ECLI:CZ:US:2012:2.US.2763.12.1
sp. zn. II. ÚS 2763/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ASANO, spol. s r.o., IČ: 25017381, se sídlem Nad Tratí 344, 463 12 Liberec 25, zastoupeného Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem, se sídlem Chrastavská 273/30, Liberec, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 4. 2012, č. j. 22 C 180/2010-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Okresní soud v Liberci napadeným rozsudkem vyhověl žalobě proti stěžovateli o zaplacení 9.250 Kč a rozhodl o příslušenství pohledávky a nákladech řízení. Podle soudu bylo prokázáno, že stěžovatel způsobil žalobci, podnikateli L. P. (dále jen "žalobce"), škodu tím, že včas nezaplatil jeho pohledávku a ten se v důsledku toho musel obrátit na právního zástupce, aby za něho pohledávku vymáhal. Konkrétně šlo o náklady za sepis upomínky advokátem. Stěžovatel namítal, že žalobce jednoznačně neurčil výši škody, protože z předloženého dokladu o zaplacení nebylo zřejmé, zda jde o odměnu advokáta podle ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně nebo o smluvní odměně anebo o zálohu na zastupování. Pokud by mělo jít o mimosmluvní odměnu, pak výše žalované částky neodpovídala odměně za jeden úkon právní služby a účtování dvou úkonů nepřicházelo do úvahy, neboť sepis upomínky není samostatným úkonem.
Proti tomuto rozhodnutí brojí stěžovatel podanou ústavní stížností. V zásadě opakuje argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před obecným soudem. Soudu vytýká nepřezkoumatelnost odůvodnění, kterou spatřuje zejména v tom, že se soud nevypořádal se skutkovými zjištěními, důkazy provedenými v rámci řízení a nevyjádřil se k právnímu hodnocení věci. Při jednání soud nikterak nevyjádřil svůj právní názor na předmět sporu, zejména nenastínil, zda bude věc posuzovat jako smluvní odměnu nebo odměnu mimosmluvní. Tím byla stěžovateli odňata možnost navrhnout další důkazy, případně uvést další okolnosti, které by mohly náhled soudu na předmětnou věc změnit. Postupem soudu se cítí být dotčen ve svém základním právu na spravedlivý proces, konkrétně namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka.
Ve vztahu k povaze projednávané věci je třeba především připomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Stěžovatel námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny identifikuje výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a nepřípustně je tedy spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší.
Obecný soud napadené rozhodnutí srozumitelně (ve skutkové i právní rovině) odůvodnil, a to je pro ústavněprávní přezkum, jak byl výše vymezen, postačující.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již pro svou povahu a obsah) dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu