ECLI:CZ:US:2012:2.US.2685.10.2
sp. zn. II. ÚS 2685/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem Pod Věží 3, 568 02 Svitavy, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích č. j. 22 Co 95/2009-170 ze dne 29. 5. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 21 Cdo 3615/2009-189 ze dne 17. 6. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručené práva v čl. 36 odst. 1, čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z obsahu ústavní stížnosti, z jejích příloh a ze spisu Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "soud prvního stupně") sp. zn. 6 C 443/2004, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že se N. K. jakožto právní předchůdkyně vedlejších účastnic P. H. a K. J. (dále jen "vedlejší účastnice") žalobou domáhala určení, že je vlastnicí "domu čp. X na pozemku st. XX - zast. pl. a nádvoří a pozemků st. Y - zast. pl. a nádvoří a parc. č. YY - zahrada, a to spolu se všemi součástmi a příslušenstvím, vše v obci Litomyšl, k. ú. Litomyšl, část obce Litomyšl - Město" (dále jen "nemovitosti"). Soudem prvního stupně bylo zjištěno, že Ing. T. K. uzavřel jako její zástupce dne 8. 6. 1995 zástavní smlouvu, kterou dal k zajištění pohledávky věřitele ECOTEX, výrobní družstvo, za dlužníkem TM Invest, s. r. o., ve výši 2 030 000 Kč do zástavy výše uvedené nemovitosti, a že zástavní věřitel uvedené nemovitosti prodal v rámci "přímého prodeje zástavy" sjednaného v čl. V. zástavní smlouvy kupní smlouvou ze dne 16. 8. 1999 společnosti Czech Economic Trade, s. r. o., a že kupující nemovitosti kupní smlouvou ze dne 2. 5. 2001 dále prodal stěžovateli. Okresní soud ve Svitavách (dále jen "soud prvního stupně") žalobu rozsudkem ze dne 30. 7. 2004 č. j. 6 C 443/2004-65 zamítnul a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že zástavní smlouva byla uzavřena platně, dále dovodil, že nemovitosti byly prodány vhodným způsobem a tento prodej nebyl v rozporu "se zásadou poctivého obchodního styku". Stěžovatel dle soudu prvního stupně nabyl nemovitosti v dobré víře, která by měla být chráněna.
K odvolání právní předchůdkyně vedlejších účastnic Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále "soud odvolací") rozsudkem ze dne 3. 3. 2005, č. j. 22 Co 389/2004-98, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání týkající přímého prodeje zástavy je neplatné, neboť neobsahuje žádná kritéria, podle nichž měl být přímý prodej zástavy proveden. Vzhledem k tomu, že je neplatná kupní smlouva ze dne 16. 8. 1999, kterou zástavní věřitel prodal zastavené nemovitosti, jsou neplatné také následné kupní smlouvy o prodeji nemovitostí a právní předchůdkyně je nadále jejich vlastnicí.
Nejvyšší soud ČR (dále jen "dovolací soud") rozhodl rozsudkem ze dne 21. 11. 2006, č. j. 21 Cdo 159/2006-138 a dovolání stěžovatele zamítl. Dospěl k názoru, že nebyly vymezeny podmínky prodeje zástavy včetně určení minimální ceny prodávané zástavy nebo vymezení způsobu, jak má být její cena stanovena. Kupní smlouva ze dne 16. 8. 1999 je tak neplatným právním úkonem.
Proti rozsudku dovolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07 výše uvedená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu zrušil. Vycházel z toho, že vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své právo nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká. Obecným soudům vytkl, že se otázkou dobré víry stěžovatele nezabývaly. Za důvodnou považoval otázku, zda lze po stěžovateli spravedlivě požadovat, aby poté, co nabyl nemovitosti v důvěře v zápis do katastru nemovitostí, mohl být svého vlastnického práva zbaven.
Po zrušení výše uvedených rozhodnutí Ústavním soudem ČR vzaly vedlejší účastnice žalobu o určení vlastnického práva k nemovitostem zpět s odůvodněním, že došlo ke zrušení rozhodnutí obecných soudů a dále také s ohledem k tomu, že v dobré víře v tyto vykonatelné rozsudky již prodaly nemovitosti společnosti T&T-trade, s. r. o., se sídlem Litomyšl, Mařákova č. 365, a to kupní smlouvou ze dne 6. 2. 2007. Navrhly zastavení řízení.
Stěžovatel se zpětvzetím žaloby vyslovil nesouhlas a požadoval, aby odvolací soud v řízení pokračoval a rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 7. 2004, č. j. 6 C 443/2004-65 potvrzuje. Vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby spatřoval v tom, že v řízení se řeší otázka vlastnictví stěžovatele k nemovitostem a že má oprávněný zájem na tom, aby byla věc meritorně rozhodnuta a v případě, že obecné soudy dovodí, že vlastníkem nemovitostí je stěžovatel, pak právní předchůdkyně vedlejších účastnic a ani vedlejší účastnice nemohly platně vlastnictví převést na další osobu. Odvolací soud dospěl k závěru, že nejsou dány žádné vážné důvody pro pokračování řízení. Usnesením ze dne 29. 5. 2009 č. j. 22 Co 95/2009-170 proto zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil s tím, že došlo ke zpětvzetí žaloby.
Dovolací soud dospěl ke stejným závěrům jako soud odvolací a o podaném dovolání stěžovatele rozhodl usnesením ze dne 17. 6. 2010, č. j. 21 Cdo 3615/2009-189 tak, že jej zamítl.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti zejména namítá, že v řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, že obecné soudy porušily povinnost, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy) a dále došlo k porušení čl. 11 Listiny, když nebylo ochráněno řádně nabyté vlastnické právo stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na to, že v předchozím řízení vyslovil Ústavní soud ČR závazný právní názor, že se mají obecné soudy zabývat otázkou dobré víry stěžovatele, kterou se však obecné soudy nezabývaly a řízení zastavily. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že v době vydání nálezu ze dne 25. 2. 2009 byla situace ohledně zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí stejná jako v době vydání rozhodnutí o zastavení řízení (jako vlastník byla zapsána společnost T&T-trade, s. r. o.), Ústavní soud dle něj tuto skutečnost však nepovažoval za rozhodující.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. H. P. i J. K. se svého postavení vedlejšího účastníka vzdaly.
Odvolací soud ve svém vyjádření uvedl, že se nedomnívá, že by jeho napadené rozhodnutí mohlo způsobit zásah do ústavně chráněných práv zásah stěžovatele a odkázal na závěry obsažené ve svém rozhodnutí i v rozhodnutí soudu dovolacího.
Dovolací soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel ve vztahu k jeho usnesení nesděluje žádné výhrady, nemá se tedy k čemu vyjadřovat. Pro úplnost uvádí, že dovolací soud se vyjadřoval k otázce výkladu ustanovení §222a odst. 1 občanského soudního řádu, nikoli k otázce vlastnictví účastníků k nemovitostem. Dle dovolacího soudu nemohlo napadeným usnesením dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků stěžovateli k replice. Stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že trvá na tom, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a odkázal na důvody uvedené v ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud řízení zastavil, a to přesto, že měl stěžovatel vážné důvody pro pokračování v řízení.
Podle ustanovení §222a odst. 1 občanského soudního řádu vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví. V odstavci 2 citovaného ustanovení se uvádí, že pokud ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení.
Ve svém rozhodnutí ze dne 16. ledna 2003 sp. zn. III. ÚS 210/02 Ústavní soud vyslovil, že vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím návrhu (žaloby), zpravidla spočívají v tom, že žalovaný má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že vedlejší účastnice již netvrdí, že jsou vlastnicemi sporných nemovitostí a nemohou tak mít naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva k nemovitostem. Stěžovatel není zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí. Subjekt, který je zapsán jako vlastník nemovitostí, není účastníkem řízení a za tohoto stavu řízení tak nemůže být žaloba úspěšná. Dle odvolacího soudu by zamítnutí žaloby postavení stěžovatele nezlepšilo, neboť by nemohlo vést ke změně zápisu v katastru nemovitostí. Důvody nesouhlasu tvrzené stěžovatelem nepovažoval odvolací soud za důvody vážné, pro které by mělo být v řízení pokračováno, proto řízení zastavil.
Dovolací soud se s výše uvedeným závěrem odvolacího soudu ztotožnil, přičemž uvedl, že vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby má žalovaný v řízení, které může být zahájeno bez návrhu (§81 občanského soudního řádu) nebo které mohlo být zahájeno i na jeho návrh (například v řízení o vypořádání společného jmění manželů), nebo zejména také tehdy, jestliže dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu a žalobce se zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozsudku, vše za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků. Namítá-li stěžovatel, že zamítnutí žaloby mohlo vést ke změně zápisu do katastru nemovitostí, pak přehlíží, že podle ustanovení §159a odst. 1 občanského soudního řádu je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Nejsou-li tedy účastníkem řízení o určení vlastnictví osoby, jimž podle zápisu v katastru nemovitostí svědčí vlastnické právo, nemůže takové osoby soudní rozhodnutí vydané v řízení, jehož se nezúčastnily, ani zavazovat; tím méně může být podkladem pro změnu zápisu o vlastnictví v katastru nemovitostí. Dle dovolacího soudu tak odvolací soud rozhodl správně, jelikož ani případné zamítnutí žaloby by postavení stěžovatele nemohlo zlepšit.
Uvedeným závěrům odvolacího a dovolacího soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Dle Ústavního soudu se obecné soudy řádně zabývaly zájmem stěžovatele na pokračování řízení a dospěly k závěru, že důvody pro pokračování nejsou dostačující, jelikož ke změně zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatele by stejně dojít nemohlo a postavení stěžovatele by se i v případě zamítnutí žaloby nemohlo zlepšit. S argumentací obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a uvádí, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení. V postupu obecných soudů nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí obecných soudů hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.
Po posouzení obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovateli byla porušena stěžovatelem namítaná ústavně zaručená práva.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu