ECLI:CZ:US:2012:2.US.2476.12.1
sp. zn. II. ÚS 2476/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele SPRING-STAV, spol. s r. o., v likvidaci, se sídlem Hálkova 1203/32, 301 00 Plzeň, zastoupeného Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou, se sídlem Míru 17, 337 01 Rokycany, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, č. j. 32 Cdo 4190/2011-849, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2011, č. j. 1 Cmo 109/2011-803, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. června 2011, č. j. 1 Cmo 109/2011-803, potvrdil v řízení o žalobě, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 13,553.417,30 Kč s příslušenstvím, předchozí zamítavý rozsudek Krajského soudu v Plzni (v pořadí třetí) ze dne 14. ledna 2011, č. j. 28 Cm 1114/1999-765, ve znění opravného usnesení ze dne 2. března 2011, č. j. 28 Cm 1114/1999-773. Žalovaná částka představovala úhradu za provedení stavebních prací pro žalovaného na základě smlouvy o dílo, která ovšem byla v průběhu řízení shledána neplatnou, takže se žalobce této částky posléze domáhal z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo spočívat právě v provedení stavebních prací pro žalovaného. Rozsah provedených prací však zůstal mezi účastníky sporný, a proto se dokazování zaměřilo především na tuto otázku. Obecné soudy musely při provádění dokazování zohlednit skutečnost, že žalovaný uznal svůj závazek, což mělo za následek převrácení důkazního břemene ohledně tvrzení rozsahu rozestavěnosti. Zde soudy dovodily, že žalovaný unesl důkazní břemeno, které nebylo zpochybněno ani žalobcem navrženými a provedenými důkazy (zejména zápisy o stavu prací a výslechem svědka - pracovníka žalobce). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce na zaplacení shora uvedené částky není důvodný, neboť v řízení zjištěná hodnota provedených prací byla z velké části pokryta již před zahájením řízení žalovaným poskytnutými platbami, a ve zbývající zčásti byl žalovaný zavázán k její úhradě rozhodnutím soudu v rámci tohoto řízení. Odvolací soud se s těmito skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil, přičemž se vyjádřil i k žalobcem uplatněným námitkám.
3. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, č. j. 32 Cdo 4190/2011-849, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolatel nepředložil Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce. Nejvyšší soud uvedl, že dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o tom, koho z účastníků a v jakém ohledu (stran kterých právně významných skutečností) tíží důkazní břemeno a jaké procesní konsekvence z toho vyplývají, nýbrž podrobuje kritice právě jen skutkový závěr soudů, založený na hodnocení provedených důkazů, že se žalovanému podařilo příslušné právně významné skutečnosti prokázat. Zdůraznil, že zamítavá rozhodnutí soudů jsou založena na skutkových zjištěních a skutkových závěrech odpovídajících příslušným tvrzení žalovaného. Nepřisvědčil námitce, že soudy nižších stupňů nerespektovaly závazný právní závěr vyslovený v předchozím kasačním rozhodnutí. Rovněž tak otázka výkladu §15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), nemohla přivodit zásadní význam napadeného rozhodnutí, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Další námitky dovolatele měly povahu námitek skutkových, resp. námitek podřaditelných pod §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., které však nelze v případě přípustnosti dovolání podle §237 dost. 1 písm. c) o. s. ř. uplatňovat.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. V prvé řadě nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání z důvodu, že nepředložil k řešení žádnou otázku, z níž by bylo lze usuzovat na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. V této souvislosti podrobně rozebírá, které jím uplatněné otázky a z jakého důvodu mají z pohledu stěžovatele zásadní právní význam. Jedná se zejména o posouzení aplikace §323 odst. 1 a §15 obch. zák., jakož i o otázku vázanosti soudu důkazními návrhy účastníků.
5. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel rozšířil svoji argumentaci i ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu. Podle názoru stěžovatele se odvolací soud podaným odvoláním řádně nezabýval, nevypořádal se s celou řadou stěžovatelových námitek a své rozhodnutí ani řádně nezdůvodnil. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval námitkou, že soud prvního stupně nevzal za důkaz protokoly o předání stavby, které bylo nutné hodnotit jako důkaz pro posouzení skutkového stavu věci. Odvolací soud se rovněž nezabýval námitkou stěžovatele ohledně nutnosti zhotovení revizního znaleckého posudku ve vztahu ke znaleckému posudku N., který dle mínění stěžovatele obsahoval chyby, a samotnou osobu znalce nebylo možno považovat za nestrannou. Stěžovatel uzavírá, že odvolací soud absencí řádného zdůvodnění porušil čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
6. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval argumentací stěžovatele ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel v prvé řadě polemizuje se závěrem o nepřípustnosti dovolání a s posouzením charakteru stěžovatelem nastolených otázek, jež Nejvyšší soud zčásti považoval za skutkové a tudíž za takové, které nejsou schopny přivodit přípustnost dovolání, a zčásti jim nepřisoudil zásadní právní význam. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč neshledal přípustnost dovolání a námitky stěžovatele nepovažoval za relevantní. V tomto směru nelze v jeho rozhodnutí spatřovat porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Ústavní soud dále podotýká, že nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována, a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah vymyká se z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže.
9. Ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Praze stěžovatel namítal, že tento soud se řádně nevypořádal se všemi jeho námitkami obsaženými v odvolání, které se týkaly zejména neprovedení určitých důkazů soudem prvního stupně. K tomu Ústavní soud podotýká, že opomenuté (navržené a neprovedené) důkazy mohou sice založit nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí a tedy i jeho protiústavnost, ovšem pouze za předpokladu, že soud o takto navržených důkazech nerozhodne, resp. se jimi vůbec nezabývá. Ze žádných procesních předpisů ani zásad nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Námitky stěžovatele se týkaly zejména neprovedení důkazu revizním znaleckým posudkem a potřeby jiného hodnocení protokolů o předání stavby. Ústavní soud ze spisu, který si vyžádal od soudu prvního stupně, zjistil, že v řízení před soudem prvního stupně (v pořadí již třetím) byly provedeny téměř všechny účastníky řízení navržené důkazy. Soud prvního stupně rovněž v rozhodnutí náležitě odůvodnil, které účastníky, navržené důkazy a z jakého důvodu neprovedl [ve vztahu k návrhu na provedení důkazu revizním znaleckým posudkem srov. str. 5 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. ledna 2011, č. j. 28 Cm 1114/1999-765 (č. l. 767 vyžádaného spisu)]. Námitka stěžovatele o jiné hodnocení protokolů (zápisů) o předání stavby pak představuje snahu o přehodnocení skutkových závěrů vyvozených z provedených důkazů, k němuž ovšem není Ústavním soud v žádném případě oprávněn. K oběma námitkám, které stěžovatel uváděl v odvolání, se navíc Vrchní soud v Praze stručně v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž vyjádřil.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu