ECLI:CZ:US:2012:2.US.2854.12.1
sp. zn. II. ÚS 2854/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. I., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem se sídlem Tuřanka 34, 627 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 137/2012-23 ze dne 15. února 2012 a usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 172/2011 ze dne 22. června 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 91 T 123/2010, uznán vinným trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále též "tr. zák."), kterého se dopustil skutky velmi podrobně popsanými ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za to byl stěžovatel odsouzen podle §174 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 26 měsíců.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně shora označeným usnesením tak, že je podle §256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítl jako nedůvodné, když v rámci své přezkumné činnosti neshledal žádné vady prvoinstančního rozhodnutí a neztotožnil se s odvolacími námitkami stěžovatele.
Proti citovanému usnesení soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Stěžovatel především namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí, dále to, že soudy neprovedly některé jím navrhované důkazy, kterými by byla prokázána jeho nevina. V této souvislosti stěžovatel soudům zejména vytkl, že ve věci měl být opatřen důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví k prověření pravosti podpisu svědkyně K. B. Stěžovatel taktéž namítl i nedostatečný rozsah dokazování, které provedly soudy nižších stupňů ve vztahu k darovací smlouvě, a zpochybnil věrohodnost svědeckých výpovědí, jež měly potvrzovat jeho vinu.
Nejvyšší soud shledal, že v návaznosti na výše uvedené je možno konstatovat, že námitky obsažené v dovolání stěžovatele nebylo lze pod formálně uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. podřadit, a proto dovolání jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiných než zákonných důvodů, a proto věcně nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ani správnost a bezvadnost řízení, které jeho vydání předcházelo.
Proti rozhodnutím odvolacího i dovolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že Nejvyšší soud své rozhodnutí vydal, přestože v jiné věci - konkrétně sp. zn. 3 Tdo 91/2011 - připustil, že tzv. opomenuté důkazy jsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tak prý odmítnutím jeho dovolání popřel svoji dosavadní praxi.
Stěžovatel má dále za to, že obecné soudy sice nemají povinnost provést všechny navrhované důkazy, ale jsou povinny, pokud některý důkaz neprovedou, svůj závěr řádně odůvodnit. V jeho věci prý soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s výše uvedenou zásadou, když stěžovatel dle svých slov v průběhu dokazování již u nalézacího soudu "doslova na stříbrném podnose naservíroval soudům písemnost - obálku s potvrzením o přijetí částky odpovídající částečně jeho vyživovací povinnosti, která byla v dalším průběhu času (ještě před zahájení trestního stíhání navrhovatele) nahrazena písemným prohlášením o splnění jeho vyživovací povinnosti, prohlásil o ní, že byla podepsána údajně věrohodnou svědkyní K. B.". Ta dle něj podpis popřela a ve chvíli, kdy "nebylo nic snazšího než přibrat znalce grafologa, jak nalézací tak odvolací soud v podstatě zkonstatovaly, že přece je jasné, že svědkyně nemůže lhát', a znalecké zkoumání odmítly". Obdobně pak prý zůstala opomenuta jeho žádost k prověření pravosti záznamu telefonického hovoru, který navrhovatel již nalézacímu soudu předložil a z něhož vyplývá možná motivace svědkyň směřující k získání dalšího majetkového prospěchu od stěžovatele. V tomto směru dle jeho názoru nebyl soudem ani učiněn dotaz na příslušné operátory, zda nějaký hovor byl v uvedené době realizován, kdo jsou majitelé účastnických stanic apod. V této souvislosti obecným soudům také vytkl, že "v průběhu řízení žádným věrohodným a procesně použitelným způsobem nezadokladovaly, jak se do trestního spisu dostala kopie pravé darovací smlouvy pro M. I. se dvěma ověřenými podpisy". V trestním spise prý není vůbec zadokumentováno, kdy a jak se k originálu této listiny orgány činné v trestním řízení dostaly, originál této listiny není v trestním spise založen.
Stejně tak, ač to prý bylo stěžovatelem navrhováno, soud nijak neprověřoval autorství a obsahovou stránku prohlášení, že navrhovatel nemá vůči dcerám žádné závazky. Stěžovatel dle svých slov "od počátku řízení tvrdil, že autorem prvotního návrhu, který neobsahoval žádnou zmínku o darování nemovitostí, nebyl on, ale že tento návrh přišel v takovéto podobě ze strany svědkyně K. B.". K tomuto prý nabízel možnost prověřit své tvrzení buď u poskytovatelů e-mailových schránek, případně i prohlídkou vlastního PC znalcem z oboru výpočetní techniky, který by se tak prý mohl vyjádřit k tomu, kdy výchozí dokument vznikl, odkud a kam byl odesílán a zda byly či nebyly do jeho obsahu činěny nějaké pozměňovací zásahy.
Nad výše uvedené stěžovatel v ústavní stížnosti podotkl, že "posledně zmiňovaný nedostatek v činnosti orgánů činných v trestním řízení navrhovatel odstranil a posudek přikládá. Navrhovatel má, na rozdíl od orgánů činných v trestním řízení, omezené jak organizační, tak i finanční prostředky. Znalecké posudky nejsou nejlevnější a nemůže být k tíži navrhovatele, že je nebyl schopen předložit již v průběhu řádného trestního řízení. Posudek grafologa je vyžádán, nebylo však v silách navrhovatele jej předložit v zákonem dané lhůtě pro podání ústavní stížnosti".
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je z větší části toliko opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. Pokud jde o námitky týkající se údajných opomenutých důkazů ze strany obecných soudů, nelze jí přisvědčit. V trestním řízení závisí na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, což se odráží - jak správně připomněl i Nejvyšší soud na str. 4 napadeného usnesení - v ustanovení čl. 82 Ústavy zakotvující princip nezávislosti orgánů soudní moci. Obecné soudy tedy samy zvažují, zda a v jakém rozsahu je třeba doplnit dosud provedené dokazování, přičemž jsou povinny posuzovat důvodnost návrhů na další doplnění dokazování předloženými důkazními prostředky. Jaks správně sám stěžovatel uvádí ve své ústavní stížnosti, soud nemusí důkaz provést (resp. jej může odmítnout), avšak musí dostatečně odůvodnit, proč tak neučinil. Je třeba říci, že v posuzované věci však bylo těmto požadavkům vyhověno. Již soud prvé stolice věnoval této problematice část svého odůvodnění. Na straně 9 svého rozsudku uspokojivě ozřejmil, proč stěžovatelovy návrhy na doplnění dokazování pokládá za nadbytečné, tedy proč jeho návrhům na doplnění dokazování, včetně jeho žádosti o prověření pravosti záznamu telefonického hovoru, nevyhověl. I odvolací soud se touto otázkou zabývá, a sice na str. 2 svého usnesení, které nyní stěžovatel rozporuje. Shodně jako soud nalézací dospívá k závěru, že stěžovatelem předložené návrhy nemohou samy o sobě nijak ovlivnit správnost zjištěného skutkového stavu či zvrátit a zpochybnit závěry Městského soudu v Brně, a to jak v rovině samotné trestní odpovědnosti stěžovatele, tak i v rovině trestní sankce. Ústavní soud tak nemohl přesvědčivě dojít k závěru o omisi důkazních návrhů stěžovatele ze strany obecných soudů.
Námitce stěžovatele, že obecné soudy v průběhu řízení žádným věrohodným a procesně použitelným způsobem nezdůvodnily, jak se do trestního spisu dostala kopie pravé darovací smlouvy pro M. I. se dvěma ověřenými podpisy, resp. že v trestním spise není vůbec zadokumentováno, kdy a jak se k originálu této listiny orgány činné v trestním řízení dostaly, a že originál této listiny není v trestním spise založen, nemůže Ústavní soud rovněž přitakat. Odvolací soud se touto otázkou zabývá na str. 4 svého verdiktu, kde uvádí nejen číslo listu, pod kterým je příslušná listina vedena, ale také i to, že se jedná o listinu, kterou předložil sám stěžovatel, a to v rámci svého písemného podání ze dne 15. 9. 2008 ve věci řízení o zvýšení výživného vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 184/2008, přičemž opisy listinných materiálů byly vyhotoveny policejním orgánem právě z tohoto spisového materiálu. Odvolací soud se zde věnuje i námitce stěžovatele týkající se pravosti darovacích smluv, které dle soudu druhého stupně předložil opět sám stěžovatel, tentokráte v souvislosti s trestním oznámením, které podal na poškozené a které učinil v blíže specifikované trestní věci, přičemž tyto listiny mu byly vráceny příslušným katastrálním úřadem. Stěžovatel však tyto velice konkrétní vývody soudu odvolacího nijak nerozporuje ani nevyvrací, pouze tvrdí, že není patrné, jak se orgány činné v trestním řízení k těmto listinám dostaly a že tyto listiny v příslušném trestním spisu schází. Nicméně za takových okolností nemůže uvedená námitka v řízení před Ústavním soudem obstát.
Pokud jde o znalecký posudek předložený společně s ústavní stížností, je nutno poznamenat, že Ústavní soud není soudem, který může hodnotit předložené důkazy v trestním řízení, a to jednak proto, že tento důkaz nebyl v rámci proběhnuvšího trestního řízení předložen, a obecné soudy (či obecněji orgány činné v trestním řízení) se tak s jeho obsahem nemohly seznámit a reagovat na něj, jednak také (a především) proto, že toliko obecný soud smí rozhodovat o vině a trestu (viz čl. 90 Ústavy i čl. 40 Listiny). Ústavní soud zásadně není oprávněn revidovat provedené dokazování, sám je podrobovat vlastnímu hodnocení nebo jinak zasahovat do trestního řízení, nejsou-li splněny podmínky pro jeho kasační zásah, jak byly shora nastíněny.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. srpna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu