ECLI:CZ:US:2012:2.US.2526.12.1
sp. zn. II. ÚS 2526/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Z. J., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem společné advokátní kanceláře Ondruš & Ondruš a partneři se sídlem v Brně, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 448/2011-238 ze dne 3. dubna 2012, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a 1) N. J. a 2) H. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 4. července 2012, se stěžovatel domáhá zrušení výroku I rozsudku, který je uveden v záhlaví. Tím byl k jeho odvolání potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město č. j. 99 P 99/2010-193 ze dne 31. října 2011, kterým byl zamítnut jeho návrh na změnu výchovného prostředí vedlejší účastnice 1) (dále jen "nezletilá") - svěření nezletilé do střídavé výchovy a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Tvrdí, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti konkrétně tvrdí, že došlo k ignorování imperativu zjišťování důvodnosti a racionality nesouhlasu vedlejší účastnice řízení 2) (dále jen "matka") se střídavou výchovou. Obecným soudům rovněž vytýká, že nedostály povinnosti řádného a transparentního odůvodnění rozhodnutí. Z provedených důkazů učinily zjištění, jež neodpovídají provedenému dokazování a nesplňují požadavky kladené na ně zákonem. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, s nímž se neztotožnil ani odvolací soud, že nedošlo k tak podstatné změně poměrů, která by odůvodňovala změnu výchovného prostředí. Ke změně poměrů totiž došlo pouhým uplynutím času od posledního rozhodnutí soudu, jež bylo vydáno v roce 2009 v době rozvodu manželství rodičů, kdy nezletilé byly tři roky, a začínala chodit do školky. Stěžovatel uvádí, že návrh na svěření nezletilé do střídavé výchovy rodičů podával v době, kdy de facto střídavá výchova fungovala, byť ke střídání docházelo nepravidelně a jednotlivé časové úseky byly příliš krátké. Nadstandardní účastí stěžovatele na výchově nezletilé totiž de facto začalo docházet k realizaci střídavé výchovy, kdy kontakt nezletilé s oběma rodiči byl každodenní a nezletilá si na uvedený režim velice dobře zvykla. Zásadní argumenty odvolacího soudu k eliminaci střídavé výchovy, že matka ve své výchovné roli neselhala a že současná úprava poměrů nijak zájmy nezletilé nepoškozuje, nemají oporu v zákoně ani v ustálené judikatuře soudů. Z jednání matky v průběhu soudního řízení má přitom pochybnosti o zvládnutí její výchovné role. Matka totiž styk s otcem navrhla zúžit na víkend 1x za 14 dnů v měsíci a k tomu 2 odpoledne v týdnu, ve kterém se neuskuteční styk s otcem o víkendu. To bylo podle stěžovatele v přímém rozporu se závěrem soudního znalce, že je vysoce žádoucí dát výchově nezletilé jasná pravidla, respektující relativně vyvážený poměr účasti obou rodičů. S poukazem na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363) tvrdí, že primárním zájmem dítěte je, aby bylo v péči obou rodičů.
3. Obecným soudům vytýká opominutí faktu, že na výchově nezletilé se v době vydání rozhodnutí podíleli oba rodiče, opominutí závěru znalce o tom, že výchovné postupy rodičů by se při realizaci střídavé výchovy dobře doplňovaly ve prospěch nezletilé, opominutí zjištění faktických podmínek pro střídavou výchovu, neakceptování stanoviska opatrovníka, nepřihlédnutí ke shora uvedenému militantnímu postoji matky, opominutí stálé vstřícnosti stěžovatele vůči matce a nevypořádání se resp. neakceptováním postoje nezletilé. Stěžovatel má za to, že napadené rozhodnutí je spíše výrazem konvence rozhodovací praxe soudu a určitou libovůlí, neboť soud nepřezkoumal důvodnost a racionalitu důvodů nesouhlasu matky se střídavou výchovou. Stěžovatel tvrdí, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu musí soud vyhovět návrhu jednoho z rodičů na svěření nezletilého do střídavé výchovy, pokud oba rodiče mají na jeho výchově zájem, jsou-li způsobilí o své dítě pečovat, pokud budou potřeby nezletilého lépe zajištěny péčí obou rodičů, pokud neexistují důvody, které by měly prokazatelně negativní vliv na zájem dítěte, a to i tehdy, pokud se střídavou výchovou jeden z rodičů nesouhlasí. Rozhodnutí soudu tedy nepředvídatelným způsobem vybočilo z ustálené judikatury soudů.
4. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
6. Konečně Ústavní soud ve vztahu k dané problematice vytrvale zdůrazňuje, že ideálním stavem je, pokud muž a žena spojeni v manželství spolu žijí a vychovávají své děti. Pokud tento stav neexistuje, musí stát zásadně činit opatření v souladu s pozitivními povinnostmi, které má v dané oblasti na poli základních práv. V takové situaci může být nejlepší zájem dítěte nalezen někde úplně jinde, než kde ho shledávají rodiče, či jeden z nich (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2471/10, N 34/60 SbNU 417).
7. Z narativní části rozhodnutí odvolacího soudu zcela zřetelně vyplývá, že převážná část argumentace stěžovatele prezentovaná v ústavní stížnosti byla obsažena již v odvolání. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy vzaly v úvahu jak postoj nezletilé, že "by chtěla být víc u tatínka i u maminky", tak i výchovné schopnosti obou rodičů prezentované jak jimi samými tak i ustanoveným znalcem. Prakticky tedy neexistuje nic, co by nebylo předmětem skutkových zjištění a následných úvah obecných soudů. To, že oba obecné soudy shodně zaujaly názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, je ovšem něco jiného.
8. Stran hodnocení existence změny poměrů se oba obecné soudy shodly, ačkoliv z argumentace stěžovatele vyplývá něco jiného. Oba obecné soudy dospěly k závěru, že nedošlo k takové změně poměrů, která by byla důvodem pro změnu výchovného prostředí nezletilé, jež byla založena soudním schválením dohody rodičů. Tento závěr odůvodnily tím, že taková změna není v souladu se zájmem nezletilé. Tím tedy v souladu s ústavním pořádkem upřednostnily zájem dítěte nad zájmem jeho rodičů. Pokud se stěžovatel odvolává na závěry znalce, tak z nich vyniká znalcem upřednostňovaná materie nad formou - totiž že nezletilá v současné době potřebuje především ustálený režim, lhostejno zda formou střídavé péče nebo úpravou styku stěžovatele s ní. Pokud se pak stěžovatel odvolává na rozhodovací činnost Ústavního soudu, tak ani ze stěžovatelem citovaných rozhodnutí rozhodně nevyplývá, že by střídavá péče byla privilegovanou formou režimu mezi rodiči a dětmi. A konečně pokud jde o odmítavý postoj matky, ten evidentně nebyl převažujícím důvodem pro rozhodnutí. Kromě toho důvody matky byly podrobeny kritickému zkoumání v souvislosti se závěry znalce a provedenými listinnými důkazy, a po tomto zkoumání nebyl postoj matky shledán iracionálním.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu