ECLI:CZ:US:2012:2.US.2554.12.1
sp. zn. II. ÚS 2554/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti F. L., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Havlíkem, advokátem se sídlem Národní 28, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 220/2012-38 ze dne 4. dubna 2012, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 318/2011 ze dne 7. září 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 2 T 157/2007 ze dne 11. května 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 uznán vinným dvěma trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále též "tr. zák."), jichž se dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §226 písm. c) trestního řádu (dále též "tr. ř.") byl obviněný zproštěn obžaloby ohledně skutků zde označených pod body 1) a 2), neboť nebylo prokázáno, že by tyto skutky spáchal.
Proti odsuzující části rozsudku podali odvolání stěžovatel a poškozená společnost Financia, a.s. O nich rozhodl Městský soud v Praze, který výše uvedeným rozsudkem napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. d), f) a odst. 2 tr. ř. zrušil v odsuzující části v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným dvěma trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jichž se dopustil tím, že
1) jako zástupce realitní kanceláře O. K. I-A Reality, zmocněný na základě plné moci O. K. k zastupování realitní kanceláře v jednání s klienty a disponování s finančními prostředky kanceláře, přestože znal finanční situaci realitní kanceláře a věděl, že poté, co bude mezi S. S., jako převodcem a Ing. D. K. jako nabyvatelem uzavřena dohoda o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu Plzeňská 191/110, Praha 5, k čemuž došlo dne 4. 6. 2004, bude realitní kancelář povinna bez zbytečného odkladu převést finanční částku ve výši 520 000 Kč, kterou složil jako zálohu dne 11. 5. 2004 na účet realitní kanceláře Ing. D. K. při podpisu smlouvy o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinnosti na účet převodce, a že k převodu této částky na účet S. S. nemá realitní kancelář jiné finanční prostředky, z účtu realitní kanceláře z této částky vybral v hotovosti 95 000- dne 12. 5. 2004 a 35 000 Kč dne 17. 5. 2004, přičemž takto vybrané peníze použil nejméně na úhradu jiných plateb realitní kanceláře,
2) jako zástupce realitní kanceláře O. K. 1-A Reality, zmocněný na základě plně moci O. K. k zastupováni realitní kanceláře v jednání s klienty a disponování s finančními prostředky kanceláře poté, co dne 27. 9. 2004 došlo mezi společností Financia, a.s., se sídlem Praha I, Perlová 412/1, zastoupené členy představenstva Ing. P. K. a Ing. P. V. a realitní kanceláří O. K. 1-A Reality k uzavření smlouvy o rezervaci nemovitostí - pozemku parcelního čísla X, zapsaných na listu vlastnictví k.ú. Černolice a parc. č. XX, zapsaných na listu vlastnictví k.ú. Všenory a zájemce složil na účet realitní kanceláře O. K. 1-A Reality rezervační poplatek ve výši 350 000 Kč s tím, že pokud do 31. 10. 2004 nebude uzavřena kupní smlouva mezi vlastníkem a zájemcem, nebo smlouva o smlouvě budoucí kupní, vrátí realitní kancelář složenou rezervační zálohu v plně výši bez zbytečného odkladu poškozené společnosti FINANCIA, a.s., ačkoli znal finanční situaci realitní kanceláře, vybral v hotovosti z účtu realitní kanceláře finanční prostředky ve výši 90 000 Kč dne 27. 9. 2004, ve výši 90 000 Kč dne 29. 9. 2004 a 113 000 Kč dne 30. 9. 2004 a přestože nedošlo k uzavření kupní smlouvy mezi zájemcem a vlastníkem pozemků, ani k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní a realitní kancelář tak měla povinnost rezervační zálohu vrátit, použil tyto finanční prostředky nejméně na úhradu jiných závazků realitní kanceláře.
Za to byl stěžovatel odsouzen podle §248 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozené Financia, a.s., IČ 26140284, se sídlem Praha 1, Perlová 412/1, částku 293 000 Kč. V ostatních částech (tj. ve zprošťujícím výroku a na něj navazujícím výroku o náhradě škody) zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu nezměněn.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stěžovatel především namítal, že věcí ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2006 nejsou vklady na účtech u bank, které přecházejí do majetku banky, a ta je může použít pro své podnikání, přičemž mezi bankou a vkladatelem vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě pohledávka vkladatele vůči bance není věcí ve smyslu tohoto ustanovení. Závěr odvolacího soudu o naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry jednáním obviněného spočívajícím v použití peněz, které byly vybrány v hotovosti z bankovního účtu předmětné realitní kanceláře, nemohlo nacházet oporu v tehdy účinném znění trestního zákona ani v judikatuře Nejvyššího soudu. V okamžiku, kdy byly peníze od poškozených Ing. K. a společnosti Financia, a.s., připsány na bankovní účet O. K., staly se z titulu smlouvy o vedení běžného účtu pohledávkou O. K. vůči bance, která jeho bankovní účet vedla. Stěžovatel ve svém dovolacím návrhu proto vyjádřil přesvědčení, že nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., pokud z účtu O. K. vybral v hotovosti peníze a použil je k úhradě závazků O. K. a potřeb jeho realitní kanceláře i proto, že tyto peníze nebyly v uvedené době podle trestního zákona i judikatury věcí ve smyslu §89 odst. 13 tr. zák.
Nejvyšší soud shledal, že v návaznosti na výše uvedené je možno konstatovat, že část námitek obsažených v dovolání stěžovatele bylo lze formálně pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, nicméně současně shledal, že jde o námitky (a tím o dovolání jako celek) zjevně neopodstatněné, když se s argumenty předestřenými v dovolacím návrhu neztotožnil a v obsáhlém odůvodnění uvedl, proč stěžovatelova argumentace nemůže obstát.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 40/2004 ze dne 30. ledna 2004 byl v souvislosti se zněním ustanovení §248 tr. zák. ve znění účinném do 30. června 2006 jednoznačně vysloven právní názor ke skutkovému pojmu "věc", tedy, co lze považovat za věc ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Nejvyšší soud prý došel k závěru, že věcí ve smyslu uvedeného ustanovení trestního zákona nejsou vklady na účtech u bank, které přecházejí do majetku banky, a ta je může použít pro své podnikání. Mezi vkladatelem a bankou tak vzniká závazkový právní vztah, a na jeho základě pohledávka vkladatele vůči bance. Nejedná se tak prý o věc ve smyslu zmíněného ustanovení trestního zákona.
Pakliže Nejvyšší soud v napadeném usnesení ze dne 4. dubna 2012 konstatoval, že případ popsaný ve výše citovaném rozhodnutí, jímž stěžovatel argumentoval po celé řízení v této věci, se nevztahuje na trestní věc stěžovatele, pominul dle přesvědčení stěžovatele vlastní závěr z uvedeného rozhodnutí, jímž definoval pojem věc v dané době pro účely skutkové podstaty trestných činů krádeže podle §247 tr. zákona, zpronevěry podle §248 tr. zákona a zatajení věci podle §254 tr. zákona vždy ve znění účinném do 30. června 2006. Ze strany Nejvyššího soudu prý došlo ke zcela účelovému porovnávání skutkových okolností obou případů, přestože podstatou byla námitka pojmu věci a tehdy účinného znění trestního zákona. Skutečnost, že v případě popsaném v rozhodnutí, na něž bylo odkazováno stěžovatelem, odsouzení s prostředky na bankovním účtu nenakládali, dle stěžovatele vedla pouze k odlišné právní kvalifikaci jejich jednání jako trestného činu zatajení věci ve smyslu §254 odst. 1 trestního zákona. Pokud by tomu bylo opačně, jistě by prý i právní kvalifikace jednání zmíněných osob byla odlišná.
Stěžovatel má tedy za to, že závěr obecných soudů a Nejvyššího soudu o naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry ve smyslu §248 odst. 1 a 2 trestního zákona stěžovatelem právě nemá oporu v tehdy účinném znění tr. zák. i s ohledem na uváděnou judikaturu a následnou novelizaci tohoto zákona zákonem č. 253/2006 Sb., jímž byl s účinností od 1. července 2006 podrobněji upraven pojem "věc" pro účely trestního řízení. V době, kdy se měl stěžovatel dopustit jednání, kterým měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., nebyly prostředky na bankovním účtu trestním zákonem považovány za věc, jak prý ostatně sám konstatoval i Nejvyšší soud ve vzpomínaném rozhodnutí.
Odvolací soud stejně jako Nejvyšší soud prý došly k jednoznačnému závěru, že peníze vybrané z bankovního účtu O. K. v hotovosti jsou hotovostními prostředky poškozeného, aniž by zohlednily vývoj výše zůstatku na bankovním účtu a povahu těchto prostředků, jež se uložením na bankovní účet staly pohledávkou O. K. vůči bance. Výklad, který použil odvolací soud při odůvodnění viny stěžovatele je dle jeho slov "nepochybně rozšiřující v jeho neprospěch, protože výběrem hotovosti z bankovního účtu O. K. měl stěžovatel v držení prostředky osoby z tohoto účtu oprávněné, nikoliv osoby, která prostředky na tento bankovní účet složila". O. K. měl dle názoru stěžovatele nepřetržitý přehled o pohybech a stavu finančních prostředků na vlastním bankovním účtu a nikdy nevytýkal stěžovateli jakékoliv pochybení při nakládání s prostředky na jeho bankovním účtu. V obou případech prý navíc docházelo na uvedeném bankovním účtu k dalšímu nakládání s těmito prostředky i ze strany O. K., připisování další prostředků na účet, a tím smísení prostředků poškozených osob s prostředky třetích osob, a proto dle mínění stěžovatele ani nemohlo být prokázáno, že by stěžovatel výběrem hotovosti z bankovního účtu byl použil konkrétní finanční prostředky jiné osoby než O. K.
Nad výše uvedené stěžovatel v ústavní stížnosti opět zdůraznil, že nebyl osobou, jíž by byly uvedené prostředky jakoukoliv formou svěřeny. Osobou poskytující služby realitní kanceláře a osobou oprávněnou ze smluv o rezervaci nebo zprostředkovatelských smluv prý byl ve všech případech O. K., který byl rovněž osobou oprávněnou ze smlouvy o vedení běžného účtu, na který byly poukazovány prostředky klientů, odměny realitní kanceláře a další prostředky a z něhož byly prováděny platby ve prospěch klientů, dalších subjektů a hrazeny náklady na činnost realitní kanceláře. O. K. dle stěžovatele neměl zvláštní bankovní účet pro úschovy peněz klientů, ani neurčil žádný jiný postup pro nakládání s těmito prostředky. Jestliže stěžovatel vybíral z bankovního účtu O. K., stalo se tak prý vždy s jeho vědomím a jednalo se o finanční prostředky k úhradě závazků vyplývajících z potřeb provozu realitní kanceláře, stejně, jako činil i sám O. K., a nejednalo se tak dle něj o finanční prostředky v hotovosti, které by určitá konkrétní osoba svěřila stěžovateli, a ten je následně použil k jinému účelu.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil stěžovatelem namítané porušení základních práv a aby ústavní stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy, zejména pak Nejvyšší soud, ústavně konformním způsobem vypořádaly. Argumentace stěžovatele stojí na tvrzení, že ve světle dobové judikatury definující pojem věci, jak byl užíván mj. i ve skutkové podstatě trestného činu zpronevěry dříve platného trestního zákona, se stěžovatel nemohl takového trestného činu vůbec dopustit.
S tímto výkladem se však nelze ztotožnit. Jak uvedl sám dovolací soud v napadeném usnesení, znak "cizí věc" jednáním stěžovatele popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu byl naplněn, neboť jak uvedl i odvolací soud na straně 6 napadeného rozsudku, stěžovatel vybíral peníze z předmětného bankovního účtu v hotovosti. Samotným výběrem však ještě nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, k čemuž došlo teprve následným jednáním obviněného spočívajícím v dispozici s touto hotovostí v rozporu s účelem jejich svěření realitní kanceláři O. K. 1-A Reality, přičemž stěžovatel takto jednal na základě plné moci vystavené O. K. (viz str. 8 napadeného usnesení dovolacího soudu). V této souvislosti poukázal Nejvyšší soud na to, že odvolací soud správně upozornil na skutečnost, že skutková podstata trestného činu zpronevěry přisvojení si cizí věci svěřené pachateli je naplněna až takovou majetkovou dispozicí se svěřenou věcí, se kterou je naloženo v rozporu s účelem, k němuž byla pachateli svěřena. Cizí věcí pak byly v souladu s judikaturou i zákonem platným v době spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. stěžovatelem i hotové peníze. Nejvyšší soud rovněž objasnil, proč jeho dřívější rozhodnutí, kterým stěžovatel v průběhu celého trestního řízení argumentoval a které uvádí i v nyní posuzované ústavní stížnosti, není na hodnocené jednání stěžovatele aplikovatelné, a sice když v onom rozhodnutí si obvinění částku na bankovním účtu ponechali, přičemž bylo zjištěno, že tuto částku z účtu nevybrali a nijak s ní nenakládali. Tato částka tak představovala stále peněžní prostředky na účtu, takže nemohlo jít o cizí věc podle §89 odst. 13 tr. zák., k čemuž však v případě stěžovatele nedošlo.
Takovou explikaci nepokládá Ústavní soud za rozpornou s prameny ústavního pořádku. Pokud jde o námitku stěžovatele, že ze strany Nejvyššího soudu mělo dojít ke zcela účelovému porovnávání skutkových okolností obou případů, je třeba konstatovat, že stěžovatel u takového nařčení pouze zůstal, aniž by nabídl jakýkoli argument, kterým by tuto svou výhradu blíže rozvedl. Na tomto místě se sluší poznamenat, že ke skutkovým okolnostem kteréhokoli judikátu je třeba vždy pečlivě přihlížet, a nikoli mechanicky, bez širších souvislostí přebírat právní závěry, resp. právní věty, jejichž aplikace bez náležitého zohlednění skutkových okolností případu může hypoteticky vést až k vlastnímu popření samotného smyslu daného právního závěru. Nejvyšší soud se této úlohy zhostil odpovědně a jeho postup zjevně nevykazuje prvky svévole. Ústavní soud neshledal, že by v jeho odůvodnění týkajícím se této otázky snad bylo možno spatřovat sofistikovanou "derelikci" vlastní judikatury (např. proto, že by se mu taková judikatura již "nelíbila" nebo že by ji z jiných důvodů nechtěl aplikovat). Stěžovatel ostatně nastolenou otázku sám ponechává bez odpovědi či alespoň jejího náznaku.
Námitce stěžovatele, že odvolací soud stejně jako Nejvyšší soud měly dojít k jednoznačnému závěru, že peníze vybrané z bankovního účtu O. K. v hotovosti jsou hotovostními prostředky poškozeného, aniž by byly zohlednily vývoj výše zůstatku na bankovním účtu a povahu těchto prostředků, taktéž nelze přisvědčit. Nejvyšší soud i soudy nižších stupňů se podstatou fungování podnikatelských aktivit (včetně vkládání a používání finančních prostředků na účtu společnosti) uvedené realitní kanceláře zabývaly, dovolací soud dokonce nad rámec svého výkladu jako obiter dictum uvedl, zda za těchto okolností nebylo vhodnější uvažovat, zda jednáním stěžovatele, případně dalších osob, nedošlo ke spáchání trestného činu podvodu (viz str. 12 rozporovaného usnesení dovolacího soudu).
Ve zbývající části představují námitky stěžovatele vylíčení vlastní verze skutkových okolností a jejich hodnocení, jejichž přezkumu se však s ohledem na výše řečené nelze v ústavním soudnictví domáhat.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. července 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu