústavní stížnosti, vyčerpávajícím způsobem vypořádal a Ústavní soud nemá nic, co by nad rámec tohoto výkladu uvedl, a proto na něj plně odkazuje. Na druhé straně lze souhlasit se stěžovatelem, že více jak tříletá nečinnost soudu prvního stupně je z jeho strany závažným pochybením. Stěžovatel k tomu uvedl, že žádnými svými procesními kroky nečinnost soudu nezavinil. Současně ale neuvedl, že by využil zákonem dané prostředky na obranu proti nečinnosti soudu v době, kdy nečinnost trvala. Ústavní soud za situace, kdy stěžovatel nevyužil prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva na rozhodnutí bez zbytečných průtahů dává, nemůže učinit žádné opatření, neboť mu v tom brání ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu