ECLI:CZ:US:2012:2.US.2597.11.1
sp. zn. II. ÚS 2597/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti V. K., zastoupeného Mgr. Janou Vitákovou, advokátkou se sídlem Kolátorova 1622/10, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 32 C 195/2010-14 ze dne 15. 11. 2010 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 392/2010-22 ze dne 21. 6. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90, čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, ve věci žaloby o ochranu osobnosti vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 195/2010 byl stěžovatel jako žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 720 000 Kč. Na podkladě žádosti stěžovatele podané v souladu s §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením č. j. 32 C 195/2010-14 ze dne 15. 11. 2010, jímž stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Podle připojeného odůvodnění stěžovatel není nemajetný, mimo to soud zohlednil výši stěžovatelem požadované náhrady nemajetkové újmy (18 000 000 Kč), která několikanásobně převyšuje částky běžně soudy přiznávané v obdobných žalobách.
Rozhodnutí nalézacího soudu k odvolání stěžovatele změnil Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 1 Co 392/2010-22 ze dne 21. 6. 2011 tak, že stěžovateli přiznal osvobození od soudních poplatků z devíti desetin. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně shledal v dané věci předpoklady pro aplikaci ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., současně však přihlédl k tomu, že stěžovatel zcela nemajetný není, neboť má pravidelný měsíční příjem, a zohlednil i povahu uplatňovaného nároku. Soud nedovodil zřejmou bezúspěšnost žaloby co do základu nároku na náhradu nemajetkové újmy, dovodil ji nicméně ve vztahu ke stěžovatelem požadované výši náhrady, která se mu jevila, s přihlédnutím k žalobním tvrzením, neúměrná.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti vytkl obecným soudům, že nesprávně posoudily jeho poměry a celkovou finanční situaci a že nesprávným, formalistickým výkladem příslušného ustanovení o. s. ř. mu v rozporu s judikaturou Ústavního soudu zabraňují v přístupu k soudu a zakládají nerovnost mezi účastníky řízení. Soudní poplatek ve výši 72 000 Kč pro něj představuje, s ohledem na jeho momentální průměrný měsíční příjem dosahující částky 18 069 Kč, po odečtení nákladů minimálně ve výši 11 800 Kč, z hlediska přístupu k soudu nepřekonatelnou překážku, přičemž jeho zaplacení by ohrozilo uspokojování nezbytných životních potřeb stěžovatele. Smyslem ustanovení §138 o. s. ř. přitom není umožnit přístup ke spravedlnosti výhradně jen zcela nemajetným osobám. Obecné soudy na uvedené nereflektovaly, blíže se sociálními a životními poměry stěžovatele, které dle jeho názoru odůvodňují plné osvobození od soudního poplatku, nezabývaly, naopak svá rozhodnutí založily na obecném konstatování o údajně nepřiměřené výši požadované náhrady nemajetkové újmy, které nebylo podloženo přezkumem skutečného rozsahu poškození osobnostní sféry stěžovatele. K němu došlo tím, že mu stát nezajistil po dobu 18 let kontakt s jeho synem, čímž stěžovateli přivodil celoživotní trauma a znemožnil mu založení jiné rodiny, z tohoto důvodu se také u soudu domáhá přiměřeného zadostiučinění. Odůvodnění usnesení odvolacího soudu shledává stěžovatel rozporným, jestliže soud na jednu stranu neshledal bezúspěšnost žaloby, aby vzápětí dovodil bezúspěšnost požadované výše náhrady. Je především na soudech, aby po provedeném dokazování určily výši náhrady za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti stěžovatele, v daném případě však obecné soudy rozhodnutí ve věci nepřípustně presumovaly a svým postupem zasáhly do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel, bez právního zastoupení, dále zaslal Ústavnímu soudu přílohy, z nichž vyplývá, že v jiném řízení byl na základě stejných podkladů plně osvobozen od placení soudního poplatku ve výši 8 120 Kč.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Osvobození od soudních poplatků dle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. lze účastníku řízení přiznat za kumulativního splnění dvou předpokladů, a to že takové opatření odůvodňují poměry účastníka, a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Citované ustanovení, jehož cílem sice je zajistit účastníku přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však účastníku nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků, přiznává mu pouze právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti a tedy naplnění uvedených předpokladů je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda osvobození v konkrétním případě přiznat.
Ve své judikatuře vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/09 ze dne 30. 4. 2009, dostupné na http://nalus.usoud.cz) se Ústavní soud opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození, jak již bylo shora naznačeno, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry ohledně důvodnosti uplatněného nároku, k nimž tyto soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelem v žalobě, přehodnocovat. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 13/98 ze dne 11. 5. 1999, N 71/14 SbNU 107; sp. zn. II. ÚS 13/98 ze dne 27. 10. 1998, N 131/12 SbNU 245; sp. zn. IV. ÚS 13/98 ze dne 3. 9. 1998, N 98/12 SbNU 45) nebo v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004, N 125/34 SbNU 281). Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Podobná situace v projednávaném případě nenastala. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhy i námitkami stěžovatele řádně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Soudy uvedly základní důvody, z nichž vycházely a v jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Způsob posouzení naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků se Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý, dané situaci přiměřený a ve vztahu k základním právům stěžovatele šetrný. Zhodnocení věci obecnými soudy nevybočuje dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávních limitů. Tento závěr není způsobilý zvrátit ani poukaz stěžovatele na rozhodnutí Okresního soudu Praha - západ, jímž byl v jiné věci zcela osvobozen od placení soudního poplatku, neboť přiznání práva na osvobození od soudního poplatku je dáno specifickými okolnostmi každého případu.
Ve vztahu k námitce, že nepřiznáním osvobození od soudních poplatků obecné soudy "fakticky prejudikovaly" rozhodnutí ve věci samé, postačí konstatovat, že podmínka, aby nešlo o svévolné nebo zjevně bezúspěšné uplatňování práva, je podmínkou výslovně zákonnou; v samotném jejím posuzování "určitou formu prejudikace věci samé" proto spatřovat nelze (srov. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 511/06 ze dne 10. 8. 2006, či sp. zn. III. ÚS 1773/08 ze dne 16. 10. 2008, obě dostupné na http://nalus.usoud.cz). Je třeba také zdůraznit, že odvolací soud nezpochybnil jakkoliv právní základ stěžovatelem uplatněného nároku, úsudek o povaze "úspěšnosti", resp. "bezúspěšnosti" uplatnění práva zakotvil v hodnocení odlišné intenzity tvrzeného zásahu a tedy přiměřenosti výše požadované náhrady nemajetkové újmy, čímž nevykročil z limitů předvídaných ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. Podmínka "zjevně bezúspěšného uplatňování práva" zahrnuje pojem neurčitý, kdy pro závěr o protiústavní interpretaci nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za určující, může být hodnocen odlišně.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují zásady správného soudního rozhodování v souladu s ústavními principy. Stěžovatel nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva, s nimiž se soudy vypořádaly ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že svá rozhodnutí opřely o právní názor, s nímž se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Pokud jde o namítaná porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod, ze kterých vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 90, čl. 95 Ústavy, přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces významně souvisí (ve smyslu čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 Listiny), jejich porušení ovšem nebylo zjištěno. Argumentace stěžovatele judikaturou Ústavního soudu nebyla v posuzovaném případě shledána případnou.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud ani podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání nákladů řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu