ECLI:CZ:US:2012:2.US.180.11.1
sp. zn. II. ÚS 180/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy - Asociace svobodných odborů České republiky, se sídlem Tyršova 6, 122 00 Praha 2, zastoupeného Mgr. Petrem Jahodou, advokátem se sídlem Plavínová 2796/12, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 24 Co 241/2010-460 ze dne 27. 10. 2010, a rozsudku Okresního soudu v Semilech, č. j. 8 C 264/2004-408 ze dne 16. 2. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo svobodně se sdružovat podle čl. 20 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho konstitučně garantovaných práv tím, že obecné soudy při rozhodování v právní věci stěžovatele nerespektovaly ustálenou judikaturu Ústavního soudu v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy, čímž bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a zprostředkovaně též právo na svobodné sdružování ve smyslu čl. 20 Listiny, neboť obecné soudy jeho obsah nevyložily v souladu s touto ustálenou judikaturou.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele ve vztahu k napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu naříkaných soudních aktů Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel určovací žalobou domáhal určení vlastnického práva k řadě nemovitostí ležících v katastrálním území Vítkovice v Krkonoších, a to v souvislosti s přechodem základní odborové organizace stěžovatele pod Odborový svaz státních zaměstnanců a organizací. Konkrétně se domáhal, aby v souladu s čl. 36 odst. 5 stanov stěžovatele došlo k zápisu jeho vlastnického práva k nemovitostem, neboť dle jeho mínění v případě zániku základní odborové organizace, k němuž přechodem žalované strany, ZO Výzkumného ústavu zemědělské techniky Praha (dále jen "žalovaná") do jiného odborového svazu, došlo, přechází nemovitý majetek zpět do vlastnictví stěžovatele jako odborového svazu. Žalovaná jako jednotka stěžovatele prý nedisponovala samostatnou právní subjektivitou, nemohla volně nakládat s nemovitým majetkem, přičemž toto omezení bylo zapsáno rovněž v katastru nemovitostí. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě vyvracela tvrzení stěžovatele. Zejména uvedla, že na její straně nedošlo k zániku s účinky uvedenými v článku 36 odst. 5 stanov, ale k transformaci do jiné odborové organizace. Tato skutečnost dle ní nevyvolává změnu vlastnictví k nemovitostem. Nástupnická odborová organizace přejímá veškerý majetek dosavadní zanikající organizace. Žalovaná dále vyzdvihla, že nebyla zrušena, jak tvrdí stěžovatel, pouze prý přešla do jiného občanského sdružení, pod jiný odborový svaz. Žalovaná také poukázala na rozpor stanov stěžovatele s právními předpisy, které umožňují základním jednotkám svazu - odborovým organizacím, aby svobodně přecházely pod jiný odborový svaz. Svou argumentaci žalovaná doplnila o tvrzení, že žalobou dotčené nemovitosti byly v jejím vlastnictví dříve, než vstoupila do struktur stěžovatele. Pakliže se rozhodla transformovat do jiného odborového svazu, učinila tak svobodně, což dle jejího přesvědčení s sebou nese i právo dispozice s majetkem, který nebyl nabyt či opatřen v době, po kterou tvořila coby základní odborová organizace součást stěžovatele.
Soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování i rozbor platné právní úpravy, na základě jejichž výsledku dospěl k závěru, že žalovaná byla jako základní organizace členem stěžovatele a na její úkony související s dobrovolným přechodem pod jiný odborový svaz ne1ze ap1ikovat ustanovení stanov potud, pokud se jedná o prostý zánik členství spojený s majetkovým vypořádáním. Soud přitom vyšel ze zjištění, že stanovy stěžovatele nepamatují na případ, kdy dochází k vystoupení základní organizace z odborového svazu. Za takové situace nebylo možné formálně uzavřít, že by byl veškerý majetek vystupující jednotky ponechán odborovému svazu, nýbrž je třeba posoudit povahu takového majetku. Okresní soud tak vyvodil, že je-li zřejmé, že majetek vlastnila základní organizace před vstupem do struktur stěžovatele, pak je i nadále způsobilá k dispozici s ním. Soud také zdůraznil, že předmětem vypořádání by se při transformaci žalované mohly stát pouze hodnoty nabyté či opatřené v průběhu jejího členství v odborovém svazu, z něhož později vystoupila.
Ústavní soud v souvislosti s věcí projednávanou před soudem prvního stupně zjistil, že napadená soudní rozhodnutí vzešla z řízení, které bylo vedeno v důsledku kasačního zásahu Nejvyššího soudu (rozsudek č. j. 28 Cdo 5099/2007 - 243 ze dne 21. 1. 2009), jenž dosavadní rozhodnutí soudů obou stupňů v předmětné právní věci zrušil a vrátil jim věc k dalšímu řízení, přičemž soudy nižších stupňů zavázal svým právním názorem, jehož těžiště, breviter dictum, spočívá v tom, že neupravují-li stanovy možnost vystoupení základní (popř. územní) odborové organizace z odborového svazu, je nutno formulovat vztah stanov odborového svazu jako občanského sdružení k relevantní obecné právní úpravě, to jest v daném případě k §3 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud toto zákonné ustanovení interpretoval tak, že může-li podle tohoto ustanovení každý svobodně vystoupit z občanského sdružení, pak se toto právo musí vztahovat i na právnickou osobu (v daném případě na odborovou organizaci), jež je členem občanského sdružení (v daném případě členem odborového svazu). Dovolací soud zvláště vyzdvihl, že "je-li taková právnická osoba vlastníkem majetku, pak nemůže vztah odborového svazu a v něm sdružené odborové organizace působit tak rozsáhle, že by vedl k důsledkům typu "běžte, ale svůj majetek nám tu zanechte". Okresní soud v Semilech se výše citovanými právními závěry dovolacího soudu řídil, přičemž z nich dovodil, že nikdo nemůže být zbaven vlastnického práva jinak než na základě zákona. Opačný názor by byl v rozporu s čl. 11 odst. l Listiny základních práv a svobod, zaručující ochranu vlastnického práva všem subjektům bez rozdílu, a proto ani stanovy občanského sdružení nemohou platně a účinně do vlastnického práva žalované zasahovat. Soud uzavřel, že žalovaná z toho důvodu ani nemohl vlastnické právo k vymezeným nemovitostem pozbýt na základě stanov stěžovatele. Soud tudíž žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti prvoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel včasné a obsáhlé odvolání, v němž nesouhlasil s právními závěry soudu prvého stupně a odkázal na rozsudky okresního a krajského soudu, jimiž bylo žalobě vyhověno a které předcházely shora podanému kasačnímu rozsudku Nejvyššího soudu. Vyjádřil svůj nesouhlas s právním názorem dovolacího soudu o tom, že ve stanovách žalobce absentuje úprava vystoupení základní odborové organizace z odborového svazu, maje za to, že jsou-li do odborového svazu přijímáni členové, z nichž se organizace skládají, stanovy žalobce nemusí obsahovat úpravu pro případ vystoupení odborové organizace z odborového svazu ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb. Vedle námitek v rovině skutkových okolností a jednoduchého práva se soustředil i na ústavněprávní rovinu. Sdružovací právo je dle něj založeno na odluce spolku od státu s vysokou mírou autonomie sdružení při řešení členských záležitostí, odkázav přitom na usnesení Nejvyššího soudu ČR, č. j. 28 Cdo 1018/2005-143 z 23. 11. 2005. Uvedený názor má prý oporu i v čl. 20 Listiny základních práv a svobod, jímž je zaručeno svobodné vytváření formálních i neformálních sdružení. Do postavení a činnosti sdružení, která jsou právnickými osobami, mohou státní orgány zasahovat jen v mezích stanovených Ústavou a obecně závaznými právními předpisy. Podmínkou je, aby k takovému zásahu byl státní orgán právní úpravou výslovně zmocněn. Ingerence soudu do aktů občanských sdružení je dle stěžovatele omezena §15 zák. č. 83/1990 Sb. právem člena sdružení podat žalobu u okresního soudu na určení, zda je rozhodnutí některého orgánu sdružení, proti němuž nelze podat podle stanov opravný prostředek, v souladu se zákonem či stanovami, ovšem pouze ve lhůtě 30 dnů, kdy se o tom člen sdružení dozvěděl, nejpozději do 6 měsíců od rozhodnutí. Nebylo-li uvedeného prostředku využito, je následný soudní přezkum limitován toliko na otázku, zda byly při přijímání rozhodnutí dodrženy procedurální předpisy, přičemž stěžovatel poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu publikované pod sp. zn. IV. ÚS 309/2007.
Žalovaná v podaném vyjádření zrekapituloval dosavadní průběh řízení včetně citovaného kasačního rozsudku dovolacího soudu v této věci a přiklonil se k jeho právní argumentaci. Ve svém vyjádření se pak dále soustředil na okolnosti, za nichž dle svého přesvědčení nabyl vlastnické právo. Ve spojitosti s tím učinil závěr, že i kdyby snad bylo možné dospět v otázce přechodu vlastnického práva k nemovitostem ke zcela opačnému závěru, než který učinil Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozsudku, nelze přehlédnout, že žaloba byla podána až v roce 2004, přitom žalovaná včetně svého právního předchůdce užívá nemovitosti jako vlastník v dobré víře již od roku 1959, tedy po dobu delší 10 let, proto by vlastnické právo k nim nabyl vydržením tohoto práva podle §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Upozornil dále, že Ústavní soud již odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2010 pod sp. zn. IV. ÚS 516/10 ústavní stížnost ve věci stěžovatele, který vystupoval v pozici žalobce prakticky v téže věci, tedy směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, č. j. 28 Cdo 3716/2009 - 170 ze dne 6. 1. 2010, a dále upozornil na další judikát Nejvyššího soudu, v němž dovolací soud rozhodl stejně.
Krajský soud v Hradci Králové přezkoumal napadený rozsudek společně s řízením, které jeho vyhlášení předcházelo, přičemž odvolání stěžovatele neshledal důvodným, a proto napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Na prvém místě uvedl, že soudy obou stupňů jsou vázány právními názory dovolacího soudu, které musí respektovat, za předpokladu, že skutkový stav v mezidobí nedoznal žádných změn, což byl dle odvolacího soudu také případ projednávané věci. Z toho odvolací soud dále vyvodil, že ve světle tohoto právního názoru pozbývají námitky žalobce, uplatněné v jeho odvolání, právní relevanci, a proto se jimi podrobněji nezabýval. Vedle toho poznamenal, že před vstupem do odborového svazu žalobce byla žalovaná pod původním identifikačním číslem zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí (na příslušném listu vlastnictví) a zapsána jako jejich vlastník je dosud, třebaže s odlišným identifikačním číslem. Dle odvolacího soudu provedl katastrální úřad změnu zápisu v katastru jen v identifikačním čísle žalovaného, s vědomím, že žalobce, domáhající se další změny zápisu v katastru nemovitostí, a to v označení vlastníka dotčených nemovitostí v katastru, nepředložil žádný právní titul, který by tvrzenou změnu vlastnictví, totiž že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce, zakládal. Odvolací soud tak uzavřel, že katastrálnímu úřadu oprávněně nepostačoval pro vyhovění žádosti žalobce jeho odkaz na stanovy žalobce, jakožto spolku, nepokládal totiž stanovy spolku za zákonem stanovený vlastnický nabývací právní titul.
Proti potvrzujícímu rozsudku krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, neboť dovolání bylo za takové situace přípustné toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, přičemž s ohledem na vzpomínaný předchozí kasační zásah dovolacího soudu by jím bylo bezpochyby odmítnuto jako nepřípustné. Lze proto konstatovat, že stěžovatel ve vztahu ke stížností formálně dotčeným soudním rozhodnutím vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Nelze však v této souvislosti přehlédnout, že jádro ústavní stížnosti představuje konglomerát námitek směřujících ve skutečnosti proti zmíněnému rozsudku Nejvyššího soudu z 21. ledna 2009, kterým byla věc vrácena soudům nižší instance k dalšímu řízení. Stěžovatel konkrétně namítá, že právní názor dovolacího soudu, vyjádřený v tomto rozsudku, se dostal do rozporu se závěry, které "Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 90/06 ze dne 12. 12. 2006 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 309/07 ze dne 22. 04. 2009". Stěžovatel tedy sice formálně brojí proti rozsudkům obecných soudů uvedených v záhlaví tohoto usnesení, materiálně však napadá rozsudek Nejvyššího soudu, č. j. 28 Cdo 5099/2007 - 243, neboť na námitkách proti právnímu názoru tam vyřčenému také ústavní stížnost z podstatné části stojí (viz zejména bod VII ústavní stížnosti).
Ač si je toho stěžovatel v obecné rovině vědom (bod III ústavní stížnosti), přesto Ústavní soud považuje za potřebné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti lato sensu, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí, anebo se jejich rozhodnutí vyznačovala libovůlí v rozporu se zásadami zakotvenými v čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny. Tuto skutečnost odráží i konstantní a bohatá judikatura Ústavního soudu (viz kupř. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 nebo usnesení IV. ÚS 341/05, I. ÚS 248/04 aj.).
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů plyne, že se zabývaly nárokem stěžovatele i námitkami žalovaného pečlivě. Za nosnou konstrukci jejich rozhodování je třeba pokládat mnohokráte zmiňovaný právní názor dovolacího soudu, který do svých výroků náležitě promítly. Je nepochybné, že měl zásadní dopad na výsledek sporu mezi stěžovatelem a žalovaným, neboť sám o sobě byl způsobilý změnit právní pozadí sporu tak, že ve výsledku soudy rozhodly opačně než v řízení, které předcházelo kasačnímu rozsudku Nejvyššího soudu. Nicméně dlužno říci, že v postupu soudu I. a II. stupně zcela zjevně absentují jakékoli excesy, které by mohly zasáhnout právní sféru stěžovatele nad rámec kautel uvedených v čl. 4 odst. 4 Listiny.
Na podrobném zpochybňování právního názoru Nejvyššího soudu tedy stěžovatel postavil svoji ústavní stížnost. Většinu námitek však stěžovatel vede v rovině jednoduchého práva, polemizuje s různými závěry dovolacího soudu (a potažmo i soudů, jejichž rozhodnutí jsou stížností napadena), které se snaží vyvracet vlastní (proti)argumentací (viz části bodu VII uvedené kurzívou). Přezkum "běžné" zákonnosti a skutkových okolností, však Ústavnímu soudu z důvodů, které byly nastíněny výše, nepřísluší. Ostatně stížnost stěžovatele proti stejnému rozhodnutí Nejvyššího soudu v jeho jiné (typově však shodné) právní věci byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost především z těchto důvodů (viz sp. zn. IV. ÚS 516/10). Stejně tak nemůže brát Ústavní soud zřetel na "důkazy", které stěžovatel ve své stížnosti "pouze doplňuje a upřesňuje" (bod IV ústavní stížnosti), neboť jednak nemají svůj původ v ústavním právu, jednak nejsou per se přípustné ve světle principu subsidiarity ústavní stížnosti, poněvadž jedním z jeho aspektů (a současně i právních důsledků) je vedle vyčerpání všech relevantních a kvalitativně účinných procesních prostředků nápravy rovněž i vyčerpání všech relevantních argumentů, které stěžovatel může před obecnými soudy objektivně vznést. Připuštění takových argumentů, resp. jejich zohlednění v řízení před Ústavním soudem bez dalšího by ve své podstatě znamenalo obcházení zásad, na nichž spočívá řízení před obecnými soudy, což by vedlo nejen k narušení formální i materiální dimenze principu subsidiarity ústavní stížnosti, ale především k zapovězenému opuštění veřejnoprávních pretenzí Ústavního soudu.
Jedinou ústavněprávní námitkou stěžovatele je tak jeho tvrzení stran kontradikce právního názoru Nejvyššího soudu právnímu názoru Ústavního soudu, přesněji řečeno jeho nerespektování ze strany obecných soudů, "což vyvolává pochybnost, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy, jenž je povolává k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům, a ve svých důsledcích jsou způsobilé ohrozit princip právní jistoty" (sub VIII ústavní stížnosti). Jako důkaz tohoto rozporu odkazuje na dvě rozhodnutí Ústavního soudu, a sice na nález sp. zn. I. ÚS 90/06 z 12. 12. 2006, kterým byla stížnost stěžovatele v jeho jiné právní věci zamítnuta, a na usnesení sp. zn. IV. ÚS 309/07. Prvně uvedený nález obsáhle parafrázuje, aniž by však uvedl, v čem konkrétně závěry v tomto nálezu uvedené přiléhají na projednávaný případ. Pasáž, kterou stěžovatel zmiňuje, je toliko obecnou charakteristikou ústavněprávního rozměru úpravy sdružovacího, resp. shromažďovacího práva. Tyto principy nelze absolutizovat, a to zvláště jejich izolací v rámci systematického vztahu s dalšími základními právy nebo svobodami.
Stěžovatel také čerpá svoji argumentaci z druhotně uvedeného usnesení. Nutno však podotknout, že závěry, k nimž zde Ústavní soud dospěl, se zakládaly na skutkově i právně odlišné bázi. Jejich aplikaci nelze bez náležitého posouzení vzájemných odlišností vztáhnout na všechny další typově obdobné případy. Stěžovatel nadto přehlíží, že sám Nejvyšší soud ve svém kasačním rozsudku uvedl, že "závěry zde vyslovené jsou závazné pouze pro účastníky sporu a nelze je zobecnit. Jsou odvislé od znění stanov konkrétního svazu, právních úkonů účastníků a ostatních skutkových okolností. Nelze vést paralelu mezi těmito závěry a vztahy ZO jiných o. s. k těmto svazům" (bod 20 důvodové části). Námitka stěžovatele, že obecné soudy měly aplikovat tuto judikaturu Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy, tudíž nemůže obstát. Jakkoli jsou orgány veřejné moci povinny zohlednit rationes decidendi, totiž nosné ústavněprávní důvody nálezů Ústavního soudu (nejen) ve své rozhodovací činnosti, je třeba upozornit na to, že používání judikatury (nejen Ústavního soudu), obzvláště její "mechanické" přejímání bez přihlédnutí k okolnostem, které k jejímu vzniku vedly, ústavnost nechrání, ale naopak jí škodí.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své poslání a omezit se na základní funkci, jíž je posuzování souladu právních aktů (v širokém smyslu tohoto pojmu) s ústavním pořádkem, proto konstatuje, že obecné soudy zjevně postupovaly ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí patřičně zdůvodnily. Ústavní soud tak stěžovatelem tvrzená porušení ústavně zaručených práv neshledal.
S ohledem na řečené Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu